Zatímco ve Spojených státech se diskutuje o relevantnosti konfederačních soch i symbolů, v Rakousku a Itálii se řeší, jak
naložit s budovami, jejichž historie je úzce spjatá s bývalými vůdčími osobnostmi nacismu a fašismu. Máme nechvalně proslulou historii v podobě staveb, které za nic nemohou, vymazat z povrchu zemského, nebo jim stačí dát nový účel?
Braunau am Inn je rakouské město ležící nedaleko hranice s Německem, zaměnitelné s dalšími podalpskými městečky a letovisky. Město se může pochlubit například tím, že v něm sídlí největší továrna na zpracování hliníku v Rakousku. Ve světě je známé ale spíše kvůli jiné okolnosti: nedaleko od hlavního náměstí se v roce 1889 narodil Adolf Hitler. Jeho rodiče si v nenápadném domě najali byt a strávili zde sotva pár měsíců.
Nepohodlný rodák
Místní obyvatelé se snaží nepohodlného rodáka a jeho temný stín spíše ignorovat. Před domem, kde se Hitler narodil, se místní radnice rozhodla v roce 1989 umístit pomník obětem fašismu. Od roku 1972 si od majitelky objekt najímal stát a dům dlouho sloužil jako knihovna či centrum pro tělesně postižené, čímž se ho podařilo jaksi normalizovat. Dnes však zeje prázdnotou a nad jeho osudem se stahují mračna. V druhé polovině loňského roku se rakouská vláda rozhodla dům vyvlastnit a na konci letošního června tento krok posvětil i rakouský Ústavní soud, na který se majitelka nemovitosti obrátila. V současnosti je přítomnost neonacistů minimální, před domem se někdy objeví svíčky či květiny, které místní metaři promptně odstraní. Výjimku tvoří 20. duben, den Hitlerova narození, kdy do města proudí citelně více nostalgiků.
„Můj osobní názor je, že by bylo nejlepší ten dům zbourat,“ uvedl rakouský ministr vnitra Wolfgang Sobotka, pod jehož resort celý problém spadá. Rakouská vláda si nechala poradit komisí historiků, podle níž by bylo nejlepší změnit vnější podobu domu tak, aby se stala nerozeznatelnou. To fakticky znamená současnou budovu nahradit stavbou novou, v níž by mohlo vzniknout muzeum či nějaká nadace. Návrh na demolici však mezi historiky vyvolal diskuse a rozpaky. Jde totiž spíše o vytěsnění než zpracování paměti. Navíc nic nezaručuje, že se neonacističtí „poutníci“ nebudou srocovat i před novým domem či v jeho okolí.
Vyrovnat se s mrtvolou
S podstatně horším osudem se potýká Predappio, rodiště Benita Mussoliniho. Ve dvacátých letech starou zástavbu postihl ničivý sesuv půdy, takže se fašistický režim rozhodl město přesunout a znovu vybudovat. Dnes tak v Predappiu vládne pompézní a naddimenzovaná architektura ve stylu fašistického modernismu. Některé budovy, například bývalé sídlo Fašistického svazu, jsou dnes prázdné a radnice neví, co si s nimi počít. Mussoliniho rodná vila je také v dost neudržovaném stavu. Nostalgici ale většinou míří na nedaleký hřbitov v San Cassianu, kde má Mussoliniho rodina kryptu. Zde od padesátých let spočívají ostatky fašistického diktátora, které mají za sebou pohnutou historii. Po popravě bylo Mussoliniho tělo pohřbeno do neoznačeného hrobu. Ostatky byly v roce 1946 tajně exhumovány neofašisty a až v roce 1956 vráceny rodině, která je s povolením města pohřbila do rodinné hrobky. „Nebáli jsme se ho zaživa, nebojíme se ho ani mrtvého,“ měl prohlásit tehdejší komunistický starosta. Stovky fašistických poutníků, jež městečko v Apeninách navštěvují ve výročí pochodu na Řím, narození a úmrtí diktátora, i prodejci suvenýrů a cetek s fašistickými náměty však ukazují, že vyrovnat se s mrtvolou neslavně proslulého rodáka není snadné ani sedmdesát let po jeho smrti.
Predappio přitom paradoxně nikdy nebylo fašistické město. Před uchopením moci Mussolinim zde vládli socialisté a poslední starosta zvolený ve svobodných volbách, Ciro Farneti, byl utýrán k smrti squadristy. Po válce pak město čekala téměř nepřetržitá vláda levice a komunistů. Podle místních zde k větším manifestacím Mussoliniho příznivců začalo docházet až v devadesátých letech, kdy se pod zástěrkou konce ideologií stírala i hranice mezi fašisty a antifašisty. Radnice demonstrace více méně toleruje a nedávno starosta Giorgio Frassetti přišel s nápadem na řešení. V prázdném sídle Fašistického svazu by se prý mohlo zřídit muzeum fašismu. Pro svůj nápad sesbíral podpisy desítky historiků a příslib financování od krajské samosprávy, soukromých investorů i Evropské unie.
Vláda mrtvých nad živými
Otázka postavení muzea v Predappiu však vzbudila kontroverze. Podle zastánců by nová kulturní instituce pomohla rozmělnit přítomnost nostalgiků a zpracovat vzpomínky na fašismus. „Muzeum v Predappiu by vedlo k pouhému ztotožnění fašismu s Mussolinim,“ namítá italský historik Carlo Ginzburg, podle něhož je lepší se soustředit na města, která byla opravdu klíčová pro rozvoj fašismu, jako Milán a Řím. Hlavním argumentem proti muzeu však zůstává fakt, že neřeší, nýbrž spíše jen skrývá hlavní problém, který na Predappio doléhá, a sice přítomnost Mussoliniho těla. Jedinou věcnou odpovědí by bylo zavřít kryptu pro veřejnost či opětovný únos diktátorových ostatků, tentokrát antifašisty, jejich zpopelnění a rozprášení do kanálu.
Příklady Branau am Inn a Predappia ukazují, že jednotný přístup k mnemotopům fašistických diktatur zatím neexistuje. Paradoxně je lehčí uchopit místa spojená s utrpením než ta, jež mají oslavný potenciál. V Rakousku zatím vítězí demoliční přístup, v Itálii naopak snaha místo zviditelnit a vtisknout mu jinou polarizaci. Z historického hlediska mají oba postupy nemalá úskalí. Demolice může vést k veřejnému vytěsnění a vytvořit prázdno, které mohou vyplnit nostalgici. Ti se nejezdí do Braunau či Predappia klanět budovám, ale místům, jež pro ně mají kultovní, až transcendentální význam. Naopak muzealizace může vést k plnému ztotožnění daných míst s nechvalně proslulými rodáky, čemuž se obě místní komunity brání. Jejich cíl je v konečném důsledku stejný: nedovolit, aby mrtví vládli nad živými.
Autor je dopisovatel deníku Il Manifesto.