První pomoc na tripu

Co vás inspirovalo k rozjezdu PsyCare – tedy harm reduction přístupu, který má podobu jakési první pomoci pro uživatele psychedelik?

Inspirovaly nás především zkušenosti ze zahraničních festivalů převážně elektronické hudby, například v Maďarsku, Portugalsku či USA, kde tato služba funguje a přináší nesporné výsledky – méně hospitalizací a účastníkům větší pocit bezpečí.

Váš program je zaměřen hlavně na psytranceovou scénu. Nemá ale právě psytrance a freetekno subkultura s užíváním psychedelik dostatek zkušeností? Nebyla by vaše pomoc potřeba spíše na komerčních akcích pro desetitisíce lidí typu Summer of Love?

Po pravdě, museli jsme někde začít, a jelikož lidé z našeho týmu měli zkušenosti převážně s doprovázením lidí náročnými psychedelickými stavy, které je velmi specifické a liší se od pomoci lidem intoxikovaným jinými látkami, například stimulanty, začali jsme s naším projektem v prostředí psychedelické hudby, kde se psychedelika užívají nejčastěji. A zdaleka ne každý ví, co dělá, když se třeba rozhodne poprvé užít psychedelika v prostředí festivalu či kombinovat různé látky dohromady. Jsme si nicméně vědomi toho, že našich služeb je třeba i na velkých akcích, a doufám, že se k tomu brzy dostaneme. Nejprve je ale potřeba mezi lidmi rozšířit povědomí o tom, co to PsyCare je, aby věděli, kdy nás vyhledat – to se týká i vzdělávání zdravotníků a security týmů. Následně by bylo dobré spojit síly s lidmi z organizací, jež se zaměřují na minimalizaci rizik užívání jiných látek než těch psychedelických. Když někdo potřebuje pomoc, chceme být schopni mu ji poskytnout a nedělat rozdíly podle toho, co si zrovna dal. A v neposlední řadě potřebujeme získat více zkušeností s koordinací a proškolit více dobrovolníků.

Jak vypadá běžná pomoc, kterou poskytujete?

Pomoc je velmi individuální, asi neexistuje zcela typický případ. Někdo si přijde pro informace ohledně dávkování, někdo pro hořčík na zmírnění svalových křečí po užití větší dávky MDMA. Lidé si chodí i popovídat a odpočinout, když se cítí zmatení či úzkostní. Ti, kteří prožívají hlubší stavy, u nás mohou pobýt i několik hodin, na okolí totiž mohou působit podivně: opakují jednu větu, křičí, svlékají se do naha, a přitom mohou zrovna prožívat zajímavé a do budoucna přínosné stavy, kdy nevědomé obsahy zaplavují jejich vědomí. Když takový stav prožijí v bezpečí, může jim přinést poznání do života, naopak když se ocitnou připoutaní někde v nemocnici či jsou pacifikováni ochrankou, jejich zážitky mohou být velmi traumatizující.

Musejí mít lidé zapojení do programu PsyCare psychoterapeutický výcvik a vlastní psychonautické zkušenosti?

Někteří ho mají, jiní si ho dělají. Máme v týmu psychiatry i psychology a někteří z nás prošli i speciálním tréninkem psychedelického sittera. Zásadním předpokladem je otevřenost novým a mimoběžným zkušenostem. Vlastní psychonautické zkušenosti rozhodně nejsou podmínkou, i když osobní zkušenost se změněnými stavy vědomí pomůže chápat, čím si jiný člověk prochází. Myslím, že většina dobrovolníků, která má zájem se zapojit do našeho týmu, má k těmto látkám blízký vztah, a proto o tuto práci mají zájem.

Součástí podobných programů v západní Evropě bývá i možnost nechat si drogu otestovat, zda obsahuje látky, které obsahovat má. Přemýšleli jste o něčem podobném? Dovolovala by to vůbec česká legislativa?

Tato možnost u nás v minulosti byla a my bychom ji rozhodně uvítali. Legislativa se ale změnila a myslím, že v současné době je to ilegální kvůli nutné manipulaci s drogou. Změna v tomto směru by rozhodně pomohla.

Kromě tradičních tanečních psychoaktivních substancí se na českých party stále častěji objevuje ketamin. Máte zkušenosti s pomocí lidem v K-hole, kteří sami nedokážou vyhledat pomoc, protože se nemohou hýbat?

Tento stav většinou netrvá dlouho a není životu nebezpečný – pokud člověk v důsledku ztráty koordinace někam nespadne. Když se k nám někdo takový dostane, můžeme mu zajistit bezpečí a pomoci mu s „návratem do těla“, důležitá je pak i integrace ­prožitku, ­kterou v určité míře můžeme nabídnout a dále odkázat na péči odborníků, se kterými spolupracujeme a které uvádíme na webu České psychedelické společnosti. Dosti nebezpečné ovšem mohou být ale kombinace ketaminu s jinými látkami, především alkoholem, v takovém případě může být zapotřebí i zdravotnická pomoc.

Nepříjemné zkušenosti se nemusejí týkat zdaleka jen halucinogenů. Jaká jsou například rizika při užíváni takzvané extáze či krystalického MDMA?

Rizikem užívání větších dávek MDMA či extáze je takzvaný serotoninový syndrom, který může být až smrtelný a projevuje se přehřátím organismu, třesem, zmateností, agitací i zvracením. Lidé za námi nejčastěji přicházejí se svalovým třesem, který se projevuje především v oblasti čelistí – neovladatelným žvýkáním či cvakáním zubů. Zmírnit ho může šumivá tableta hořčíku. Rizikem je také výskyt jiných látek, které bývají do tablet přimíchány.

Existuje nějaké spolehlivé antidotum, které by člověka dokázalo urychleně vytáhnout ze špatného tripu?

Určitou možností je podání antipsychotických léků, ale naším přesvědčením je, že si člověk těmito stavy má projít a následně je integrovat, jinak se může stát, že se přerušený nepříjemný stav začne projevovat jako trauma. Vzpomínky na něj se pak objevují ve formě takzvaných flashbacků. Léky navíc může podat jen lékař.

Jak se vyrovnáváte s tím, když máte na jednom místě několik lidí, kteří se navzájem neznají, jsou na různých látkách a v naprosto odlišných stavech? Nepůsobí jejich vzájemná interakce problémy?

Každého člověka, který potřebuje naši pomoc, se ujme jeden člen našeho týmu, takže mo­­hou interagovat spolu. Pro delší a hlubší stavy máme připravený menší stan s matrací a dekou, kde má klient klid a je tam s ním jeho sitter. Velmi vhodná se ukázala blízkost ohniště, k němuž můžeme odvést hlučnější lidi a ty, kteří si jen přišli pro nějaké informace. Oheň navíc upoutává pozornost a je zdrojem tepla pro nás i příchozí.

Jaká bývá jejich nejčastější reakce lidí, když se proberou z tripu a zjistí, že jsou ve vaší péči?

Nejprve jim vždy vysvětlíme, kde jsou a co se dělo. Zatím jsme se setkali pouze s vděčností. Obecně reakce lidí, kteří naši pomoc již vy­užili, jejich přátel i těch, kteří si nás pouze na festivalu všimli, jsou velmi pozitivní.

Zdá se, že se k braní psychedelik pro zábavu snažíte dodat terapeutický rozměr v podobě jakéhosi průvodcovství. Souhlasila byste s tím, že podobnou službu si navzájem mohou poskytovat i přátelé bez jakéhokoliv výcviku?

Ano, a řekla bych, že se to velmi často i děje, ale lidé jezdí na party i sami, anebo jsou ve stavu, kdy si s nimi jejich přátelé už nevědí rady. My jsme tam pro všechny čtyřiadvacet hodin denně, střídáme se po směnách a naše jurta může být příjemnějším prostředím pro zvládnutí nepříjemného stavu než například těsný stan či místo, kde je hodně lidí.

Někdo by mohl namítnout, že nepřímo napomáháte užívání ilegálních substancí. Co byste mu na to odpověděla?

O tom jsme přemýšleli – hlavně co se týče zákona, aby nás nikdo nemohl nařknout z nabádání k užívání návykových látek. My ale žádné nenabízíme ani lidi k jejich užívání nevedeme. Bereme jen v potaz fakt, že lidé tyto látky užívají, a snažíme se zmírnit rizika, která to s sebou přináší. Je to podobný přístup, z jakého vychází například výměna injekčních stříkaček narkomanům. Je zde snaha o větší informovanost a snížení rizik jak pro jedince, tak pro společnost. Evropa je v tomto naštěstí dost daleko a programy drogové prevence jsou v mnoha zemích podporovány. Je načase pochopit, že válka proti drogám nikam nevede.