Zelinářovy patálie

I když pro mnohé Václav Havel svým prezidentstvím překryl či přepsal většinu z toho, co zosobňoval jako ústřední postava Charty 77, esej Moc bezmocných je dodnes klíčovým textem pro většinu interpretů jeho myšlení. Přestože závažností a šíří záběru se rozhodně nejedná o text příležitostný, je dobré mít na paměti, že vznikl jako příspěvek do zcela konkrétní debaty uvnitř Charty. Totiž o tom, jak dál po prvním roce existence, když se ujasnilo, že Charta není jenom další petice, ale také to, že řady signatářek a signatářů asi v dohledné době dramaticky narůstat nebudou a mocenská represe jen tak nepoleví. Charta se dále formovala i pod vlivem dobové přesvědčivosti Moci bezmocných. Ta dodnes zůstává nejznámějším československým disidentským textem jak u nás, tak v zahraničí a Havlův zelinář se stal emblematickou figurou československé normalizace. Natolik, že jej mnozí neváhají používat jako klíč k normalizační zkušenosti – třeba americká historička Paulina Bren v knize Zelinář a jeho televize (2010, česky 2013). Pozornost, již eseji věnovali historikové Jiří Suk a Kristina Andělová, kteří knihu Jednoho dne se v našem zelináři cosi vzbouří sestavili, je tak historicky zasloužená. Texty, jež dali dohromady, se s různou mírou angažovanosti vracejí k významu, jejž Moc bezmocných měla či má.

Současníci a uživatelé

Poněkud banálně řečeno, třicet esejů na jedno téma je hodně, naštěstí jsou ale svým zaměřením, a jak se dá očekávat, také kvalitou dost různorodé. Je jedině dobře, že polovina textů přišla ze zahraničí, to ale není hlavní dělicí linie, která jimi prochází. S nutným zjednodušením je možné autorky a autory rozdělit do čtyř kategorií: hagiografové, současníci, interpreti­-uživatelé a interpreti­-analytici. Těch posledních je, bohužel, nejméně – vyzdvihnout zaslouží zejména Miloš Havelka.

Je vcelku nasnadě, že současníci, ať z kterékoli strany železné opony, hledí do minulosti. Tak Roger Scruton vzpomíná na „pocit komunismu“, ochromující strach, který zažil, když navštívil normalizované Československo. Čtenář – i s vědomím jeho obětavé podpory českým (více než slovenským) podzemním filosofům – by měl skoro dojem, že jeho návštěva se odehrála v letech padesátých. Do minulosti se obracejí i havlovští polemikové Bohumil Doležal a Petr Pithart. Doležal ke své dlouholeté kritické pozici k Havlovi nic nového nedodá. Pithartovy výtky, vznesené už v dobové polemice s Havlem, jsou také známé, včetně toho, jak proti havlovskému patosu, který se mu příčil, staví Jana Patočku. Přitom pokud Havel něco od Patočky převzal, a v zásadě účelně, byl to právě patos s oněmi notorickými „věcmi, pro něž stojí za to také trpět“.

Do minulosti ale hledí i někteří uživatelé oživující širší kritický rozměr Havlova eseje, jenž se netýkal pouze posttotalitního systému komunistické diktatury v Československu, ale upozorňoval na obecnější bolesti západní civilizace. K nim patří třeba historik James Krapfl, který v osobně laděném eseji nachází spolu s Havlem nebezpečí dnešního světa v technické civilizaci, tedy v tomtéž jako ­Heidegger, Patočka nebo Havlův filosofický zasvětitel Josef Šafařík. Havla jako radikálního kritika „kvantitativní modernosti“ vidí i Roman Kanda a antisystémový rozměr Moci bezmocných oceňuje Václav Bělohradský.

Paradoxní Havel?

Někteří z autorů přicházejí ve svých textech se zajímavými paralelami nebo kontrapozicemi, když s Havlem konfrontují jinou postavu. Jonathan Bolton tak vedle Havla postaví Egona Bondyho, Marci Shore zase Reného Girarda. Pozoruhodné je, jak často se vrací dvojice Havel a Michel Foucault (objevuje se v esejích Stevena Lukese, Karla Hrubého, Delie Popescu, Jiřího Přibáně ad.). Opakuje se tak často, až se vkrádá otázka, zda je skutečně soumeznost mezi českým dramatikem a disidentem a francouzským poststrukturalistickým filosofem, nebo druhý z nich tak dokonale uchvátil diskurs týkající se moci, že se zpětně zmocnil i její recepce u Václava Havla.

Poněkud bizarní závěrečnou tečkou je příspěvek biologa Stanislava Komárka, který si nejdříve zpropaguje svou poslední knihu a pak se zamýšlí nad „starou Černyševského otázkou ‚co dělat?‘ „, aby vzápětí poskytl sadu rad, jež by se svým sebezálibným mudrlantstvím víc hodila na autorův blog. S Mocí bezmocných souvislost vlastně žádná.

Celému nevyhnutelně nesourodému střetnutí různých pohledů dává sjednocující rámec kvalitní doslov editorů. Trpí ale možná až přílišnou snahou „sladit“ i samotného Havla (například protiklad morálních nároků Havla jako disidenta a autora Moci bezmocných a jeho politického pragmatismu v roce 1989) a rozpory, jež jej provázely, mytizovat do rétorické figury „Havlových paradoxů“. Obraz Havla jako „dialektika“ je poněkud křečovitý – a trochu zbytečný. Není přece nic paradoxního na tom, že Havel byl v prvé řadě člověkem praxe a až v druhé myslitelem, navíc velmi nesystematickým.

Rychlá odpověď

Význam Moci bezmocných pro československý předlistopadový disent je těžko zpochybnitelný. Problematická může být až jeho příliš jednoznačná či jednostranná interpretace. Samozřejmost, s níž považujeme esej za konstitutivní text odporu proti diktatuře komunistické strany v Československu, někdy možná brání tomu, abychom jej četli bez aury ikoničnosti, o níž není jisté, zda dnes patří samotnému textu, nebo jeho kontextu.

Šimečkovo Obnovení pořádku je přesnější analýzou normalizace, Bendova Paralelní polis (do Havlova eseje ostatně „vstřebaná“) je zase politicky razantnější a programovější. Ani jeden z těchto textů ale nedosáhl srovnatelného věhlasu. Moci bezmocných pomáhala celá řada okolností: Havlovo mezinárodní renomé, status vězněného dramatika, fakt, že nikdy nebyl komunistou. A v neposlední řadě i samotné limity antisystémového hnutí v Československu. Právě proto, že se disidentům nepovedlo, a v tehdejších podmínkách možná ani nemohlo povést, vyjít z často skloňovaného ghetta, dokázala Moc bezmocných dát hlubší smysl jejich omezeným možnostem rezistence. Marginální postavení disentu ale Havlův text nezapříčinil, nanejvýš umožnil se s tímto faktem lépe vypořádat a snad i cítit se v něm o něco málo pohodlněji.

I z toho důvodu je tvrzení Sukovo a Andělové v prologu, že jde o „nadčasový text“, poněkud předčasné. O nadčasovosti se dozvíme více, až pomine postkomunistická éra, v níž vymezování se vůči předlistopadovému režimu stále hraje značnou roli. Do tohoto kontextu totiž příběh Václava Havla a jeho esejů, jakkoli je to snad zjednodušující, přece jen patří. Až pak se také ukáže, jestli odkaz Moci bezmocných spočívá v tom, být historickým dokumentem konkrétní situace a svědectvím o ní, nebo zda obohatil arzenál protisystémových hnutí bez ohledu na ideologickou konstelaci systému.

Právě perspektiva hodnotící Moc bezmocných z pozice antisystémového hnutí totiž knize bolestně chybí. Charta sice v celku normalizované společnosti mohla být nepatrná, přesto takovým hnutím byla a její signatářky a signatáři své pozice, byť by byly jenom morální, hodlali udržet. Pouze z hlediska antisystémového hnutí bychom mohli mít trochu jasněji v otázce, na niž editorka a editor svazku dali až příliš rychlou odpověď – jestli je Moc bezmocných nadčasovým textem, nebo časovým dokumentem.