Ping­-pong s Brechtem

Hra Bertolta Brechta Dobrý člověk ze Sečuanu (1940) se začala opět objevovat na divadelních scénách a znovu přitáhla pozornost i ke svému slavnému autorovi, kterého bylo v místním prostředí už potřeba poněkud oprášit. Mnohé Brechtovy formální postupy i témata se totiž neprávem z české divadelní praxe vytěsnily a vytratily. Tento fakt v kombinaci s nepochopením námětu jeho nesmrtelného kusu se bohužel projevil například v divadle DISK, kde hru režíroval Petr Kracik (viz recenze v A2 č. 24/2016). Soubor Lachende Bestien, působící v žižkovské Venuši ve Švehlovce, nicméně v inscenaci Sezuan (ba­­sierend auf Brecht) falešnou úctou k Brechtovi rozhodně netrpí. Do cynického šklebu v jeho provedení se vejde ledacos, i drobné nuance Brechtovy hry.

Zběsilým tempem

Venuše ve Švehlovce se etablovala jako výrazná alternativní scéna. Se třemi samostatně fungujícími soubory se jí podařilo dosáhnout určité pevně ukotvené dramaturgie a získat rozpoznatelnou tvář (marketingově řečeno vybudovat si značku) daleko lépe než scénám, které se za většího ohlasu snaží o cosi podobného – jmenujme Studio Hrdinů nebo Divadlo Na zábradlí. Zároveň o sobě Venuše ve Švehlovce dává slyšet více než třeba divadelní programová linie smíchovské MeetFactory. Jednou z formujících osobností žižkovského divadla je vedle Jakuba Čermáka a Vojtěcha Bárty právě režisér Sezuanu a umělecký šéf Lachende Bestien Michal Hába. V posledních letech zde tento soubor uvedl výraznou interpretaci nově přeložené Pornogeografie (2015) Wernera Schwaba nebo one man show Ferdinande! (2016). Obě zmíněná představení ovšem oproti Sezuanu, který je zcela evidentně určen daleko širšímu publiku než dřívější expresivní „undergroundové“ inscenace 120 dnů svobody (2011) nebo Pláč nočního kozodoje (2013), vypadají skromně.

Na scéně s velkým červeným prospektem, dvěma stoly jako z hospodské zahrádky po stranách a pingpongovým stolem uprostřed se střídají čtyři herečky – Markéta Dvořáková, Adriana Kubištová Máčiková, Johana Schmidt­majerová a Marie Švestková. Provázejí nás Brechtovým „příběhem“ a zdánlivě mimochodem rozehrávají některé scény z původního textu, přičemž si množství postav předávají tak, že hlavní hrdinku Šen­-Te hraje každou chvíli jiná herečka (což jen komplikuje zdvojení postavy přítomné už v Brechtově předloze). Při rychlých změnách a bleskových scénkách z Brechta se ovšem ukazuje, že původní text dělá herečkám problémy. Jako by bylo ve zběsilém tempu třeba za každou cenu vše odříkat, jako by text Dobrého člověka ze Sečuanu byl jenom jakousi vatou, kterou ovšem není nic sdělováno. K tomu režisér Hába připsal text, který si volně pohrává s různými asociacemi (na Brechta, Haškova Švejka, Havlův „život v pravdě“ nebo pandu jako symbol a vývozní artikl komunistické Číny), bohužel snesenými bez ladu a skladu na jednu hromadu. Dalo by se namítnout, že přesně takto dnes žijeme, že takto funguje internet, bez něhož se už neumíme obejít. Pak by se ale spolu s Brechtem, potažmo samotnou inscenací, dalo opáčit: stačí svět na divadle pouze zobrazovat?

Klouzání po povrchu

Od počátečního nápadu dát vytisknout Brechtovu fotku na pět stejných mikin až po obrovské množství pand, které nakonec zaplavují „českou“ scénu, inscenace pozoruhodně klouže po povrchu. To by nutně nemuselo být špatné – k věci by se totiž dalo přistupovat i jako ke komediálnímu kabaretu, který si vzal na mušku současnou politiku. Jenže pak celek působí křečovitě, a to včetně pozvání diváků o přestávce na jeviště. Performeři na scénu, přichystanou na svatební hostinu ­Šen­-Te a Suna, nejdřív nepříliš ochotné obecenstvo nahánějí, k tomu pak přidají jakýsi imerzivní prvek a stále ve svých rolích (ale v jakých vlastně, když jich vystřídají za celou inscenaci nepočítaně?) diváky vyzývají, aby se s nimi dali do hovoru o rodinných záležitostech snoubenců. Nejlepším – ironizujícím – prvkem nakonec zůstává výkon Jindřicha Čížka, který nejen zvládá proměňovat se z hudebníka v prodavače vody Wanga (zde „změněno na Wong, aby se to rýmovalo se slovem song“) a zpět v písničkáře s kytarou, popového zpěváka i dýdžeje, ale také nejlépe ze všech na jevišti vyslovuje.

Jakýkoli význam je v inscenaci Sezuan přehlušen na sebe navršenými metaforami, odkazy a jednoduchými asociacemi a zastřen střídáním bleskových scén a rychlých střihů. To je velká škoda, protože se celkově jedná o sympatický projekt, hodný diváckého zájmu.

Autor je divadelní režisér a dramatik.