Zakázaná léčba

Zřejmě proto, že psychedelika rozšiřují vědomí, se zkušenosti s nimi těžko verbalizují. Psychedelická zkušenost sice přináší okamžité pocity prozření a pochopení, které se pod vlivem zdají být snadno popsatelné a průzračně jasné, ale když se člověk vrátí zpět, často se mu nedostává slov a končí u zdánlivě prázdných ezoterických frází: všemu jsem rozuměl, vše dávalo smysl, všechno souviselo se vším. Knihy, které se zabývají psychedelickou či psycholytickou terapií, překračují rámec pouhých nosičů obrazů z vnitřního vesmíru a snaží se psychedelickou zkušenost nejen z mnoha úhlů racionálně popsat a interpretovat, ale také vytvářet vlastní psychoterapeutickou teorii, která by se postavila vedle tradičních dynamických škol, anebo dokonce nad ně, neboť je podle všeho schopna integrovat je stejně efektivně jako nevědomé obsahy klientů.

Set, setting a dávkování

O něco podobného se s různou mírou úspěšnosti, ale také různým způsobem snaží dvojice nedávno vydaných knih. Jejich rozdílnost je ostatně patrná už z názvů – zatímco kniha rozhovorů Myrona J. Stolaroffa s anonymním průkopníkem psychedelické terapie, nazvaná Tajný náčelník (The Secret Chief, 1997), evokuje vstup do světa tajemství, kde je zapovězeno znát i jméno zpovídaného, práce lékařky a psychoterapeutky Friederike Meckelové Fischerové Terapie se substancí (Therapy with Substance, 2015) se drží při zemi, jak se na převážně analytickou a odbornou práci sluší. Tam, kde anonymní americký psycholog, jenž vystupuje v knize jako Jákob, mluví o „magické substanci“, Fischerová si vystačí prostě se substancí. Oba autoři mají ale také mnoho společného – a nejde jen o klasické zaklínadlo „set, setting a dávkování“. Oba byli profesionálními psychoterapeuty ještě před setkáním s psychedeliky, oba se rozhodli vykonávat psycholytickou či psychedelickou léčbu, i když se tím vystavovali riziku uvěznění, a oba v průběhu let (ilegálně) pomohli mnoha lidem s nejrůznějšími duševními potížemi. Fischerová ovšem byla po letech praxe jedním z klien­tů udána, strávila nějakou dobu ve vazbě a následně stanula před švýcarským soudem, jenž konstatoval, že „jednala podle svého přesvědčení“.

Stolaroffův rozhovor s „Tajným náčelníkem“ (jak dotazovaného překřtil psychedelický guru Terence McKenna) pochopitelně nemůže v mnoha ohledech konkurovat systematické práci Fischerové už proto, že jde především o zpověď, která není navíc příliš dlouhá. Přesto se popis Jákobovy metody v mnoha ohledech práci Fischerové podobá: postupem při výběru klientů, ritualizací požívání psychoaktivních látek, dodržovanými zásadami i formou zpravidla víkendových skupinových sezení. Rozdíl spočívá především v tom, že Fischerová se odhodlala ke značně kontroverznímu kroku, když po jisté době psycholytické praxe usoudila, že k tomu, aby mohla zcela naplnit roli terapeuta, musí se na klienta naladit, tedy aplikovat si stejnou látku jako on, i když pouze v poloviční dávce, aby se mohla soustředit na vedení. Něco podobného dává smysl v případě empatogenu MDMA, ale u silných halucinogenů, jako jsou 2CB, LSD, ayahuasca nebo psilocybin, se to může jevit jako těžko zvládnutelný úkol, který navíc sotva lze vyžadovat po všech terapeutech. Terapie se substancí nicméně potvrzuje, že přinejmenším v případě Fischerové se to dařilo, a nemuselo to přitom znamenat cestu k learyovskému plastickému šamanismu, který z psychedelik udělal svého druhu svátost, z jejich konzumace náboženství a z hlavních osobností hnutí věrozvěsty prorockých rozměrů i schopností.

Ve stejném domě

Tímto dojmem, byť v méně iritující podobě, občas působí i Tajný náčelník, jakkoli se jedná o uhrančivou knihu. Hned v úvodu se tak dočteme, že „umožní nahlédnout do srdce jednomu z největších lidí, kteří kdy žili na této planetě“, a čtenáře napadne, že patrně půjde o poctu žáka učiteli. Podle toho pak vypadají i některé otázky, které by tu vlastně nemusely vůbec být. Vzhledem k charakteru psychedelických prožitků, které mohou mít mystický a transcendentální přesah, by jistě byla chyba ignorovat spirituální aspekt věci. V Jákobově terapii nicméně hraje duchovno stěžejní úlohu – dokonce do té míry, že nerad přijímal do terapie klienty, kteří nebyli dostatečně duchovně zaměření. Terapie pak může připomínat jakýsi kroužek vyvolených zasvěcenců, které si vybral sám velký mistr. I z těchto důvodů občas rozhovor může působit jako svého druhu vyznání víry. Není ale osobnostní růst a individuace úkolem a možností každého z nás, včetně ateistů a materialistů?

Fischerová je tu oproti tomu po všechny, kdo chtějí změnit svůj život a vědí, že s nimi něco není v pořádku, že jim něco důležitého v životě chybí. Absolvovala výcvik v mnoha psychoterapeutických směrech a je fascinující sledovat, jakým způsobem dokáže přizpůsobit jednotlivé školy a techniky vlastní psycholytické terapii, i to, jak se pod vlivem psychedelik tyto veskrze klasické metody stávají účinnějšími. Fischerová tak například kloubí klasické psychoanalytické směry se systemickou terapií nebo s technikou rodinných konstelací, ale také s různými metodami práce s tělem. Na rozdíl od Jákoba, který v průběhu jednotlivých sezení nechával klienty především v hluboké introspekci, se s nimi Fischerová snaží v příhodných chvílích navazovat dialog a nebrání ani komunikaci ve skupině. Stažení se do sebe je sice bezpodmínečně nutné pro vyplavení nevědomých obsahů, ale kontakt s druhým na stejné látce může akcelerovat dění a oboustranné vcítění do situa­ce. „Toho lze dosáhnout pouze tehdy, když se setkáme ve stejném domě, na stejném patře, ve stejné místnosti a stejném okamžiku,“ píše Fischerová. Vysvětluje tak, proč je tolik důležité, aby se terapeut nacházel pod vlivem stejné substance jako ­klient. Dá se říct, že látka nebo dokonce kombinace látek pomáhá terapii, ale platí to i naopak: terapie pomáhá substanci, aby mohla ukázat, co umí. Rozhodně však nelze tvrdit, že to, co zažíváte na psychedelikách, je jejich výtvorem – substance jen odkrývají vrstvy našeho nevědomí, včetně nejrůznějších vytěsněných traumat. Fischerová ví, že v jakékoliv psychoterapii, má­-li být účinná, musí zůstat místo pro konflikt, pro bolestné procitání (nejen orgiastické osvícení), pro dynamiku uvnitř skupiny, která nemusí být vždycky empatická a bezproblémová. V nejdůležitějších postojích zůstává lékařkou, nikoliv léčitelkou, a její hutná kniha v mnoha ohledech inovativně obohacuje současnou psychologii a psychiatrii.

Rozhodný nesouhlas vyvolá Fischerová jen tehdy, když dovozuje, že MDMA „postrádá efekt sexuální stimulace“, což by jistě statisíce rekreačních uživatelů na základě vlastních zážitků prohlásily za naprostý nesmysl. Když se vzápětí dočteme, že silný halucinogen 2CB působí naopak afrodiziakálně, je nám hned jasné, že jedna z nejzkušenějších psychedelických průvodkyň současného světa zřejmě přece jen všechno sama na vlastní kůži nezkusila. Možná proto, že soulož v rámci skupinové terapie nepřichází v úvahu.

Proč to tak nemůže být pořád?

V úvodu knihy Tajný náčelník Jákob vzpomíná na svou první psychedelickou zkušenost a konstatuje, že první věta, kterou po nástupu LSD vyslovil, zněla: „Proč to takhle nemůže být pořád?“ Něco podobného se zdá být univerzálním zážitkem, zvláště když se jedná o výrazně pozitivní zkušenost. Stejně tak ale nesmíme zapomínat, že jakkoliv psychedelika bezesporu rozšiřují vědomí a mohou člověku mnohé odhalit, málokdo by chtěl zůstat na tripu věčně. Zvláště ve světě, který dokáže být tak nechutně střízlivý, až z toho občas šílí.