Bukurešťská aktivistická scéna před dvěma lety prošla traumatem. V jednom z podzemních nočních klubů na koncertě metalcoreové kapely Goodbye to Gravity došlo k požáru, při němž přišlo o život 64 lidí a dalších 147 bylo zraněno. Jedním ze způsobů, jak se vyrovnat se ztrátou spousty přátel a se zvýšenou represí ze strany státu vůči undergroundovým aktivitám, bylo založení divadelního baru Macaz. Jedná se o multifunkční prostor v centru Bukurešti, který sám sebe chápe jako autonomní centrum, opírající se o horizontálně organizovaný kolektiv, a v mnoha ohledech tak připomíná pražskou Kliniku. Snaží se být místem boje proti gentrifikaci a necitelným zásahům do okolní čtvrti ze strany bukurešťské radnice. Macaz tedy představuje jakýsi neuralgický bod lokální radikální scény, „ostrůvek pozitivní deviace“, kde mají mimo jiné vzácné zastání například lidé z LGBT komunity, vůči které je konzervativní a silně nábožensky založená rumunská společnost naladěna negativně.
Jedním z evergreenů bukurešťské politiky je vystěhovávání nájemníků z obecních bytů, které se pak stávají předmětem obchodních spekulací. Bezmála „foucaultovským“ tématem pak jsou vzpoury a hladovky vězňů, které probíhaly před několika lety – především z důvodu šikany ze strany dozorců, ale také kvůli tristním podmínkám, vyplývajícím do značné míry z přeplněnosti věznic. Bukurešťská náměstí jsou tak čas od času svědky manifestací a demonstrací. Ty se aktuálně snaží upozorňovat především na zmíněnou bytovou otázku a na situaci vystěhovávaných nájemníků. Stojí proti nim nejen společenská apatie a zkorumpovaný establishment, ale i zarytý antikomunismus. Ten je také jedním z témat divadelních her, díky nimž se z Macazu stala jedna z nejzajímavějších současných experimentálních divadelních scén, vymykající se svou radikální participativností a inkluzivitou.
Reflexi porevoluční transformace se věnuje divadelní hra s prozaickým názvem 90, která zároveň dobře ukazuje, jak funguje radikální divadlo v Macazu. Profesionální herci z perspektivy dítěte představují osudy svých rodin v chaosu transformace a svou dezorientovanost v nově se rodícím světě.
V první scéně se objevuje malý chlapec třesoucí se strachem o život své matky, která v roce 1989 bojuje v ulicích za změnu režimu. Ačkoliv se nakonec vrátí domů zmlácená policií, čiší z ní důvěra v budoucnost – v nastoupenou cestu ke svobodě a demokracii. Druhá scéna vypráví hořký příběh malé Andrey, jejíž dědeček je univerzitním profesorem marxismu. Vůdci studentského hnutí po revoluci vypracovávají černou listinu „akademických kolaborantů“ s režimem a žádají jejich vyhazovy. Ačkoliv Andrein dědeček na seznamu není, jasně se vůči takovým intelektuálním čistkám vymezuje, až je nakonec sám vyhozen – na rozdíl od svého kolegy z černé listiny, který převlékl plášť tak umně, že se stal novým děkanem. Tři roky po své nucené rezignaci dědeček skončí svůj život skokem z okna.
O něco lépe dopadne ve třetí scéně rodina zavilých středostavovských antikomunistů, s nimiž vyrazí dveře vlastník domu, jejž před nedávnem zrestituoval. Z bytu, který jim byl přislíben, se musí stěhovat do skromnějších podmínek. Vlastníka ovšem nazvou pouze „prolhaným prasetem“, na rozdíl od jiných nájemníků, kteří neváhají bezohledného restituenta postaru označit za prase buržoazní. Čtvrtá část sleduje cestu hlavního aktéra kasinovým kapitalismem na mizinu a v závěrečné scéně matka-revolucionářka z úvodu hry prožívá deziluzi z nového režimu. Dnes už stará a nemocná žena se dostala během nedávné finanční krize do dluhů, ztrácí práci, odcizí se svému antikomunistickému synovi a nakonec ponížená umírá v šedesáti letech na rakovinu. Všechny tyto osudy se protínají bez jakéhokoliv rozuzlení. Pokus o rozetnutí gordického uzlu porevolučního režimu není úkolem divadelní hry, ale praxe, kterou Macaz ztělesňuje svou každodenní existencí a neustálou politickou aktivitou.
Autor je doktorand AVU.