Jasná zpráva o konci světa

Socioložka Hana Librová se již potřetí vypravila mezi ekologicky uvědomělé lidi, aby popsala jejich život v době, kdy je záchrana přírody předem prohraným bojem. Etnografický popis a analýza hodnot a praxe „věrných a rozumných“, jak Librová ekologické alternativce – i celou knihu – tentokrát pojmenovala, je ale součástí ambicióznějšího cíle: pojednat o životě na Zemi a ochraně přírody v éře, kdy naši planetu zasáhly změny, před jejichž účinky se nikdo neschová a které množství živých organismů patrně ani nepřežije.

Proti pragmatismu

Jak si dnes stojí život na naší planetě, uvádí Librová hned na začátku první kapitoly. Statis­tické vyjádření planetární situace „živáčků“, jak nazývá zranitelné a vymírající živé tvory, je zdrcující. Od roku 1970 do roku 2014 vyhynulo na Zemi 52 procent druhů a další rychle mizí. Šance na změnu tohoto neblahého ­trendu ­přitom prakticky neexistuje. ­Pesimistická perspektiva, kterou toto poznání pro ekologicky citlivého člověka představuje, nás provází celou knihou. Věrní a rozumní s podtitulem Kapitoly o ekologické zpozdilosti jsou sice socio­logickou, a tedy vědeckou prací, ale autorka stejně jako v Pestrých a zelených (1994) a Vlažných a váhavých (2003) i nyní zaujala k subjektům svého zkoumání otevřeně chápající až sympatizující vztah. Tentokrát navíc svůj text prokládá přírodní poezií různých autorů, což má nejen přiblížit emocionální rovinu vztahu k přírodě a její ochraně, ale snad také zvýraznit fakt, že k přírodě se nedá přistupovat pouze technokraticky a pragmaticky. Citlivost k přírodě zahrnuje i vědomí, že složitost procesů, které se v ní odehrávají, nelze beze zbytku uchopit rozumem a že přírodu nelze „nadesignovat“ tak, aby sloužila jen potřebám člověka. Librová v této souvislosti klade otázku, jaké chování může být při pohledu na postupující ekologickou katastrofu vlastně rozumné.

Jak známo, epocha, ve které se člověk stal hlavním geologickým faktorem na planetě, se nazývá antropocén a má původ snad někde na začátku minulého století. Pro přírodu jako celek je to období pouze tragické. Přesto podle Librové mnozí antropocén vnímají jako potvrzení dominance člověka nad přírodou a ve víře v technologický pokrok předpokládají nejen přežití lidstva, ale i jeho schopnost přetvořit si planetu podle svého. Tomu odpovídají různé ekopragmatické přístupy, vycházející z pojetí přírody jako zahrady, kterou si člověk upraví, jak uzná za vhodné. Autorka na několika konkrétních příkladech ukazuje praktickou neproveditelnost takovýchto „zahradnických“ pokusů a vysvětluje absurdnost tohoto pragmatického přístupu.

Malý vzorek

Librová patří ke generaci ochránců přírody, kteří si pamatují první vědecká varování před blížící se ekologickou katastrofou a ovšem také svoji víru v možnost tento proces zvrátit. Namísto toho se dočkali hořkého zklamání – likvidace přírody neskončila a potvrdilo se, že varování ekologů bylo namístě. Prohlásit „My jsme vám to říkali“ v tomto případě žádnou útěchu nepřinese. Jedním z motivů Věrných a rozumných se tak stává „environmentální žal“, který si Librová vypůjčuje od „sester thanatoložek“, tedy vědkyň zabývajících se smutkem ze ztráty přírodního světa. Tento typ žalu nejčastěji zažívají ochránci působící přímo v terénu, kde jsou konfrontováni se zánikem celých živočišných druhů a biotopů. Jejich smutek je srovnatelný se zážitkem smrti blízké osoby, jenže zatímco se pozůstalý tesknící po svém blízkém setkává se soucitem a pochopením okolí, člověk tesknící po ztracené přírodě často ve společnosti zažívá odmítnutí a nevraživost.

Za těchto okolností se výzkumnice Librová logicky ptá po motivaci jedinců, kteří i po letech dobrovolné skromnosti zůstávají věrní svému rozhodnutí žít ekologicky uvědomělý život s omezeními, která jsou s ním spojená. Nejde přitom jen o motivace ochránců či městských ekologických aktivistů. Přesvědčivým důvodem pro ohleduplnost k životnímu prostředí může být i víra v Boha, jež navíc dává aspoň nějakou naději.

Je jistě užitečné odmítnout bludy o ekologických aktivistech jako mladých poblázněncích, kteří se přivazují ke stromům, a dozvědět se, že skupina aktivistů je vnitřně pestrá co do věku, vzdělání i profese. Spojujícím prvkem se tak stává jen sama „ochrana přírody“. Vzorek zkoumaných osob je však bohužel příliš malý. To není metodologická námitka, ale prosté konstatování faktu, souvisejícího bezesporu i s tím, že ekologičtí aktivisté nejsou v naší společnosti ani zdaleka běžným typem. Svědectví o těch, kteří „to tak nechtěli a něco s tím dělali“, ale nikdy nebyli určující politickou silou, která by dokázala směřování společnosti vychýlit, je nicméně podstatnou součástí publikace.

Ekologický luxus

Vzhledem k naléhavosti ústředního ­tématu knihy stojí poněkud na okraji jiný, méně závažný motiv, jímž je takzvaný ekologický luxus. Jde o luxus, který zažívají „pestří a zelení“ díky svému těsnějšímu sepětí s přírodou a který běžný městský člověk buď vůbec nemá možnost zažít, nebo jej nedokáže patřičně docenit. Krásy přírody jsou proto chápány jako svého druhu nedostatkové, luxusní zboží. Nejedná se přitom o požitek typu výstupu na Himálaj, ale o štěstí, které můžete zažít v blízkosti domova nebo přímo na vlastní zahradě. Termín „ekologický luxus“ možná působí nadbytečně, ale s dalším úpadkem přírody může vstoupit do běžného slovníku. Mizení přírody, využívané mimo jiné k procházkám, chataření a dalším oddechovým aktivitám, může brzy udělat z dnes běžných činností poměrně vzácnou, a tedy i nákladnou kratochvíli. Ostatně už dávno se společenské nerovnosti projevují také kvalitou „životního prostředí“ jednotlivých vrstev. I když Librová víceméně odmítá spojovat sociální a ekologické problémy (protože u podobných uskupení vždy nakonec zvítězí zájmy sociální), ochrana přírody se těžko obejde bez zásadních politických a sociálních změn, které by například kýženou „pestrost“ přinesly širším skupinám obyvatel. To ale už není tématem knihy.

Pokud je vědění moc, Librová s ní nakládá velmi pokorně. Ani ona v současné neutěšené situaci neví, neboť si uvědomuje, že vůči přírodě a jejím změnám zůstáváme bezmocní.

Autor je publicista.