Chilský básník Nicanor Parra ve svém díle už přes šedesát let uskutečňuje koncept „antipoezie“. V ní se snaží popřít lyrismus a ironicky útočí na literární konformitu: „protože já se narodil a vyrostl u much/ v domě obklopeném hovny“.
Moderní doba
Prožíváme katastrofální časy
nejde mluvit a nespáchat zároveň protimluv
nejde mlčet a nestát se komplicem Pentagonu.
Naprosto přesně se ví, že alternativa existuje
všechny cesty vedou na Kubu
jenže vzduch je špinavý
a dýchat je marná snaha.
Nepřítel říká:
za všechno může země
jako by země a lidi bylo totéž.
Zpropadené mraky se motají kolem
zpropadených sopek
zpropadené lodě vyrážejí na zpropadené
výpravy
zpropadené stromy se tříští na zpropadené
ptáky:
všechno je už dopředu zamořené.
Pomoc!
Nevím, jak jsem se sem dostal:
běhal jsem šťastně a spokojeně
s kloboukem v pravé ruce
za mihotavým motýlem
z kterého jsem šílel radostí
když najednou bác škobrtnutí
a nevím, co se stalo se zahradou
panorama se úplně změnilo:
krvácím z pusy i z nosu.
Opravdu nevím, co se stalo
tak už mě konečně zachraňte
nebo mi vpalte kulku do šíje.
Výčepy
Využívám hodiny na oběd,
abych zpytoval svoje svědomí.
Kolik náručí mám ještě otevřít?
Kolik černých lístečků pozavírat?
Možná jsem ten, který přežil!
Přijímač rozhlasu mi připomíná
mé povinnosti, hodiny, básně,
hlasem, který jako by vycházel
z toho nejhlubšího dna hrobky.
Srdce netuší, co si má myslet.
Předstírám, že zírám do zrcadel,
jeden klient kýchá na svou ženu,
další si zapaluje cigaretu,
další si čte Poslední zprávy.
Co naděláme, strome bez listí?
Snad jen vrhnout poslední pohled
směrem ke ztracenému ráji!
Odpověz, temné slunce,
zasviť na okamžik,
i kdybys pak mělo zhasnout navždy.
Mouchy v hovnech
Tady pána – turisty – revolucionáře
bych se rád zeptal na jedinou věc:
viděli jste někdy flotilu much
poletující kolem kaše z hoven
přistávající a pracující v hovnech?
viděli jste někdy mouchy v hovnech?
protože já se narodil a vyrostl u much
v domě obklopeném hovny.
Hlavolam
Nikomu nedávám právo.
Uctívám jakýsi kus hadru.
Nosím hroby z místa na místo.
Nosím hroby z místa na místo.
Nikomu nedávám právo.
Jsem směšný typ
pod paprsky slunce
pohroma výčepů.
Umírám vzteky.
Není mi pomoci.
Vlastní vlasy mě obviňují
na oltáři z druhé ruky
stroje neodpouštějí.
Směju se za nějakou židlí
na tváři mám nános much.
Neumím se pořádně vyjádřit
vyjádřit s ohledem na co.
Zakoktávám se
nohou se dotýkám číhosi plodu.
K čemu jsou tyhle žaludky?
Kdo stvořil tenhle mišmaš?
Nejlepší je dělat pitomce.
Říkám to a myslím ono.
Krajina
Vidíte tu lidskou nohu visící z měsíce
jako strom rostoucí směrem dolů
tu hrůznou nohu vlající do prázdna
sotva ozářenou paprskem
měsíce a vzduchem zapomnění!
Vzpomínky z mládí
Pravda je, že jsem se potácel sem a tam,
občas jsem narážel na stromy,
narážel na žebráky,
prodíral jsem se lesem židlí a stolů,
s duší na vlásku jsem viděl padat velké listí.
Ale všechno bylo zbytečné,
pořád víc a víc jsem se utápěl v jakési břečce;
lidi se smáli mým záchvatům,
jedinci se zmítali v křeslech jak chaluhy
ve vlnách
a ženy na mě vrhaly pohledy plné zášti,
nutily mě stoupat, nutily mě klesat,
nutily mě plakat a smát se proti mé vůli.
Z toho všeho vzešel pocit zhnusení,
vzešla bouře nesouvislých frází,
výhrůžek, urážek, přísah mimo mísu,
vzešly vyčerpávající pohyby boků,
ty pohřební tance,
které mi braly dech
a bránily zvednout hlavu na dlouhé dny,
na dlouhé noci.
Potácel jsem se sem a tam, pravda,
má duše proplouvala ulicemi
a prosila o pomoc, prosila o trochu něhy;
s tužkou a listem papíru jsem chodil
na hřbitovy,
připraven nenechat se klamat.
Motal jsem se pořád kolem jednoho a téhož,
pozoroval jsem věci zblízka
nebo jsem si v záchvatu vzteku rval vlasy.
Takhle jsem debutoval i ve školních učebnách,
jak raněný kulkou jsem se plazil posluchárnami,
překročil práh soukromých domů.
Břjitem jazyka jsem se pokusil domluvit
s diváky:
oni si četli noviny
nebo mizeli za nějakým taxíkem.
Kam tedy jít?
Touhle dobou byl obchod zavřený;
myslel jsem na kus cibule zahlédnutý u večeře
a na propast, která nás dělí od ostatních
propastí.
Dělal jsem všechno
dokonce mrtvýho
jednou mi řekli, támhle si lehni
poslech jsem, už jsem takovej
přikryli mě novinama
a začali natáčet scénu
do nějakýho filmu
Jindy
v jednom bordelu v San Antoniu
mě donutili
lízat kozy nějaký starý bábě
pod hrozbou smrti
Co vám k tomu mám říct
Být či nebýt
říkávala nám Clara Sandovalová
a pak přišla nakládačka na zadek
Ze španělských originálů přeložil Petr Zavadil.
Nicanor Parra (nar. 1914) je chilský básník a matematik, nositel Cervantesovy ceny za rok 2011. Roku 1954 vydal sbírku Poemas y antipoemas (Básně a antibásně), jíž založil nový styl, který nazval antipoezie. Ta se vyhraňuje vůči představě autora jako božského a výjimečného tvůrce napojeného na tajemné zdroje inspirace. Parra usiloval o poezii maximálně ironickou a civilní, byla proto také někdy nazývána „konverzační“. Česky vyšel výbor Básně proti plešatění (2002).