minirecenze

John Clellon Holmes

Jeď!

Přeložil Josef Rauvolf

Argo 2016, 432 s.

Koho vždy zajímalo, kdo byly ony „nejlepší hlavy mé generace“, které vzýval Ginsberg ve svém Kvílení, má možnost se s plejádou hvězd newyorského podzemí seznámit v románu Jeď!. Holmes v něm zachytil atmosféru New Yorku konce čtyřicátých let, kdy se rodila beat generation. Čtenář brzy rozezná pod smyšlenými jmény pravé identity a může zblízka sledovat Kerouakovy trable s psaním i ženami nebo Ginsbergovu proměnu v samozvaného proroka. Kniha vydaná v roce 1952 je přepisem skutečnosti, kterou Holmes zažil na vlastní kůži. Využil v ní své deníky a podrobné zápisky hovorů a vytvořil strhující román, který odráží jeho vlastní vztah k přátelům hnaným alkoholem, drogami, chtíčem a touhou po svobodě. „Liberální bohémství“, jak nazývá ducha tohoto zvláštního společenství, představovalo i těžkou zkoušku pro jeho manželství, které v průběhu románu prochází vleklou krizí, díky němuž se ale autor nakonec neodhodlá plně oprostit od společenských norem a předsudků. I proto zůstává jeho dílo tak trochu napůl cesty mezi tradiční literaturou a zběsilou surovostí, která je typická pro Kerouakovy romány. Holmes si drží od svých kumpánů analyticky chladný odstup. Díky tomu má ale čtenář možnost poznat například beatnického anděla Neala Cassidyho ve střízlivém světle jako povrchního zlodějíčka, který manipuluje s ostatními včetně svého horoucího obdivovatele Kerouaka. Přesto se právě jeho věčný pokřik stal názvem knihy, jež má pro milovníky všeho beatnického legendární status.

Vojtěch Ondráček

Dumitru Crudu

Lidé z Kišiněva

Přeložil Jiří Našinec

Petr Štengl 2017, 100 s.

Čtenář, který sáhne po próze z malých zapomenutých zemí, jako je Moldavsko, má tendenci čekat především zprávu o tom, jak se vlastně v takových končinách žije. Větší autorské ambice jako by tu byly nemístné. Lidé z Kišiněva v tomto ohledu dokážou zastoupit reportáž z nepokojů při parlamentních volbách v dubnu 2009 a přidat i trochu humoru a psychologie. Deset povídek je propojeno nejen opakovaně se objevujícími postavami, linkou kišiněvského trolejbusu a protestními shromážděními proti volebnímu vítězství komunistů, ale především tématem polarizace moldavské společnosti. Jde o střet mezi „proevropským“ rumunským nacionalismem a ruským imperialismem. Crudovy postavy jsou v podstatě redukovány na zástupce těchto dvou pólů – ruské a rumunské noviny si nosí v podpaží, abychom náhodou nepochybovali. Ústřední milostná dvojice sice sdílí vášeň pro literaturu, nicméně Joyceovy Dubliňany čtou každý ve svém jazyce, zatímco pro výtisk v řeči svého partnera mají jen pohrdání (propojení Kišiněvanů s Dubliňany nepostrádá důvtip, ostatně i v Irsku před sto lety vřel nacionalismus). Neshody rusofila a rusofobky nakonec pokaždé zahladí živelná šukačka, ale na celospolečenské úrovni se podobné řešení hledá těžko. V každém případě se zvídavý čtenář dozví víc o národnostním tření než o ekonomické transformaci, která Moldavsko poznamenala nejspíš ještě hlouběji. Její následky ale docela dobře ztělesňuje žebrák z trolejbusu, který podle situace oslovuje cestující rumunsky či rusky: nouze si svou řeč najde.

Michal Špína

Charles Burns

Naposled

Přeložil Martin Svoboda

Trystero 2017, 176 s.

Trystero je i přes pouhé tři vydané tituly patrně naším nejambicióznějším nakladatelstvím zaměřeným na nezávislý komiks. Po loňské Dívce jménem Patience od Daniela Clowese nyní vychází další velké jméno současného komiksu – Charles Burns a jeho trilogie Last Look. V temném příběhu se prolíná život hlavního hrdiny Douga, průměrného performera a fotografa, s morózními výlety do snového světa, jehož hororovými krajinami se pohybuje hrdinovo stylizované alter ego. Způsob kresby i jednotlivé motivy z těchto delirantních příběhů odkazují na Hergého komiksy pro mládež, včetně podobnosti postavy s Tintinem. Pokud vše hodně zjednodušíme, popisuje komiks nešťastnou osudovou lásku a nemožnost vzpamatovat se z jejího konce. Jenže obě splétající se a navzájem se doplňující dějové linie na tomto zdánlivě banálním pozadí skvěle vystihují slabošství a eskapismus tváří v tvář zásadním životním událostem. Je zde popsána závislost, rezignace na život i neschopnost komunikace mezi nejbližšími lidmi. Burns je výtečný vypravěč, který dokáže navodit atmosféru plíživé hrozby nejen ve fantaskním světě, kde je hrdina šikanován bezohlednými antropomorfními ještěry a kde objekt jeho touhy snáší podivná vejce v obřím úlu. Neustále hrozící tragédie je přítomná i v těch nejšťastnějších okamžicích, kdy mrazivě přesný popis vyhořelých rodičovských vztahů a ideálů tvoří memento připomínající, jak snadno upadneme do stereotypu, proti němuž jsme se kdysi snažili bouřit.

Karel Kouba

Michaela Benešová, Renata Rusin Dybalska, Lucie Zakopalová a kol.

Fenomén: Polská literární reportáž

Karolinum 2016, 204 s.

Polská literární reportáž má v českém prostředí již téměř deset let postavení, které lze srovnat snad jen s dosud bujícím zájmem o severskou detektivku. Tento specifický žánr pro tuzemské čtenáře otevřel Mariusz Szczygieł se svým Gottlandem, jenž ovšem uchvátil ani ne tak neobvyklým žánrem a drsným pozorovacím talentem autora, jako spíše českým tématem. Od té doby patří čechofil Szczygieł v tuzemsku ke konstantám překladové literatury. Vedle něj však začínají v češtině vycházet i další současní autoři polské reportážní školy. O překreslení nezaslouženě zjednodušeného obrazu tohoto žánru u nás se snaží monografie Fenomén: Polská literární reportáž, která je výstupem ze stejnojmenného sympozia, organizovaného Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Polským institutem v dubnu 2015. Kniha chce představit daný žánr vcelku a se všemi jeho specifiky – přináší historický exkurs a představuje i předchůdce nejsoučasnějších polských reportérů, „tři velká K“, jimiž jsou Ryszard Kapuściński, Krzysztof Kąkolewski a Hanna Krall. Závěr práce, respektive její druhou polovinu tvoří rozhovory s aktuálně píšícími reportéry – například s Lidií Ostałowskou, Pawłem Smoleńským či zmíněným Szczygiełem. V úhrnu tak publikace nutně nabízí spíše popularizující všehochuť, hraničící místy s povrchností, než odborný vhled. Nelze jí však upřít prvenství a bohatou bibliografii, jež je pozvánkou k dalšímu polskému čtení.

Tereza Šnellerová

Chlapi nepláčou

(Muškarci ne plaču)

Režie Alen Drljević, Bosna a Hercegovina, 2017, 98 min.

Premiéra v ČR 5. 10. 2017

Bosenské terapeutické drama Chlapi nepláčou vzbudilo pozitivní ohlas na letošním festivalu v Karlových Varech, kde bylo zařazeno do hlavní soutěže. Přestože nakonec vyhrál cinefilní historický snímek Václava Kadrnky Křižáček, pro mnoho kritiků byl celovečerní debut Alena Drljeviće vrcholným dílem letošního ročníku. Drljević vytvořil solidní komorní konverzační drama o skupině veteránů války v Jugoslávii, kteří se setkávají v horském hotelu na společné psychoterapii. Účastníci pocházejí z různých stran konfliktu a vedle potlačených traumat v nich terapie oživuje i nevraživost vůči někdejším nepřátelům. Režisér prý vycházel z reálného terapeutického sezení, kterého se kdysi zúčastnil. Jako nemilosrdná připomínka toho, že v bývalé Jugoslávii dodnes panuje latentní válečný stav, je jeho snímek nepochybně významným počinem. Zároveň ale působí, možná záměrně, dojmem schematického psychodramatu, kde každá z postav reprezentuje nejen jednu stranu válečného konfliktu, ale také jeden modelový způsob, jak se s válečnou zkušeností vyrovnat. Film také každému hrdinovi připraví nějakou vyhrocenou katarzní situaci, která je obecně sdělná a snadno srozumitelná i zahraničnímu publiku. Závěr s příslibem naděje na usmíření někdejších nepřátel pak jen stvrzuje Drljevićovu snahu vytvořit film­-terapii, který bude respektovat rozdílnost jednotlivých kultur a zároveň ukáže univerzálnost zdrcující zkušenosti účastníka války.

Antonín Tesař

Městské zásahy

Dům umění města Brna – Dům pánů z Kunštátu, 27. 9. – 29. 10. 2017

Výstava Městské zásahy kurátorů Jakuba Kořínka a Lenky Sedláčkové přináší do Brna již podruhé zhmotnění diskuse o veřejném prostoru. Urbanisticky problematická místa jsou probírána a řešena přímo veřejností. Tato myšlenka – nečekat na oficiální zadání městem – se zrodila před deseti lety v Bratislavě a od té doby podobnou přehlídku hostilo již několik slovenských a českých měst. Předstupněm současné výstavy byly loňské „zásahy v ulicích“, při nichž se na brněnském městském prostoru, obvykle plném aut, objevily sochy či posezení pro kolemjdoucí. Tento spontánní charakter autoři vtiskli i samotné výstavě. Nejedná se o přehlídku dokonalých vizualizací, jež se nakonec často rozcházejí s finální realizací a mají tendenci místa pouze estetizovat. U rehabilitací veřejných prostor by mělo jít především o sociální aktivaci, a ta zde díky architektům výstavy Jakubu Kopcovi a Filipu Kusákovi opravdu má své místo. Výstavní sály se proměnily v mapu města – návštěvník se může procházet ulicemi naznačenými linkami na podlaze a stěnách. Míjí přitom modely a 4D vizualizace konceptů či rámcových idejí bez jakéhokoliv textu (ten najde pouze v doprovodné brožuře). Výstava upozorňuje na problémové lokality a nabízí návrhy jejich řešení. Cílem projektu je ovšem dospět až k realizaci návrhů – autoři výstavy plánují společně s představiteli města některé vybrat a zasadit se o jejich přenesení do ulic Brna.

Daniela Křižanová

Václav Havel

Audiencia

Divadlo Jonáša Záborského, Prešov, psáno z představení 27. 9. 2017

Kontext je dôležitá vec. Václav Havel raz povedal, že slovo je ambivalentný jav, ktorý mení svoj konkrétny význam v závislosti od toho, do akého kontextu je zasadený. V prípade jeho hier, primárne postavených na slove, to platí dvojnásobne. Keď sa bližšie pozrieme na súčasný repertoár prešovského Divadla Jonáša Záborského, kontext budeme hľadať len veľmi ťažko a zaradenie Audiencie pôsobí pomerne bizarne. Hoci divadlo uvádza, že tematicky hra spadá do cyklu Dvaja (teda hry s dvomi postavami), nemožno sa ubrániť dojmu, že počet hercov je vlastne jediný dôvod výberu Havlovho textu. Ako dopadlo jeho inscenovanie? Nuž, presne tak, ako by človek, čo má aspoň elementárne povedomie o Havlových textoch, čakal. Stôl, dve stoličky, hodinka konverzácie, prikyvujúci Vaněk a ukecaný Sládek, reprezentujúci konformnú väčšinu vtedajšieho plebsu. Všetko presne tak, ako má byť – aj sme sa pousmiali, starší pospomínali na dobové reálie, ako špeciálny bulletin bola k lístku fľaška piva, zatlieskali sme a potom hajde domov. Čo aspoň jeden bonmot s presahom do prítomnosti? Alebo to celé prekopať a nerobiť štyridsať rokov starú hru štyridsať rokov starým spôsobom? Audiencia v Prešove je podivným počinom s jalovým predvedením, mimo kontextu súčasnej politickej situácie aj prešovskej scény. Jedno ale treba uznať – ak chcel tvorivý tím navodiť v divákoch absurdný pocit, naozaj sa to podarilo.

Tomáš Fedorko

Eine Stunde Merzbauten

nESMysl

CD, vlastním nákladem 2017

Eine Stunde Merzbauten alias ESM v čele s ústřední personou domácí noiseové scény Radkem Kopelem, známým především díky projektu Napalmed, po roce přicházejí s dalším, podle jejich svérázného pořadí již šestým (vyšla pouze čtyři) albem nESMysl. Tvorba skupiny je skutečně okrajová a při kadenci vydávání jejích nahrávek se nabízí otázka, zda její produkci stíhají sledovat aspoň fanoušci žánru. Každé dílo se navíc rozprostírá na extrémně dlouhé stopáži. Třebaže se ESM daří přijít pokaždé s lehce pozměněným stylem ušní masáže, digitálně čistým a poměrně sterilním zvukem se už opakují, a stejně tak formátem lisovaného CD s ručně vyráběným obalem, pojetím názvů stop a doprovodnými hláškami. Skoro se zdá, že cílem audioteroru ESM jsou především recenzenti, protože ti by si měli desku pustit celou (i když třeba ve Sparku to už možná vzdali). Důkazem budiž první track HlaSlova, složený pouze ze slov pocházejících z recenzí, jež jsou naskládána přes sebe. Tato šibalokopelovina je bohužel jediným originálním nápadem na celém albu. Především skladba Žlivě/mrdvě v štúdiu Pon Terex zcela zapadá do mnohokrát vyzkoušeného projevu ESM: harsh elektronika je zde kombinována s akustickými hluky a postupně houstne do zvukově barevné dadahmoty, která se nabaluje jako sněhová koule. Z diskografie ESM považuji nESMysl za nejhůře poslouchatelný a nejčastěji se dostavují i pocity nudy a křečovitosti. Má­-li si hlukový nadšenec zachovat smysl pro nESMysl, chtělo by to změnu.

Jiří Almer