Ty nejsi z našeho světa

„Řekl bych, že šlo o dlouhé spění k tomu, jak dnes přinést zprávu o lidech, kteří hledají ztracenou autenticitu a duchovnost. Je to o cestě, která musí být bolestivá a hořká,“ prohlásil Miroslav Bambušek o Prometheovi (2016), první části svých Písní o zemi, v rozhovoru poskytnutém Divadelním novinám. Jako hlavní tematické okruhy dlouhodobého cyklu pak načrtl zkoumání fenoménu země jako matky, vlasti, závazku a „života, který nám tak krásně připomíná naši smrtelnost“.

Přestože se od sebe jednotlivá představení po formální i obsahové stránce liší, ono zvláštní zaostření na pátrání po autenticitě a metafyzičnu – chápané jako složitý a strasti­plný proces – funguje jako jednotící princip jednotlivých Písní. Dá se rovněž říct, že se s každým dalším představením zřetelněji vyjevuje Bambuškův záměr.

Život na krev a do medu

Zatímco Prometheus a Dílo (2017) Elfriede Jelinek, jež bylo třetí inscenací cyklu, měly silně narativní povahu, nejnovější Nature tvoří spíš paralelu k loňské Zemi, která se pohybovala na pomezí abstraktní scénické básně a divadelního rituálu. Obě představení spojuje umístění do podzemních prostor Nákladového nádraží Žižkov. Země představovala svéráznou směsici duchovně laděných úvah s leckdy až vulgárními výjevy, upozorňujícími na rázovitost rolnického života, a Nature na tuto tematickou linii na první pohled navazuje. „Nature to je cesta. Nature to je život mezi prasetem a mastodontem. Nature to je ztopoření v hnilobě v noci s černým sluncem. Nature to je současný odboj. Nature to je život na krev a do medu,“ čteme v popisku k inscenaci a sotva přehlédneme pro Bambuška tolik příznačné balancování mezi poetickým patosem a ironií. Způsob, jakým Nature Zemi doplňuje, je ovšem v konečném důsledku mnohem sofistikovanější.

Hlubiny jeviště

Už od prvních okamžiků představení překvapuje jeho ostentativní divadelnost. Prostor, v němž se performance odehrává, je konzervativně rozdělen do dvou části: hlediště a frontálně orientovaného jeviště. Předehru k dění tvoří uvítání obecenstva mistrem ceremonie v podání Jana Bárty – figurou jakoby vystřiženou z laciného varie­té, v níž se mísí plochost s nejednoznačnou démoničností. Naoko kabaretní ráz je posílen živým hudebním přednesem Vladimíra Franze. Jestliže ovšem Bártou servírované káravé výzvy k soustředění a vystoupení obludné tanečnice (Jana Kozubková) ve své prvoplánovosti přivádějí diváka do estetických rozpaků, další část představení je spíše demonstrací zvláštního dialektického vztahu mezi myšlenkovou mělčinou a hloubkou. Vztah mezi nimi se projevuje ve verbální rovině představení, která sestává ze vznešených monologů proložených demonstrativně „pokleslými“ intermezzy. Promítá se ale také do prostorového řešení „jeviště“, které tvoří dlouhatánská chodba. Právě v hlubinách této chodby se konají téměř veškeré vážně laděné okamžiky inscenace.

Osou a estetickou dominantou představení je motiv střídajících se ročních období. Do rámce přírodního koloběhu je zapuštěn příběh života a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jehož mluvčím je v představení tmavě oblečený starší muž, ztvárněný Milanem Stehlíkem. Jednotlivá dějství novozákonního vyprávění jsou metaforicky přibližována výjevy z vesnického života – jaro je obdobím příchodu Posla, jako paralelu k jeho pozemskému působení pozorujeme letní radovánky, ilustrací k umučení je podzimní zabijačka. Zmrtvýchvstání situuje Bambušek překvapivě do doby zimní.

Jen země tě vidí

Největší silou Nature je umné žonglování s blasfemickou formou a nepokrytě religióz­ním sdělením. Oba tyto prvky tvoří v Bambuškově inscenaci jednotu, která rozhoduje o její autenticitě coby existenciální výpovědi. Profánnost je zde obrácenou stranou posvátna stejně tak, jako je smrt obrácenou stranou života. Přesto Nature explicitně tematizuje také nepřekročitelnost hranice mezi lidským vnímáním a Oním světem – nepřekročitelnost, která zároveň značí převahu přírody nad člověkem: „Jen země tě vidí, Hvězdo nedotknutelná. Ty nejsi z našeho světa,“ slyšíme v monologu, který doprovází závěrečné Poslovo zmrtvýchvstání. Ironickou ilustraci k oné úvaze je provokativní otázka na umístění duše, zničehonic položená diváctvu uprostřed představení.

Zatímco v Zemi tvořil náboženský závěr inscenace spíše dovětek k vyprávění o vlasti a půdě coby „živitelce i hrobce“, čtvrtá část cyklu jako by se od začátku do konce snažila být duchovním svědectvím, které – jak to vyjádřil sám Bambušek – „apeluje na jiný vnímání“. V tomto kontextu je pochopitelné, že se autor rozhodl Nature koncipovat jako představení o pouhých čtyřech reprízách. A přece jen je to trochu škoda. Jedná se totiž o nadmíru silný a vskutku jedinečný divadelní počin.

Autorka je divadelní kritička.