Seržant Pepř na acidu

Dalo by se tvrdit, že Getting Better je nejdokonalejší z pozdních písní Beatles, na kterých spolupracovali John Lennon a Paul McCartney. Jistě, všechnu slávu sklidila skladba A Day in the Life, ale čtvrtá píseň na albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band krásně ilustruje velice odlišné povahy obou hudebníků. Na psychedelické úrovni totiž jejich duše ještě pevněji stmelila podivná příhoda, k níž došlo právě při nahrávání této písničky.

Titul napadl McCartneyho v roce 1967, když venčil svého ovčáka Marthu v londýnském Regent’s Parku. Provázel ho novinář Hunter Davies, který tehdy Beatles všude pronásledoval, protože psal jejich oficiální biografii. „Bylo to první skutečně jarní ráno toho roku, a když jsme vyšplhali na vrcholek kopce, vykouklo slunce,“ vzpomíná Davies v knize Stevea Turnera A Hard Day’s Write (Perný psaní, 1994). „Paul se na mě otočil a řekl: ‚Lepší se to‘ (It’s getting better). Myslel tím, že přichází jaro. Pak se začal smát a já se ptal, co ho rozesmálo.“ McCartney vyprávěl historku o Jimmiem Nicolovi, který s kapelou odehrál deset koncertů na bicí při světovém turné v roce 1964 místo nemocného Ringa Starra. Když se ho někdo zeptal, jak zvládá to šílenství beatlemanie, dobromyslný Nicol odpověděl: „Lepší se to!“ Ta věta se s celou svou upřímností stala pro kapelu jakýmsi interním vtípkem.

Když McCartney navrhl, aby na tuto optimistickou větu napsali písničku, Lennonovy nápady ji rychle srazily zase zpátky na zem. „‚Jen tak sedím, nedělám nic, lepší se to čím dál víc‘ – a John jen lakonicky dodal: ‚Horší už to být ani nemůže‘,“ vypráví McCartney v knize Po mnoha letech (1997, česky 2001), kterou napsal se svým přítelem Barrym Milesem. „To je paráda! blesklo mi hlavou. Přesně proto s Johnem tak hrozně rád píšu.“ Lennon také využil příležitost, aby k poslednímu verši přidal znepokojivé doznání. V rozhovoru pro Play­boy v roce 1980 prozradil: „Celé to ‚Ke své ženě jsem býval krutý, bil jsem ji a zakazoval jí, co měla ráda‘ jsem byl já. Opravdu jsem byl krutý ke své ženě, i fyzicky… Ke každé ženě. Bil jsem je. Neuměl jsem se vyjádřit a rozdával jsem rány. Pral jsem se s muži a ženy jsem bil.“

Zrádná secesní pilulkovnice

Instrumentální základ už měli Beatles hotový z předchozích dvou nahrávacích session, a když navečer 21. března 1967 – bez ­Ringa Starra – dorazili do studia v Abbey Road nahrát doprovodné vokály, Lennon s vidinou celonočního maratonu sáhl do své stříbrné secesní pilulkovnice a vytáhl tabletku, kterou považoval za amfetamin. Bohužel se spletl a omylem spolkl LSD. „To ho mělo udržet pěknou chvilku vzhůru!“ vtipkoval škodolibě George Harrison v pořadu The South Bank Show televize ITV v roce 1992.

„Myslel jsem, že si beru nějaký povzbuzovák, a tohle jsem vůbec nezvládal,“ řekl Lennon časopisu Rolling Stone v roce 1970. „Říkám si, co to je – jsem nemocný? Měl jsem pocit, že mi něco je, že je mi nějak blbě… A pak mi došlo, že jsem musel spolknout LSD.“ Oznámil tedy producentu Georgi Martinovi, že se necítí dobře, a tento starší džentlmen, který neměl ani tušení, že Lennonovy trable mají farmakologické příčiny, mu v souladu se starosvětským selským rozumem doporučil, aby se šel nadýchat čerstvého vzduchu.

Lennon začal s nepřirozenou urputností stoupat po schodech k Martinovi do režie. „Přišlo mi, že vyjít ty schody trvalo Johnovi nějak moc dlouho. Pohyboval se jako ve zpomaleném filmu,“ vzpomínal zvukař ­Geoff Emerick ve své knize Here, There and Every­where: My Life Recording the Music of The Beatles (Tady, támhle a všude. Jak jsem nahrával hudbu Beatles, 2006). „Když konečně vešel dovnitř, všiml jsem si, že má takový podivný, lesklý pohled. Vypadal, jako by něco hledal, ale přitom nevěděl co. Najednou zaklonil hlavu a zíral upřeně na strop, byl naprosto u vytržení. Nakonec ze sebe s nemalými obtížemi vypravil pár pro nás nijak zvlášť hlubokomysl­ných slov: ‚Páni, koukněte na to.‘ Zaklonili jsme hlavy, ale jediné, co jsme viděli, byl strop.“

Lennon na střeše

Martin odvedl svého zmateného ­svěřence řadou chodeb na plochou střechu studia. Producent, neznalý světa drog, pořád nechápal, co se děje, ačkoli si všiml, že se Lennon „mírně kymácí a rezonuje jako nějaká lidská ladička“, což není stav, jenž by se obvykle léčil čerstvým vzduchem. „Kdybych věděl, že je na LSD, byla by střecha to poslední místo, kam bych ho vzal!“ smál se Martin v dokumentu The Beatles Anthology (1995). „Ale samozřejmě jsem ho nemohl vzít ven na ulici, protože tam bylo asi pět set křičících fanynek, které by ho roztrhaly na cucky. Takže na vzduch jsem ho mohl vyvést jedině na střechu. Byla zrovna nádherná hvězdná noc a John šel až na samý kraj, kde byl takový asi třiceticentimetrový parapet, podíval se na hvězdy a řekl: ‚Není to fantazie?‘ Jemu se samozřejmě musely jevit obzvlášť fantastické, kdežto mně v tu chvíli připadaly jako úplně normální hvězdy.“

Po pár minutách se Martin vrátil k práci do studia a Lennona nechal na střeše. McCartney s Harrisonem, kteří věděli, co jejich spoluhráč provedl, pokračovali ještě chvíli jakoby nic, než jim konečně došel plný význam situa­ce: Lennon na tripu je sám na nechráněné střeše! Okamžitě se za ním rozběhli. „Uvědomili si, že střecha má jen úzký parapet a že by John v lysergicky změněném stavu mohl snadno šlápnout přes hranu a sletět deset metrů dolů na chodník,“ píše Emerick. Lennona však naštěstí našli netknutého, jak tiše rozjímá nad vesmírem.

Když se vrátili do studia, Lennon pochopil, že není ve stavu, v němž by mohl nahrávat. „Řekl jsem, že nemůžu pokračovat, že to budou muset udělat sami a já budu jen sedět a koukat,“ vyprávěl později časopisu Rolling Stone. „Ale jen tak sedět a nic nedělat, z toho jsem byl nervózní. Pořád jsem se ptal, jestli to nebude vadit. Všichni byli laskaví, prý že nebude.“ Nahrávání tedy opět začalo, ale brzy se ukázalo, že bez Lennona to nemá ­smysl, a tak se kapela rozhodla ten večer skončit brzy. Jenomže tu byl problém. Lennonův řidič měl do Abbey Road přijet až za několik hodin a jeho žena Cynthia už dávno spala. A tak se McCartney rozhodl, že ho vezme k sobě domů na Cavendish Avenue, jen pár minut chůze od studia. „Ohleduplnost, s jakou Paul vedl Johna domů, je typická pro jednu z nejlepších stránek jeho povahy,“ napsal Martin ve svých memoárech All You Need Is Ears – Všechno, co potřebuješ, jsou uši. Příběh muže, který stvořil Beatles (1979, česky 2015).

McCartneyho dilema

Dobrý skutek však McCartneymu, který měl ze všech členů kapely asi nejmenší chuť zkoušet LSD, způsobil určité dilema. „Já jsem z toho měl vážně strach,“ říká v The Beatles Anthology. „Tak nás to učili, když jsme byli malí: Bacha na ty ďábelské drogy. Když se objevilo LSD, říkalo se, že prý člověk už nikdy není stejný, jakmile ho jednou vezme. Změní mu život a už nikdy to nebude on. Mám pocit, že Johna tahle vyhlídka docela vzrušovala, mě naopak spíš děsila. Říkal jsem si: To tak přesně potřebuju, nějakou takovou pitomost, abych pak už nikdy nebyl ve své kůži. To mi nepřišlo jako nejlepší krok. Takže v kapele pak měli pocit, že je brzdím.“

McCartneyho abstinence vyvolala rozkol a dosud nerozlučná čtveřice se na nějakou dobu ocitla na dost různých vlnových délkách. „Uvnitř kapely nefunguje jen nějaký kamarádský nátlak, tam jde o nátlak skutečně děsivý,“ vyprávěl McCartney Barrymu Milesovi. „Všichni jako by pořád doráželi: Hele, chlape, celá skupina měla LSD, proč ty nechceš? Jaký máš důvod, co je to s tebou?“ McCartney nakonec drogu zkusil v prosinci 1965 (jiné zdroje uvádějí rok 1966) se svým kamarádem Tarou Brownem a jeho reakce byla smíšená. I když připouštěl, že to byl „úžasný“ a „hluboce emocionální zážitek“, jedním dechem dodával, že se do té látky rozhodně nezamiloval. „Pro někoho, koho žádné podivné stavy nijak zvlášť nepřitahovaly, v tom bylo něco znepokojivého.“

Po cestě domů s Lennonem v brzkých hodinách 22. března se McCartney zničehonic rozhodl. „Napadlo mě, že tohle je asi ta chvíle, kdy bych si s ním měl LSD dát,“ vzpomínal. „Viselo to ve vzduchu už dlouho. A často je nejlepší do toho skočit po hlavě, bez velkého přemýšlení. John už v tu chvíli na tripu byl, tak ho prostě doženu. Byl to můj první trip s Johnem nebo s kýmkoli z kapely. Zůstali jsme vzhůru celou noc, seděli a hodně halucinovali. S Johnem jsme se znali už strašně dlouho. Spolu s Georgem a Ringem jsme byli nejlepší kamarádi. A dívali jsme se jeden druhému do očí, hráli takovou tu hru na oční kontakt, což je dost ohromující. Úplně se jeden v druhém rozpustíte… Bylo to parádní. Díváte se navzájem do očí, chtěli byste uhnout, ale neuhnete – a najednou v tom druhém člověku spatříte sám sebe. Bylo to dost šílené a mě to úplně rozstřelilo. John tam seděl hrozně tajemně a já ho najednou vnímal jako krále, jako Císaře Věčnosti. Byl to skvělý trip.“

Autor je hudební publicista.

Z anglického originálu Beatles’ „Sgt. Pepper“ at 50: John Lennon’s Accidental „Getting Better“ Acid Trip, publikovaného na webu magazínu Rolling Stone, přeložil Pavel Černovský.