Životy sebemrskačů

Zatímco cílem první knihy Ivany Myškové – novely Nícení z roku 2012 – bylo, slovy spisovatelky Alexandry Berkové, „zklamat polykače příběhů“, letošní povídkový soubor Bílá zvířata jsou velmi často hluchá představuje příklon k neokázalému tradičnímu vyprávění. Pavel Janoušek kdysi napsal, že „znamenitá povídka je (…) jednotou unikátního životního pocitu, názoru, nápadu a myšlenky, to vše dotažené do přesně formulované formy“. Před dvěma lety tyto kvality potvrdila po dlouhé době prozaická vítězka Ceny Jiřího Ortena Sára Vybíralová s povídkovým souborem Spoušť, nyní se o totéž pokouší Ivana Myšková. Obě knihy spojuje hlubší tvůrčí gesto, které snad může naplnit Janouškův požadavek po znamenité povídce. V obou případech jsou texty v drtivé většině zacíleny na konflikt vnitřního a vnějšího světa jejich postav. A na člověčí podivnosti, vyšinutosti a do jisté míry i panoptikálnost.

Mlha lidských mozků

Spisovatelka a bývalá rozhlasová redaktorka Ivana Myšková ještě mnohem více než Sára Vybíralová nachází tyto projevy v mezilidských vztazích. Právě v rozkrývání složitých pavučin vztahů zejména mezi manželi a milostnými partnery se v autorčině povídkovém souboru objevuje nejvíce patologických jevů. Nápad zaměřit se na milostné poměry jistě není nejoriginálnější. Pořád se ale zdá, že toto téma není vyčerpané. Nepochybně to souvisí s neustálým vývojem technologií a posouváním lidských možností, které pochopitelně ovlivňují i lidské vztahy. Myšková ovšem technologickou i sociální progresi halí do ne zcela přehledné mlhy lidských mozků, které evidentně často mají tendenci ovládat své tělo tak, jak se to činilo v jakékoli době bez tlaku okolního pohybu dějin. Název sbírky sice vypadá zvláštně, ale autorka skutečně jako by vnímala své hrdiny jako albíny, lidi „uvězněné ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice“, jak se píše na obálce knihy.

Krtkové a brouci

Postavy Ivany Myškové jsou lidé zpravidla nevybočující z normálu. Mají rodinu, přátele, partnery, psy, děti, práci. Objektivně jim nic neschází, nemají si na co stěžovat, a tak vlastně mohou nic neřešit, nepřepínat a hlavně po ničem nepátrat. Jenže oni právě řeší a ve svých duších pátrají. Do extrému se zabývají okolnostmi svého jednání, do extrému promýšlejí další kroky i to, co z takových kroků nutně (aspoň v souřadnicích takového rozvažování) musí vzejít. Byť už je to dávno klišé, nemohl jsem se po čas čtení zbavit srovnání s některými postavami Franze Kafky. I hrdinové a hrdinky Bílých zvířat přijímají úděl, který jim autorka poťouchle přisoudí jako cosi nezvratného. Chovají se jako obrovský krtek, který si vybudoval doupě, ale někdo se mu do něho chce vloupat. Nebo se toho aspoň domýšlejí. Už ale samotná myšlenka na jakoukoli intervenci do vnitřního bytí postavy spouští složitý mechanismus úvah, které nezadržitelně uhánějí až k absurdnímu sebeobviňování z něčeho, co se možná ani nestalo, či za co může někdo jiný. A je jen blahosklonností autorčinou, že nenechala všechny své postavy na konci próz postřílet jako psy někde v lomu.

Soňa v úvodní povídce Závěs spáchá ten největší zločin – z rozmaru se projde před oknem nahá, čímž způsobí smrt muži, který myl okno naproti přes dvůr. Nebo si to aspoň myslí a rozehrává posedlou hru myšlenek na vinu. Irmu v povídce Nebezpečí příjezdových cest znásilnil a málem oslepil její milenec Viktor. Ta podává hlášení na stanici, přičemž je stále přesvědčena, že za to, co se jí stalo, si může sama, a Viktora bezostyšně obhajuje. Štěpánovi, protagonistovi povídky Hostel, se v bytě zničehonic objeví nezvaný francouzský host; jako brouk se podřizuje novým a novým skutečnostem, absurdně chce znásilnit svou vlastní partnerku a odmrští ji jen proto, aby mohl hostu navařit, uctívat ho, podstrojovat mu. A zároveň se neustále přesvědčovat, že ten člověk tam nemá co dělat, a že ho jistě brzy vyhodí.

Absurdita bytí

Ve všech těchto a dalších případech autorka na malé ploše a s minimem prostředků dokázala rozehrát tyto jednoduché etudy přesvědčivě a plasticky – celek působí jako katalog divných obyvatel jednoho divného města. Tomu napomáhá i nejednoznačné časoprostorové ukotvení jednotlivých povídek a univerzální jména postav. Tato tendence vrcholí v jedné z nejkratších povídek (pouhé tři strany), nazvané Život s dlouhou červenou nití a umístěné na samém konci knihy jako jakýsi alegorický doslov. Mladá hraběnka v ní nesmyslným úkolem tyranizuje služku a v podstatě i sama sebe, a když už se zdá, že se nechá přesvědčit, že lze život změnit, reaguje zdrcující rezignací: „Co ale naděláme? Máme tenhle.“ A v nesmyslném konání pokračuje.

V článku zmiňovaném v úvodu recenze Pavel Janoušek píše: „Opravdu dobrá povídka je nepochybně velká vzácnost a rodí se jen jednou za čas.“ Ivana Myšková se, myslím, projevila jako schopná rodička takových textů. Se čtenářem hraje intelektuální hru intertextuální osmisměrky, když každou z jedenácti povídek uvozuje citátem z jiné knihy. Tu je to Proust, tu Bernhard, jednou dokonce autorčino vlastní, teprve chystané dílo s názvem Otálení. Motta texty potměšile ukotvují v literární encyklopedii, v nich samotných je ale autorka sebejistou tvůrkyní. Její postavy neustále provokují čtenáře k nějakému názoru, pohybují se ve světě přesně formulované formy a zdá se, že ten svět může být ještě rozmanitější.

Autor je literární a divadelní kritik.