Bohové robotů

Kanadský režisér Denis Villeneuve je jedním z nejvýraznějších a stylově nejvytříbenějších žánrových tvůrců současného Hollywoodu. S hollywoodským veteránem Ridleym Scottem, jehož Blade Runner (1982) výrazně ovlivnil estetiku žánru sci­-fi, má společné to, že se nepodílí na psaní scénářů ke svým filmům (u Villeneuva to platí od počátku jeho hollywoodské kariéry). U Scotta ovšem začíná platit, že jeho nové snímky jsou pouze tak dobré, jak kvalitní je scénář – jeho autorský otisk zkrátka s každým dalším filmem slábne. U Villeneuva je tomu pravě naopak, jelikož zvládá i slabší scénáře zpracovat neotřele a s důrazem na silnou vizualitu, jako ve filmech Zmizení (Prisoners, 2013) nebo Sicario (2015). Jeho obrazy – ve spojení s často až agresivním hudebním doprovodem – ovšem na diváka nepůsobí pouze po estetické stránce. Zároveň vyvolávají dráždivý dojem, že se za nimi skrývá nějaký hlubší význam. Tento styl naráží v případě skutečně nepovedených scénářů přirozeně na své limity – například u mysteriózního filmu Nepřítel (Enemy, 2014), kde forma představovala pouze enigmatickou slupku pro jinak duté dílo. V Blade Runnerovi 2049 se ovšem Villeneuvovi podařilo dospět k jedinečné synergii původní filosofické látky a rafinovaného formálního pojetí, a to navzdory skutečnosti, že scénář není ničím výjimečný.

Lidštější než člověk

Philip K. Dick představil ve svém románu Sní androidi o elektrických ovečkách? (1968, česky 1993) pesimistický, přetechnizovaný svět, na který přestalo přes prachová mračna svítit slunce, zahynula zde veškerá flóra a fauna kromě člověka a jedinou naději pro zbylé pozemšťany představuje cesta do kolonií na sousedních planetách. Tam se ale mohou dostat jen finančně, zdravotně a také inteligenčně privilegovaní. Starý svět se proměnil v jakousi hříšnou skládku všeho, na co nová zdravá společnost chce zapomenout. Pro kolonizační potřeby se na Zemi vyrábějí androidi s modifikovanými fyzickými i intelektuálními schopnostmi. Tito „replikanti“ představují svého druhu nové otroky. Lidstvo je považuje za podřadné tvory nejen pro jejich umělý původ, ale i pro údajné nedostatky v jejich empatii. Replikanti se proto bouří proti svým pánům a na útěku je pak pronásledují speciálně školení lovci – Blade Runneři. Obě filmová zpracování příliš nerozvíjejí touhu opustit starou planetu a vydat se do nových světů, stejně tak se tolik nesoustředí na okolnosti společenské segregace androidů a lidí. Spíše kladou otázku, jaký druh jednání a emocí z nás činí lidi.

Původní Blade Runner sice na několika místech naznačoval, že letargický lovec replikantů Rick Deckard je možná sám androidem, ale spíše rozvíjel dilema etické. Nemohou být androidi nakonec humánnějšími a spontánnějšími tvory než jejich lidští lovci? Deckard byl vykreslen jako citově vyprahlé indivi­duum, schopné uprostřed davu chladnokrevně zavraždit prchající bezbrannou replikantku, podobně jako mu nedělalo problém jinou replikantku v podstatě znásilnit. Deckard není schopen projevit empatii vůči jinému druhu, naopak androidský „antagonista“ mu v závěru filmu zachrání život. Zatímco se tedy původní film implicitně ptal, jakým způsobem člověk přichází o svoji lidskost, Blade Runner 2049, s hlavním hrdinou androidem, se zabývá tím, co musí splňovat android, aby začal být člověkem.

Božská družice

Nový film se daného dilematu dotýká z hlediska biologického (děj se točí okolo případu replikantů, kteří se mohou mezi sebou reprodukovat) i z teologického. Hlavní hrdina, replikant a zároveň Blade Runner nazývaný „K“, v jedné scéně nadhazuje, že replikant narozený z jiného replikanta „pravděpodobně má duši“. Nejvýraznější hledisko se ale týká filosofického determinismu – do jaké míry je předurčenost našeho jednání dána ­působením ­nějakého „stvořitele“. Hlavní hrdina K například naváže milostný vztah s holografickou dívkou, jejíž láska je prostě jen výsledkem uživatelské konfigurace. Také na jiných příkladech film dokazuje, že jednání androidů je zapříčiněno jejich předprogramováním. Pokud se ale city androidů či hologramů zdají být natolik upřímné jako ty lidské, není tázání se po jejich opravdovosti stejně relevantní jako zaobírání se otázkou naší vlastní „osudové“ předurčenosti? Film dává přemýšlivému divákovi dostatek prostoru se těmito otázkami zaobírat, zejména během lyrizujících pasáží líčících cestování troskami starého světa.

Problematika demiurga, který vede naše kroky, je ve filmu rozvíjena i v dramatické rovině příběhu. Hlavní hrdina se stává figurkou v rozehrané partii několika organizací s rozdílnými zájmy. Jeho osobní cíl se postupně rozpouští v zájmu vyšší moci, nakonec ale učiní vlastní, empatické rozhodnutí. Pozici manipulující vyšší moci výborně vykresluje scéna přepadení Blade Runnerova vznášedla, kdy mu z nebes náhle přispěchá pomoc v podobě satelitní družice, která vybombarduje jeho protivníky. Onen vyšší zásah je následně vysvětlen jako intervence jedné ze záporných postav. Scéna mimochodem výborně ilustruje Villeneuvovu schopnost dodat jinak banální akční scéně výtvarným řešením nový ontologický rozměr a vztáhnout ji k motivu životů ovládaných bohy. V jednom ze záběrů vidíme bitevní scénu z ptačí perspektivy, ovšem spolu s obrovským detailem oka replikantky, která ji ze vzdáleného místa pozoruje jako nějakou strategickou počítačovou hru.

Prozření nedůležitého hrdiny

Nejen v Blade Runnerovi 2049 vypráví Ville­­neuve příběh postavy, kterou je nějakým způsobem manipulováno. Jeho filmy často vrcholí překvapivými twisty, kdy se režisér dokonce snaží přiblížit divákovi zmatek postav tím, že ho tlačí do podobné pozice. Jako jeden z demiurgů se tak profiluje i samotný autor. Zatímco ve filmu Zmizení šlo ještě o poměrně běžné odhalení doposud zatajovaných skutečností, ve snímku Příchozí (Arrival, 2016) už se jednalo o mnohem rafinovanější manipulaci se záměnou flashforwardu za flashback. V Blade Runnerovi 2049 Villeneuve postupuje podobně jako v Sicariovi, ale tentokrát mnohem odvážněji. Nechává nás spolu s hlavním hrdinou zjistit, že celý příběh, který jsme doposud sledovali, není příběhem hlavního hrdiny, ale naopak jedné z vedlejších postav. Pozornost narativu se totiž náhle přeorientovává na Ricka Deckarda, hlavního hrdinu původního snímku.

Režisérův radikální krok lze chápat jako podvratné postmoderní gesto, prozření postavy K totiž sugestivně vytrhuje diváka z jeho vlastní interpretace příběhu. Stejně tak ho ale lze vnímat jako neschopnost působivě dovyprávět příběh. S tímto scenáristickým veletočem si totiž nedokázal zcela poradit ani sám Villeneuve. S Deckardem se nelze moc dobře identifikovat nejen kvůli jeho diskutabilnímu jednání v předchozím filmu, ale zejména kvůli nepřesvědčivému výkonu Harrisona Forda. Syntézy s originálním filmem z roku 1982 bylo přitom úspěšně docíleno skrze režijní uchopení původní estetiky i motivů, a nebylo tedy nutné provázanosti obou filmů dosahovat prostřednictvím Fordovy postavy.

Závěr snímku však trpí ještě jiným neduhem, který se bohužel stává typickým pro Villeneuvovu americkou tvorbu. Od nedořečenosti vyprávění sklouzávají jeho filmy do slaboduchého žánru survival horroru jako ve Zmizení, Sicario zase vrcholí banální historkou o pomstě a v Blade Runnerovi 2049 kazí výsledný dojem tuctová akční scéna. Tu následně završuje „vytoužené“ setkání rodiče s dítětem, které ale nemůže být dojemné, protože ani k jedné z postav nemá divák vřelý vztah. Kvůli závěrečné scenáristické křečovitosti a několika logickým mezerám v příběhu ovšem nemá smysl film Blade Runner 2049 nepokládat za důstojné pokračování kultovního sci­-fi díla. Je velice snadné nechat se tímto fikčním světem pohltit, a to zejména díky způsobu, jakým Villeneuve původní látku zpracovává po její vizuální i myšlenkové stránce.

Autor je filmový publicista a střihač.