Jsme v nerovné pozici: píšu tyto řádky před volbami, zatímco čtenář už zná jejich výsledek. Lze vůbec takovou nevýhodu proměnit ve stať, z níž by měl čtenář užitek? Myslím, že lze: pohled z bodu, kdy ještě nejsou známa přesná čísla, nutí přemýšlet o dlouhodobých trendech, na nichž toho volební výsledek už tolik nezmění; sám je totiž jejich výrazem, bez ohledu na procentuální poměry. V trendech se zase tolik nelišíme od okolního světa: všude posilují politické subjekty, které o sobě tvrdí, že se liší od zavedených stran. První výsledek je tedy zřejmý – k takovému posílení dochází i u nás.
Poprvé v dějinách samostatné České republiky získává nejvíc mandátů hnutí, které se rétoricky distancuje od politické třídy jako celku. A není – troufám si dopředu tvrdit – ve sněmovně samo: zasedá v ní nejvíc poslanců protestních stran v celé porevoluční historii, byť jsou to strany hodně různé – od těch, jež se tam dostávají poprvé, po ty, které tam jsou už dlouhá léta; od těch, které chtějí vzít současný ústavní řád šturmem, po ty, jejichž protest je toliko řečnický, což prokázaly svou účastí ve vládě.
Trend první: naše politické kolbiště se fragmentarizuje a zároveň sílí hlasy těch, kdo – z různých důvodů, pozic a úhlů – vyjadřují nesouhlas se stávajícími pořádky. Strany protestu jsou ovšem stále ještě svými zájmy i svým voličským zázemím značně roztříštěné a kromě oligarchova hnutí žádná z nich dosud nevládla. První povolební otázka zní: Půjdou s tímto hnutím do koalice další protestní strany a kolik jich v ní bude?
Trend druhý: ať už se koalice slepí z jakýchkoli partají, vytvoří vládu, která bude v nejbližších letech pod rostoucím tlakem, aby se jasně postavila k Evropě a našemu místu v ní. Nakolik se do Evropy zapojíme? Přimkneme se k jejímu stále zřetelnějšímu německo-francouzskému gravitačnímu středu, anebo u nás převládnou spíš síly odstředivé? To je podle mě otázka podstatnější než nynější vášnivé dohady, kdo s kým bude vládnout. Dohady, které lze ostatně tentokrát vyjádřit stručně: „Kdo s ním?“ Ať už bude vládnout kdokoli, zmíněnému tlaku bude dříve či později nemilosrdně vystaven a bude muset hledat odpověď na dávnou otázku, jež nám bude položena s novou naléhavostí: Kam patříte? Chcete na Západ, či na Východ?
I v prvních porevolučních volbách vítězil rétorický distanc od zavedených stran. „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny,“ volalo se tehdy. Také dnes se do jisté míry lámou zavedené pořádky, i když ne s takovým nadšením ani s takovou razancí jako tenkrát. Přesto lze ve vzduchu cítit možnost postupné proměny systému za bod, odkud není snadného návratu. Ale zatímco začátkem devadesátých let si voliči takovou změnu povětšinou přáli a její odpůrce označovali hanlivě jako „přátele starých pořádků“, dnes je v tomto klíčovém bodě národ rozpolcen: mnozí vítači listopadového převratu se dnes mění v novodobé přátele starých pořádků, neboť je jímá úzkost ze směru, kterým se dává do pohybu naše společnost. A tak je teď z nejednoho včerejšího revolucionáře opatrný stoupenec statu quo. Sotva se tomu divit: tehdy nešlo o nic menšího než o demokracii a zatrápená potíž dneška je, že si nejsme ani zdaleka jisti, zda o ni nezačíná jít znovu.
Obdobnou proměnou prošel náš postoj k Evropě. Tenkrát jsme skoro všichni chtěli „zpátky do Evropy“, zatímco teď v tom jaksi nemáme jasno: která vrstva naší evropské totožnosti je zrovna silnější – ta, jež nás víže k západní Evropě, či naše puzení k čím dál autoritářštějšímu Visegrádu? Vnímáme jako své spojence Berlín, Paříž a Brusel, anebo dnešní Budapešť a Varšavu? Jednou z největších českých iluzí je přesvědčení, že toto dilema neexistuje, poněvadž v Evropské unii už jsme a váhavé přešlapování na místě nám bude procházet donekonečna. Jenže systém je v pohybu a zvolna, leč nezadržitelně se mění – nejen u nás, nýbrž všude v Evropě a doba, kdy jsme si nemuseli jasně vybrat, pomalu, avšak jistě končí. Neboť i zemím eurozóny tikají hodiny neúprosně: buď se dokážou transformovat v útvar, který funguje jako celek i v době hospodářských krizí, anebo se při nějaké té příští rozpadne. Cenou za to bude obrovské, skokové zchudnutí celého kontinentu; raději ani nedomýšlet, čím bychom za takové zchudnutí brzy poté zaplatili politicky.
Proevropské síly jsou stále mocné, protože není v zájmu velkého průmyslu, obchodu ani financí, aby se Evropská unie rozpadla – a stále to není ani v zájmu naprosté většiny obyvatelstva. Bude-li jádro eurozóny nuceno zachránit samo sebe za cenu, že hodí přes palubu váhavce, nepochybně tak učiní. Slovenský premiér si toho je vědom, a tak nedávno prohlásil, že důležitější než celý Visegrád je to, aby bylo Slovensko součástí německo-francouzského jádra Evropy. Ač se tomuto muži naše liberální inteligence často (a mnohdy právem) posmívá, smutný fakt je, že takhle jasného zahraničněpolitického stanoviska jsme se od žádného českého vládního činitele nedočkali.
Na tomto poli neočekávejme ani po volbách změnu k lepšímu. Český volič patří k těm nejeuroskeptičtějším v Evropě. A vzhledem k tomu, že volby vyhraje populistický oligarcha, není již nejnaléhavější otázka, kdo s ním vytvoří koalici, nýbrž kam nás nakonec ta vláda povede. Na rozcestí mezi Východem a Západem je podstatné ptát se ani ne tak: „Kdo s ním (půjde)?“, jako především: „Kam s ním (my všichni půjdeme)?“
Suneme se po těchto volbách víc na Východ? To je ta otázka.
Autor je antropolog.