Letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě opět přinesl řadu filmařských pohledů na současnou společnost. Zatímco snímky Milda a Mečiar se věnovaly kontroverzním osobnostem minulosti, zahraniční dokumenty upozorňovaly na aktuální globální problémy.
Jihlavský festival letos přinesl pestrou přehlídku politických dokumentů. Rámcově je můžeme roztřídit do dvou kategorií. Na portréty zabetonovaných politických elit a na zachycení osob či kolektivů předkládajících alternativní vize k současnému systému.
Vedle vítězných Hranic práce Apoleny Rychlíkové je Selský rozum autorské trojice Vít Janeček, Zuzana Piussi, Jakub Patočka bezpochyby nejdiskutovanějším snímkem letošní festivalové přehlídky, ať už v souvislosti s propuštěním Víta Janečka z FAMU nebo se skutečností, že Česká televize odmítla snímek odvysílat. Je až nesmyslné, kolik vřavy se spustilo kvůli absolutně primitivní antibabišovské agitce, shrnující ty nejbanálnější poznatky o Babišových kauzách, aniž by se snažila o hlubší analýzu kořenů celého problému (o což se vcelku úspěšně pokusil Vít Klusák v Matrixu AB). Babiš skutečně není nějakým padouchem z Marsu, jak se film v souladu s masmédii snaží sdělit. Nejhůř zde však působí až nesnesitelně kýčovité budování mýtu „slušných drobných zemědělců“, likvidovaných všehoschopným predátorem z Agrofertu. „Ropácká“ minulost heroizovaného podnikatele Rady však naznačuje, že realita takto černobílá není. Autorský podíl věčně svazáckého narcise Patočky nepřekvapí, těžko však uvěřit, že s něčím tak podbízivým mohli přijít kdysi stylově i ideově neortodoxní filmaři Janeček a Piussi.
Vlado a Milda
Mečiar Terezy Nvotové se už naštěstí obešel bez agitátorského běsnění, z ožehavé látky se mu však podařilo vytěžit naprosté minimum. Režisérka nedokázala invenčněji využít osobních rozhovorů s titulním představitelem, které zde dostávají málo prostoru, zatímco zbytek filmu zarámovala suchopárným výčtem již tisíckrát omletých faktů z Mečiarova politického života (na některé kauzy – Gaulieder, Koliba, zmařená referenda – se i přesto nedostalo). Marný ovšem nebyl pokus konfrontovat Mečiarův „velký příběh“ s „malým příběhem“ režisérčiny rodiny, není však dotažen do komplexnější výpovědi.
Milda Tomáše Křemena se sice místy nevyhnul lacinému rádobyhumornému zjednodušování věci při práci s montáží (Miloš Jakeš hovořící ke straníkům doplněný záběrem na znuděnou servírku), přesto se jedná o dosti poctivý portrét duševně omezeného, ale víceméně dobráckého chaota, zarytě věřícího v určitou ideu, aniž by si kdy připustil, že se sám podílel na její totální diskreditaci. Jakeš je tu zachycen v celé své ryzosti, jak produkuje skvostné tragikomické hlášky („V roce 1968 jsem o žádné vojenské intervenci nevěděl, já byl na dovolené v Sovětském svazu“) či zapáleně brání svou vlastní pravdu i v konfrontaci s politickými vězni bývalého režimu (Čuňas Stárek v překvapivé umírněně věcné poloze).
Gore o ekologii a o sobě
Al Gore ve svém dalším ekologickém opusu Nepříjemné pokračování: Nebát se říct pravdu (An Inconvenient Sequel: Truth to Power) stojí kdesi mezi kategoriemi papalášského a alternativně-protestního dokumentu. Samozřejmě, že cílem zde nebylo vytvořit Goreův portrét, ale opět přiblížit masovému publiku hravou, místy až mooreovsky odlehčenou i pateticky přepjatou metodou znepokojivé ekologické problémy, které se od doby natočení prvního dílu ještě zhoršily. Film je však především o Goreovi samotném: vidět ho můžeme nejen při zapáleném řečnění, ale i při cestování po nejrůznějších koutech světa nebo v soukromí. V této záplavě narcistních obrázků však zcela schází prvek sebereflexe, neboť Gore coby někdejší Clintonův viceprezident skutečně není spasitelem s čistou minulostí. Nemluvě o totálně bezzubé alternativě, kterou se divákům pokouší nabídnout, dá-li se jeho přístup („Volte lepší politiky“) alternativou vůbec nazvat.
Jestliže Gore si na „hlas protestu“ jen hodně nepřesvědčivě hraje, Náhodný anarchista (Accidental Anarchist) zachycuje zcela autentický přerod někdejšího britského diplomata Carneho Rosse na stoupence anarchistických myšlenek i praxe. Ross se ku prospěchu díla vyhýbá abstraktnímu intelektuálskému kázání a místo toho se zaujetím zkoumá konkrétní příklady anarchistické praxe (Španělsko na konci třicátých let, hnutí Occupy Wall Street, obec Marinaleda a jiné radikálně demokraticky řízené oblasti).
Obrazy krize
Režisér Christian Tod ve svém díle Oběd zdarma pro všechny – přijmi nepodmíněné příjmy (Free Lunch Society – Komm Komm Grundeinkommen) nabízí jedno konkrétní řešení – nepodmíněný základní příjem pro každého bez rozdílu. Bez ohledu na fakt, že jde o jistě inspirativní myšlenku, hovořit o ní skoro devadesát minut, aniž by se uvedla do širšího socioekonomického kontextu, je zkrátka těžkopádné. Filmu navíc neprospělo víceméně pozitivní referování o aljašské verzi této představy, kterou lze sotva pokládat za sociálně a hlavně ekologicky progresivní.
Jedním z nejzdařilejších titulů jihlavské přehlídky se nakonec stal snímek DisAstro britského filmaře Lea Metcalfa. Snad už tím, že se obešel bez jakýchkoli vzletných slov a spolehl se na čistou sílu filmových obrazů, zavádějících nás do řeckých ulic a stavení, zdevastovaných důsledky ekonomické krize a „ozdobených“ protikapitalistickými graffiti. Poselství je tedy srozumitelné: kapitalismus logicky směřuje do takového marasmu, a svět nelze změnit k lepšímu, pokud budeme goreovsky odstraňovat pouze jeho nejtemnější vady.
Autor je filmový publicista.