Na přelomu října a listopadu jsme opět přeřídili ručičky hodinek z letního času na zimní. Už dlouho se mluví o tom, že změna času nemá ve 21. století vliv na úspory energií, naopak je technicky a finančně náročná a kromě rozhořčení nad narušováním biorytmu vyvolává problémy hlavně v logistice, v níž tu hodina chybí, tu přebývá: „EN 477 Metropol Berlín–Budapešť bude po příjezdu do stanice Brno hodinu čekat a odjede ve 3:15 SEČ.“ A tak u našich sousedů Polská lidová strana svůj návrh na zrušení zimního času dostala dokonce už ke druhému čtení v dolní komoře parlamentu – navzdory tomu, že je jeho znění v rozporu s nařízeními Evropské unie. V době posouvání hodinových ručiček probíhal na Vysočině festival dokumentárních filmů Ji.hlava, kde se tématu času věnovalo vícero dokumentů. Jedním z nich byl oceněný argentinský Panický záchvat (Ataque de Pánico) o narůstajícím tempu moderního života a potřebě prosadit zpomalení ve státní správě, snížení pracovního nasazení či o vhodnosti zavedení delších přestávek. Jak dokládají sociologové Jiří Šubrt nebo Hana Librová, od doby nahrazení biologického času časem měřeným, mechanickým a společenským, vždy část lidí truchlila po včerejšku. Změna má však své pozitivní poselství – je zastavením zběsilého tempa doby, důkazem arbitrárnosti času. A na rozdíl od sebevražedného adorování tradic, jehož jsme aktuálně svědky v Polsku, nám mile a vlastně neškodně připomíná, že zastavení je důležitý prvek současnosti.