Komunistická historiografie trvala na tom, že bez Říjnové revoluce by nebylo samostatného Československa. Tato teze dnes už po právu patří do říše bájí, přesto vliv revolučních událostí v Rusku na mladý stát nelze podceňovat. Rozštěpení sociální demokracie a vznik KSČ zásadně poznamenaly první republiku od počátku její existence.
Lenin se ve svém Prohlášení k lidu a vládám bojujících národů nechal slyšet, že „revoluce šestého a sedmého října otevřela éru sociální revoluce“ a „dělnické hnutí zvítězí ve jménu míru a socialismu, a tím naplní svůj osud“. Toto poselství do celého světa rozšířila slavná reportáž Johna Reeda Deset dnů, které otřásly světem, odkud uvedený citát pochází. Reedova kniha poprvé vyšla v roce 1919 (česky 1926) – ve stejném roce, kdy byla v Moskvě založena organizace s ambicí vybudovat celosvětové komunistické hnutí, Třetí internacionála (tzv. Kominterna). Od roku 1918 proběhla vlna povstání a byly ustaveny dva přechodné revoluční režimy – Bavorská republika rad a Maďarská republika rad. Krátké trvání těchto revolučních pokusů můžeme na jednu stranu interpretovat jako neschopnost etablovat sovětskou verzi komunismu mimo území přímo ovládané bolševiky, na druhou stranu se však v prožitku dobových aktérů jednalo o jasné příklady potvrzující platnost Leninovy teorie o přeměně imperialistické války ve válku občanskou. Zatímco Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová krváceli v berlínských ulicích, sovětské Rusko v režimu válečného komunismu stále existovalo, ba co více, Rudá armáda v létě 1920 stála před Varšavou a svět čekal, kdy dojde k obsazení Polska a Německa „rudými“.
Závan rudého entuziasmu
V Československu byli mladí radikálové v sociálně demokratické straně fascinováni revoluční přímou akcí a organizovali bojkoty válečných dodávek polské armádě ve jménu proletářské solidarity. Podobně se rozhořela snaha agitovat proti nasazení československých jednotek v boji s Maďarskou republikou rad a proti budování československé armády vůbec. V pražských ulicích se procházely budoucí elity komunistické strany se symboly mladého sovětského státu na klopě kabátu a revolvery v kapse v opojení brzké revoluce.
V říjnu 1918 započal boj o povahu budoucí republiky. Socialistická rada, ve které byly aktivní i budoucí špičky komunistické strany Bohumír Šmeral nebo Luisa Landová-Štychová, se nakonec přiklonila k zásadě společného úsilí při budování nového státu a uznala svrchovanost Národního výboru. Příslušníci válečné generace sociálních demokratů narození mezi roky 1885 a 1900, generace odvodů, zákopů a dlouhých front na základní potraviny, nedokázali odolat příslibu rychlého revolučního zvratu a s naprostým nepochopením sledovali počínání elit sociální demokracie, které budovaly novou republiku v konsensu napříč politickými stranami.
Zatímco sociálně demokratická levice pokukovala po Leninově vzoru, stranická pravice se počala sbližovat s názory T. G. Masaryka o vývoji demokracie k socializujícím reformám. V ideologické rovině se rozpoutal spor mezi příznivci revoluční cesty k socialismu a příznivci reformistických teorií, inspirovaných mimo jiné tezemi Eduarda Bernsteina. Teoretická diskuse se velice rychle začala projevovat návrhy na řešení konkrétních problémů praktické politiky. Nejdiskutovanějšími tématy se stalo ustavení Maďarské republiky rad a role sociálních demokratů v rudo-zelené koalici Tusarovy vlády. Pro levici se expanze armády maďarských revolucionářů na východní Slovensko stala příslibem blížící se revoluce a angažmá ve vládě s „třídním nepřítelem“ – agrárníky – byla nepřípustná. Pravice se však v zájmu pravomocí k prosazování levicových reforem ministerských křesel rozhodně nezříkala a ve svém státotvorném postoji vnímala maďarské revolucionáře na Slovensku jako hrozbu narušující křehkou integritu mladého Československa. Roztržka uvnitř sociální demokracie se stala nevyhnutelnou.
Založení KSČ
V tomto ovzduší tlačila mladá generace váhající starší soudruhy z levicové frakce, aby konečně přijali výzvu Komunistické internacionály a provedli rozchod se sociální demokracií. Šmeral, pozdější první předseda KSČ, však vyčkával. Snažil se, aby proces rozkolu ve straně neoslabil členskou základnu, a doufal, že se podaří přesvědčit většinu členstva sociální demokracie k podpoře levicové frakce. Šmeral nebyl horlivým revolucionářem, ale spíše pragmatickým stoupencem marxistického ekonomického determinismu, pro něhož bylo založení komunistické strany dílčím politickým krokem, a ne osudovým převratem. Zásadně odmítal formy ozbrojeného boje a teroristické akty jako cestu k moci. Zatímco v dubnu 1920 odjel do Moskvy, názorová propast mezi levicí a pravicí se prohlubovala. Organizace národnostních menšin (maďarská, slovenská a německá) se ke komunismu blížily rychleji než česká levicová platforma. Střety mezi pravicí a levicí začaly přerůstat diskuse nad politickými otázkami k boji o stranický majetek. Levice se snažila ovládnout redakci stranických novin Právo lidu, a tak nepřímo získat pro svůj diskurs status oficiálních stranických sdělení. Pravice se však nevzdávala. Po odložení XIII. sjezdu sociální demokracie na prosinec 1920 uplatnila zákonné nároky na stranický majetek (formálně s ním disponoval předseda Antonín Němec). Policie a četnictvo obsadily Lidový dům. Boj o sídlo strany mnozí aktivisté na levici prožívali jako počátek sociální revoluce.
Levice reagovala vyhlášením generální stávky, která vedla na Kladně a ve středních Čechách k zabírání továren dělnictvem. V Praze a na dalších místech došlo ke střetům se státními pořádkovými složkami. V lednu 1921 přijala sociálně demokratická mládež podmínky komunistické internacionály a založila Komunistický svaz mládeže. V březnu 1921 probíhal proces s „kladenskými soudruhy“ – zatčenými aktivisty pro činnost v době generální stávky na Kladně –, mezi nimiž byli i přední vůdci levice jako Antonín Zápotocký nebo Alois Muna, kteří se stali v podstatě živoucí reprezentací odporu komunistů proti nové republice.
V Národním domě v Karlíně se 15. května 1921 sešlo 569 delegátů marxistické levice, kteří konečně založili Komunistickou stranu Československa. Přijetí jednadvaceti podmínek Komunistické internacionály znamenalo jednak závazek nulové spolupráce se státotvornou sociální demokracií, jednak příslib co nejostřejšího odporu proti československému státu včetně přípustnosti ozbrojeného násilí.
Narušený obraz
Mohlo by se zdát, že podpora radikálních názorů na striktně rovnostářskou společnost byla poplatná poválečnému chaosu, nedostatku a frustraci z dlouhého čekání na stabilitu a mír. Celá záležitost mohla skončit nepovedenou generální stávkou v prosinci 1920. Následná stabilizace hospodářství, vzrůstající životní úroveň a vpád první vlny masové populární kultury ve stylu „roaring twenties“ by snad slibovaly možnost klidného společenského růstu, postaveného na širokém veřejném souhlasu s panujícím řádem. V takovém smyslu bychom mohli rozumět konstatování oficiálních materiálů k desátému výročí založení republiky: „Máme nyní republiku řádně a úplně vybudovanou, jest jen na nás, abychom vytvořili také řádné její občany, opravdové československé republikány, svérázné a neporušitelné, tak aby tělo odpovídalo duši.“ Vytváření „opravdových československých republikánů“ ale neprobíhalo zcela tak, jak by si politici vládních stran přáli. V roce 1925 proběhly parlamentní volby. KSČ, která neustále hlásala svou připravenost k revoluci, tehdy získala 931 769 hlasů a po agrárnících se stala druhou nejsilnější stranou. Skutečnost, že se dokázala zařadit do prostředí meziválečné politiky jako úspěšný politický projekt, může vyvolat nepříjemné otázky, narušující obraz první republiky jako celospolečensky budovaného svobodného a blahobytného státu.
Autor je historik.
Text vznikl v rámci projektu „Historie – klíč k pochopení globalizovaného světa“, řešeného na FF UK.