Dokázat projít traumatem

Posledních šestnáct let spolupracujete s Multidisciplinární asociací pro psychedelická studia (MAPS) a jejím zakladatelem Rickem Doblinem. Podíleli jste se na obnovení psychedelického výzkumu. Váš výzkum se týkal terapie pomocí látky MDMA a přinesl překvapivě dobré výsledky. Jaké potíže měli lidé, kteří se studie zúčastnili, a k jakému posunu v jejich léčbě došlo?

Annie Mithoeferová: V první výzkumné fázi jsme pracovali s lidmi, kteří zažili sexuální zneužívání, do druhé fáze byli zahrnuti váleční veteráni, hasiči a policisté s vážným posttraumatickým stresovým syndromem, jehož typickým projevem je rozkolísaná emocionalita. MDMA způsobuje změny v propojení neuronové sítě a díky tomu se tito lidé cítí vyrovnaněji, lépe komunikují. Poprvé dokážou respektovat své emoce a nacházejí novou životní perspektivu. Deprese ustupují. Skvělé jsou výsledky u potíží se spánkem. Lidi, kteří nedokázali spát, ač brali spousty léků, najednou přestaly pronásledovat noční můry. Klesl také počet sebevražedných myšlenek. Někdy stačilo pouze jedno sezení a myšlenky na sebevraždu už se nevrátily. Několik lidí přestalo kouřit, zaznamenali jsme také pokles v pití alkoholu.

Jak sezení s MDMA probíhala?

Michael Mithoefer: Porovnávali jsme vždy dvě skupiny – jedna dostávala MDMA, druhá placebo. Zkoušeli jsme také různě silné dávky MDMA. Samotné sezení trvalo osm hodin a druhý den následovalo integrační sezení. Týden jsme byli s účastníky v každodenním telefonickém kontaktu. Po roce jsme provedli hodnotící výzkum, který ukázal, že úspěch léčby je dlouhodobý. Překvapilo nás, že malé dávky MDMA mají antiterapeutický efekt, naopak vyšší dávky fungovaly velmi dobře.

AM: Pouze u dvou lidí z první výzkumné fáze došlo k relapsu. Důvodem ale byly neutěšené sociální podmínky, v nichž žili. Neměli práci, dostatek peněz, zázemí. Zpočátku si přitom v léčbě vedli velmi dobře. V dlouhodobém hodnocení jsme pokládali otázku, zda někomu účast na výzkumu nějak ublížila, a všichni shodně odpověděli, že nikoliv.

Co vás přivedlo k hledání nových přístupů v psychoterapii?

AM: Nejsme založením výzkumníci. Léčili jsme klienty s posttraumatickým stresovým syndromem, mimo jiné také metodou holotropního dýchání, jež spoustě z nich pomohla, ale nebyla dostatečně účinná pro každého. Například ti, kteří v dětství zažili sexuální zneužívání, potřebovali léčbu, která by jim přinesla úlevu rychleji, než tomu bývá u holotropního dýchání. Lidé trpěli a my jim nedokázali dostatečně pomoci, a proto jsme se rozhodli, že se pustíme do výzkumu účinků MDMA ve spojení s psychoterapií.

Navázali jste na výzkumy s psychedeliky ze šedesátých a počátku sedmdesátých let?

MM: Velmi nás ovlivnila práce Stanislava Grofa a jeho metoda holotropního dýchání, kterou vyvinul, když byla počátkem sedmdesátých let zakázána terapie pomocí LSD. Dříve než jsme začali zkoumat terapeutické využití MDMA, jsme se setkali s terapeuty Georgem Greerem a Requou Tolbertovou. Nevedli kontrolované studie, ale pracovali s MDMA od pozdních sedmdesátých let do roku 1985 a publikovali případovou studii. Stavěli jsme tedy na tom, s čím lidé přišli před námi.

O vládní souhlas s klinickou studií využívající MDMA jste žádali v roce 2001. Jak náročný byl povolovací proces?

MM: V rámci MAPS jsme vlastně vedli první studii s klinickými pacienty, předtím tam prováděl výzkum pouze psychiatr Charles Grob se zdravými dobrovolníky. Když jsme v roce 2001 předložili naši první žádost, trvalo pouze měsíc, než jsme od Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) získali souhlas. Také od Etické komise přišlo kladné stanovisko, ale už po třech měsících bylo zase odebráno, protože vyšel článek dokazující, že MDMA způsobuje takzvanou dopaminovou toxicitu, která může být indikací například pro Parkinsonovu nemoc. Hned jsme na to reagovali s tím, že je to nesmysl. Asi o rok později byl ten článek odvolán se zdůvodněním, že šlo o chybu, při testování totiž nepoužili MDMA, ale metamfetamin. Poslední nutné povolení od Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami (DEA) bylo vydáno až v březnu 2004.

MDMA jste studovali také jako „urychlovač“ psychoterapie. Znamená to tedy, že by spolu měly fungovat v součinnosti?

MM: Ano, a v tom je naše studie odlišná od většiny ostatních. Nezabýváme se jen tím, jak droga pomáhá, ale i jakým způsobem může v procesu psychoterapie působit coby katalyzátor. Jak se s její pomocí dají překonat těžkosti, které často lidi od toho, aby vůbec s terapeutickou prací začali, odvádějí. Strach zabývat se hlouběji svým traumatem může být někdy příliš velký na to, aby se dal zvládnout. Pak se lidé ještě více uzavřou, nic necítí. Je velmi důležité, aby věřili ve smysl celého procesu, aby věřili terapeutům. Po sezeních nám říkali: „Je to stále hodně bolestivé, ale teď už cítím, že tím dokážu projít, aniž bych byl znovu zraněn.“

Zaznamenali jste při jednotlivých sezeních také zážitky spirituální povahy vyvolané MDMA? A jaký mají léčebný potenciál pro následnou terapii?

AM: Ano, zažili jsme to. Dle měření je měla asi třetina lidí a pro každého to bylo osobně hodně důležité. Ale nedá se říct, že by se u těch, kdo je nezažili, nějak zmenšil léčebný efekt. Nezaznamenali jsme žádnou korelaci mezi spirituálními zážitky a lepší prognózou posttraumatického stresového syndromu. Docela nás to překvapilo – lidé měli transpersonální zkušenosti totiž poměrně často, i když se udává, že u MDMA nebývají zdaleka tak běžné jako například u psilocybinu. Stávalo se nám během terapie, že klienti popisovali setkání s nějakým archetypálním zvířetem či duchem, kteří je provázeli, když procházeli traumatem. Nebo se objevily obrazy minulých životů. Jeden muž měl velmi živý vjem andělů přítomných v místnosti během sezení.

Někteří účastníci se v průběhu výzkumu zbavili závislosti na tabáku či alkoholu. Co je příčinou takové změny?

MM: MDMA vám může pomoci vyrovnat se s bolestí. A to je také nejčastěji důvod, proč lidé nadměrně pijí – snaží se tak uniknout úzkosti a bolestným zážitkům. Pro někoho je podobně terapeuticky účinné holotropní dýchání. Je to jiná metoda, ale výsledky mohou být shodné.

AM: Někteří lidé popisují, že jedno sezení s MDMA pro ně znamenalo tolik, co deset let terapie. Nejde totiž jen o verbální projev, v rámci integračních sezení pracujeme i s projevy těla, podobně jako při holotropním dýchání. V těle se může skrývat mnoho potlačené úzkosti, a když se dostaví silné emoce, je dobré pomoci jim vyjít na povrch. S traumatem pracuje každý jinak. Někdo se k němu musí vrátit, prožít je znovu, dostat ze sebe všechno ven, někdo jej zpracovává pouze vnitřně a nepotřebuje o něm mluvit. Takzvaná vnitřní léčivá inteligence, kterou disponuje každý z nás, se projevuje velmi individuálně.

Myslíte si, že je pro terapeuta nezbytné mít vlastní zkušenost s psychedeliky?

AM: Ano, a nejde jen o zážitek s MDMA, ale i o porozumění, jak pracovat s následnou integrací zažitého. Je dost terapeutů, kteří mají zkušenost s rekreačním užitím, ale nemají ji v souvislosti s terapií, při níž proces pokračuje i další dny a je potřeba o všem nadále mluvit.

MM: Myslím, že je to hodně důležité. Je­-li terapeut zahrnut v tréninkovém programu a připravuje­-li se na práci s klienty, může si sezení s MDMA u nás vyzkoušet, pokud o to stojí. To, jaký máte setting, je klíčové. Několik pacientů s posttraumatickým stresovým syndromem, které jsem léčil, si vzalo MDMA na party. Vynořily se jim vzpomínky na trauma, nebyli na to nijak připraveni, neměli žádnou podporu, a tak se je snažili potlačit, což jim v důsledku spíš ublížilo. Bez správného prostředí může být účinek MDMA dost problematický. Nejsem a priori proti rekreačnímu užití, ale je potřeba počítat s možnými riziky. Tento lék se musí podávat s velkým respektem.

Stalo se během výzkumu něco nečekaného?

MM: Nejvíc nás vlastně překvapilo, jak dobře dopadly výsledky výzkumu, jak byly přesvědčivé i při malém počtu dvaceti účastníků. Původně jsme si mysleli, že naše studie spíše poslouží k názornému předvedení, že je používání MDMA v terapii bezpečné. Ale nakonec se nám dostalo významného potvrzení účinnosti léčebného programu.

AM: Je skvělé srovnat, jak lidé vypadají před terapií a po ní. Usmívají se, působí úplně jinak než na začátku.

MM: Jeden muž, který se účastnil první studie, byl sexuálně zneužit, když mu bylo sedm let. Na první pohled „fungoval“ dobře, měl zodpovědnou práci. Většinu času měl však sebevražedné sklony. Po prvním sezení s MDMA nám řekl, že vůbec poprvé v životě zažil pocit štěstí. Vyprávěl o tom, že až do té doby neměl k takovým emocím vůbec přístup, a když o nich slyšel lidi mluvit, říkal si, že on něco takového zažít nedokáže.

Myslíte si, že by bylo do budoucna prospěšné zavést terapii s MDMA také pro děti a adolescenty?

MM: Řekl bych, že ano. Musíme ale nejprve na toto téma provést výzkum. Pro naši první studii o MDMA jsme žádali FDA, aby udělil výjimku dívce, která byla v šestnácti znásilněna, a její rodiče si přáli, abychom ji zařadili do terapie. Ale nebylo to povoleno. Teď FDA sama žádá o studii zaměřenou přímo na adolescenty. Samozřejmě se ozývají hlasy proti, ale dobrým důvodem pro obezřetný výzkum na tomto poli je minimálně skutečnost, že máme mnoho dospívajících trpících posttraumatickým stresovým syndromem, který mimo jiné závažně poškozuje mozek. Je například příčinou zmenšování hipokampu. Na jedné straně jsou rizika, na druhé přínosy a je potřeba je vyvážit. Pokud existuje nebezpečí rozvinutí chronického posttraumatického syndromu, měli bychom se pokusit tomu předejít.

AM: Také bychom ovšem měli myslet na rodinné zázemí léčených. Jestliže je dítě zneužíváno přímo v rodině, nemůžeme je tam poslat zpátky. Není možné se pokoušet děti léčit a pak je vracet do vztahů, kde jsou v ohrožení. Bude třeba jim nejprve zajistit bezpečné prostředí.

Existují nějaká rizika v případě terapeutického využití MDMA?

MM: Nejzávažnější je riziko kardiovaskulárního onemocnění, jako třeba vysoký krevní tlak. Pokud tedy nebyl někdo z tohoto hlediska zcela zdravý, nemohli jsme ho do studie zařadit. A pak jsou tu psychologická rizika, především pokud chybí adekvátní podpora. MDMA je katalyzátorem celého léčebného terapeutického procesu, což může být velmi bolestivé – lidé začínají po dlouhé době znovu více cítit a vyjadřovat emoce, a to není snadné.

AM: Nezbytná podpora může také znamenat, že máte kde bydlet. Přišli jsme na to, že lidé nemohou v léčení dostatečně pokročit, pokud se nacházejí ve špatné psychosociální situaci, pokud například nemají práci, peníze, nemají dobré vztahy s rodinou. To jsou okolnosti, které MDMA nedokáže změnit. Tři naši klienti se během studie rozvedli. V průběhu terapie zjistili, že jejich vztahy vůbec nefungují, a po letech měli na jejich ukončení poprvé energii. Pokaždé ale všem říkáme: Nezakládejte novou rodinu, neměňte práci, nekupujte nový dům, auto, zůstaňte co nejvíc zakotveni v léčebném procesu a změny nechte na později.

Běžné vnímání psychedelik je stále zatížené představou, že se jedná o nebezpečné drogy, kterým je potřeba se vyhnout. Pokoušíte se tento zavedený obraz nějak měnit?

MM: Kvalitní výzkum a zveřejněná data mají na změnu veřejného mínění ten nejlepší vliv. Od počátku studie dodnes jsme zaznamenali velkou změnu. Mnoho různých vědců – fyziků, psychiatrů, psychologů – na začátku nesouhlasilo s tím, co děláme. Když jsme pu­­blikovali výsledky v uznávaných periodikách a lidé viděli, že výzkum je důvěryhodný, dobře koncipovaný a s dobrými výsledky, jejich postoj se změnil. Dnes spolupracujeme i se studenty medicíny, což by na počátku nebylo možné.

AM: Také média mají o dost větší respekt. Dříve v souvislosti s námi ukazovala obrázky divokých večírků a pilulek extáze a podobně. To už se teď neděje. Referují o našem výzkumu stejně jako o jakémkoliv jiném. Lepšímu obrazu také pomáhá, že s médii mluví sami účastníci studií. Především váleční veteráni vzbuzují ve společnosti velké sympatie. Ve Spojených státech je to totiž ohromný problém – jen posttraumatickým stresovým syndromem trpí asi 850 tisíc z nich. A jsou zde další lidé s touto diagnózou, například ti, kteří prožili znásilnění či sexuální zneužívání v dětství.

Když porovnáte výsledky terapie pomocí MDMA s nejrozšířenější metodou farmakologické léčby psychických potíží, v čem vidíte nejpodstatnější rozdíl?

MM: Řekl bych, že je to neporovnatelné. Nikdy jsem v běžné konvenční psychiatrii neviděl nic podobného. Léčení pomocí MDMA je tou nej­­efektivnější metodou, jakou jsem kdy zažil. Ale samozřejmě i tady mohou nastat problémy, nemusí zabírat u každého. U někoho může i tato metoda znamenat dlouhodobé léčení. Než byli lidé zahrnuti do výzkumu, museli vysadit všechny léky, které brali, a někdy to byl pořádně dlouhý seznam. Dost lidí se po léčení k farmakům už nevrátilo.

Plánujete v příštích letech ve výzkumech s MDMA pokračovat?

MM: Teď se spíš soustředíme na to, abychom všechnu tu práci, co jsme dosud dělali sami, předali našim pokračovatelům. Vyškolili jsme již všechny, kteří se budou podílet na třetí fázi výzkumu. My budeme v roli supervizorů, budeme sledovat práci týmů a dávat jim zpětnou vazbu. Následně bychom rádi výzkum přenesli do Evropy a vedli tréninkové programy tady. Jsme teď ve fázi, kdy se své zkušenosti snažíme předat mladší generaci. Je mi sedmdesát, tak už je nejvyšší čas.

AM: Báli jsme se, že se nováčci nebudou o výzkum starat s takovou péčí, s jakou jsme to dělali my. Měli jsme obavy, že až MDMA získá povolení pro využití v terapii, ukáže se, že terapeuti nejsou dost dobří, odpovědní a podobně. Ale od té doby, co školíme mladé lidi, už z toho strach nemám. Mají o to skutečný, vážný zájem. Chodí za námi studenti medicíny i psychiatrie, zdravotní sestry i psychologové a chtějí se naučit vše, co je potřeba. Dokonce i někteří starší psychiat­ři stojí o spolupráci. Vidí totiž, jak neuvěřitelné pokroky klienti dělají. Celé je to velmi povzbudivé.

Věříte tedy, že MDMA získá povolení pro využití v terapii i mimo kontrolované výzkumy? Kdy k tomu podle vás dojde?

MM: Nevím přesně kdy, ale jsem si jist, že se to stane. Myslím, že rok 2020 nebo 2021 je realistický odhad.