Léta revoluce

Příval událostí, jež následovaly, byl tak mocný, že dnes doopravdy nevím, co bych měla popisovat, co zdůraznit – co jsem vlastně vykonala, co jsem žádala a čeho jsem dosáhla? Ale šlo tu tehdy vůbec o nějakou individuální vůli? Nebyla to jen všemocná bouře Revoluce, rozkaz aktivních, probuzených mas, co určovalo naši vůli a naše jednání? Byl tu vůbec jediný člověk, který by se nesklonil před všeobecnými požadavky? Existovaly jen lidské masy, spjaté v jednu dvojklanou vůli, která pracovala buď pro Revoluci, nebo proti ní, buď pro ukončení války, nebo proti němu a stála buď na straně sovětů, nebo proti nim. Při zpětném pohledu rozeznáváme jen jednání, boj a působnost mas. Nebyl tu vlastně žádný opravdový hrdina či vůdce. Byl to lid, pracující lid, ve vojenské uniformě nebo v civilu, kdo opanoval situaci a kdo nesmazatelně vepsal svou vůli do dějin země i lidstva. Bylo to dusné léto, rozhodující léto revolučního přívalu roku 1917! Sociální bouře běsnila nejdříve jen na venkově, rolníci zapalovali „šlechtická hnízda“, zatímco ve velkých městech zuřil boj mezi stoupenci republikánsko­-měšťáckého Ruska a socialistickým úsilím bolševiků…

Jak už jsem uvedla, patřila jsem k bolševikům, takže na mě hned od prvního dne čekal naprosto strašlivý nával práce. Nezbývalo než se opět zasazovat proti válce, proti splynutí s liberálním měšťáctvem a za moc v rukou dělnických rad – sovětů. Přirozeným následkem toho všeho bylo, že mě měšťácké noviny ocejchovaly jako „šílenou bolševičku“. To mě ale v žádném případě neznepokojovalo. Pole mé působnosti bylo široké a moje následovnice, dělnice z továren a ženy vojáků, se počítaly na tisíce.(…)

Jednou z nejpalčivějších otázek doby bylo zdražování a rostoucí nedostatek všech věcí sloužících každodennímu životu. Pro ženy z nemajetných vrstev to byly nepopsatelně těžké časy. To však připravovalo ve straně půdu pro „práci se ženami“, tedy k tomu, abychom byli brzy schopni odvádět skutečně prospěšnou práci. Už v květnu 1917 vyšel týdeník s názvem Pracující ženy. Napsala jsem provolání k ženám proti zdražování a proti válce. První mnohatisícové lidové shromáždění, které se v Rusku konalo za Prozatímní vlády, jsme zorganizovali my bolševici. Kerenskij a jeho ministři vůči mně neskrývali svou nenávist a prohlašovali mě za „podněcovatelku ducha dezorganizace“ v armádě. Zejména jeden můj článek v Pravdě, kde jsem se zastávala německých válečných zajatců, se dočkal učiněné bouře nevole ze strany patrioticky smýšlejících kruhů. Když Lenin v dubnu přednesl před sověty svou slavnou programovou řeč, byla jsem mezi jeho stranickými soudruhy jediná, kdo si vzal slovo na jeho podporu. Jakou nenávist vůči mně však právě tohle rozdmýchalo! Nejednou jsem musela vyskočit z tramvaje, než mě lidé poznali, protože jsem se stala aktuálním denním tématem a často také svědkem naprosto neuvěřitelných lží a pomluv na moji adresu. Ráda bych tu uvedla jeden drobný příklad, který může ukázat, jak moc se proti mně tehdy pracovalo. Noviny nepřátelsky nakloněné vůči mně už tehdy psaly o „večerní róbě Kollontajové“, což obzvlášť v oné době působilo dost směšně, protože můj kufr se ztratil na cestě do Ruska, a tak jsem měla na sobě pokaždé jedny a tytéž obnošené šaty. Objevila se dokonce i pouliční odrhovačka, která ve verších činila poznámky na Lenina a na mě. Nebylo také nic neobvyklého, když mě ohrožoval rozčilený dav a pouze statečné zastání mých přátel a stranických soudruhů mě uchránilo od nejhoršího. Tak jako obvykle jsem toho ovšem ze vší té nenávisti okolo mě moc nepociťovala, a navíc tu byla velká spousta nadšených přátel: dělníci, námořníci, vojáci, kteří mi byli úplně oddáni. A počet našich přívrženců rostl každým dnem. Už v dubnu jsem se stala členkou výkonného výboru sovětů, který byl v dané chvíli v podstatě vedoucím politickým orgánem, v němž jsem byla první a po dlouhou dobu také jedinou ženou. V květnu 1917 jsem se aktivně zúčastnila stávky pracovnic prádelen, které vyhlásily požadavek, že veškeré prádelny mají být „převedeny do obecní správy“. Boj trval šest týdnů. Kerenského vláda však hlavní požadavek pracovnic přesto nevyslyšela.

Koncem června mě moje strana vyslala do Stockholmu na mezinárodní konferenci, která byla přerušena v momentě, kdy k nám dorazila zpráva, že v Petrohradě propuklo červencové povstání proti Prozatímní vládě a že vláda zakročila proti bolševikům těmi nejtvrdšími prostředky. Mnozí z našich vedoucích stranických soudruhů už byli ve vazbě, jiným, mezi nimi také Leninovi, se podařilo uprchnout a skrýt se. Bolševici byli obžalováni z vlastizrady a obviněni ze špionáže pro německého císaře. Povstání bylo ochromeno a koaliční vláda šla proti všem, kteří tehdy projevili jakékoli sympatie vůči bolševikům. Okamžitě jsem se rozhodla vrátit do Ruska, třebaže to mí přátelé a straničtí soudruzi považovali za příliš riskantní podnik. Chtěli, abych zatím zůstala ve Švédsku a vyčkala, jak se události vyvinou. Jakkoli byly všechny tyto rady dobře míněné a třebaže mi později připadaly správné, stejně jsem na ně nedokázala brát ohled. Musela jsem nazpět. Připadalo by mi zbabělé, kdybych měla využít privilegia, které se mi naskytlo – zůstat zcela ušetřena pronásledování ze strany Prozatímní vlády, když tolik mých soudruhů sedělo ve vězení. Později jsem si uvědomila, že bych možná bývala mohla být ze Švédska naší věci více nápomocná, ale byla jsem tehdy pod tlakem okamžiku. Na hranici v Torniu jsem byla na pokyn Kerenského vlády zatčena a bylo se mnou zacházeno tím nejsurovějším způsobem jako se špiónkou… Samotné zatčení však proběhlo vpravdě teatrálním způsobem: při pasové prohlídce jsem byla požádána, abych se dostavila na velitelství. Pochopila jsem, co to znamená. Ve veliké místnosti stálo množství vojáků, namačkáni jeden na druhého, a mezi nimi také několik důstojníků, z nichž jeden byl onen laskavý mladý pán, který mě před čtyřmi měsíci tak mile přivítal. V místnosti panovalo zvláštní ticho. Výraz tváře prvního z důstojníků, prince B., svědčil o značné nervozitě. S klidem jsem vyčkávala, co přijde. „Jste zatčena,“ prohlásil princ B. „Ach tak. Kontrarevoluce tedy zvítězila? Máme zase monarchii?“ „Ne,“ zněla strohá odpověď. „Jste zatčena na rozkaz Prozatímní vlády.“ „Čekala jsem to. Nechte sem prosím přinést můj kufr, nechci, aby se ztratil.“ „Ale ovšem. Pane poručíku, kufr!“ Viděla jsem, jak si důstojníci oddechli a jak vojáci s nespokojeným výrazem opouštějí místnost. Později jsem se dozvěděla, že mé zatčení vzbudilo mezi vojáky nevoli; trvali na tom, že u něj budou přítomni. Pánové důstojníci se ale báli, abych snad k vojákům nepronesla nějakou řeč. „To bychom byli ztraceni,“ řekl mi posléze jeden z nich.

Spolu s dalšími bolševiky jsem musela čekat na průběh vyšetřování v přísné izolaci jedné petrohradské věznice. Čím neuvěřitelněji však vláda proti bolševikům postupovala, tím více vzrůstal jejich vliv. Pochod bílého generála Kornilova na Petrohrad posílil radikální elementy revoluce. Lid požadoval osvobození bolševiků. Mě ovšem Kerenskij na svobodě vidět nechtěl a teprve na příkaz sovětu jsem byla po složení kauce propuštěna z žaláře. Hned následujícího dne na mě však Kerenského rozkaz uvalil domácí vězení. Přesto mi byla měsíc před rozhodujícím bojem – před Říjnovou revolucí roku 1917 – navrácena plná svoboda pohybu. Znovu jsem byla zavalena prací. Šlo teď o to, abychom položili základy soustavného hnutí pracujících žen. Měla být svolána jejich první konference. Ta se také uskutečnila a probíhala současně se svržením Prozatímní vlády a ustavením Sovětské republiky.

Byla jsem tehdy členkou nejvyššího stranického orgánu, Ústředního výboru, a hlasovala jsem pro politiku ozbrojeného povstání. Zároveň jsem byla členkou různých stranických zastoupení na rozhodujících sjezdech a ve státních institucích (v předběžném parlamentu, demokratickém kongresu a podobně). Pak přišly veliké dny Říjnové revoluce. Smolnyj, který vešel do dějin. Probdělé noci, neustálé schůze. A nakonec úchvatné prohlášení: „Sověty přebírají moc.“ „Sověty se obracejí na národy světa s výzvou, aby ukončily válku.“ „Půda je zespolečenštěna a náleží rolníkům.“

Byla ustavena vláda sovětů. Stala jsem se lidovou komisařkou (ministryní) pro sociální zabezpečení. Byla jsem jedinou ženou v kabinetu a první ženou v dějinách, která se stala členkou vlády. Při vzpomínce na první měsíce dělnické vlády, na měsíce, které tak překypovaly velkolepými sny, plány, horečnatými snahami o zlepšení života, o novou organizaci světa, na měsíce opravdového revolučního romantismu, chtělo by se člověku skutečně psát o čemkoli ostatním, jen ne o sobě samotném. Zastávala jsem post ministryně sociálního zabezpečení od října 1917 do března 1918. Mé přijetí ze strany dřívějších úředníků ministerstva se neobešlo bez odporu. Většina z nich nás otevřeně sabotovala a vůbec nechodila do práce. Jenže právě tento úřad nesměl svoji činnost přerušit, neboť byl sám o sobě mimořádně rozvětvený – zahrnoval celou sociální péči o válečné invalidy a také o statisíce zmrzačených vojáků a důstojníků, dále celý penzijní systém, starobince, nalezince, sirotčince, nemocnice pro chudé, dílny na výrobu protéz, správu továren na hrací karty (výroba karetních her spadala pod státní monopol), vychovatelny a ženské kliniky. Kromě toho patřila pod působnost ministerstva také řada vychovatelských ústavů pro dívky. Není jistě těžké si představit, jak vysoké požadavky kladly tyto úkoly na malou skupinu lidí, kteří byli navíc ve státní správě nováčky. Tyto obtíže jsem si plně uvědomovala a ihned jsem zřídila pomocnou radu, ve které byli vedle dělníků a nižších úředníků ministerstva zastoupeni také odborníci, jako například lékaři, právníci či pedagogové. S jakou obětavostí a s jakou energií nesli řadoví úředníci tíhu tohoto náročného úkolu! Ten nadto nespočíval jen v tom, aby byl udržen řádný chod ministerstva, ale také v zavádění reforem a zlepšovacích opatření. Nové, čerstvé síly nahradily sabotérské úředníky starého režimu. V prostorách dříve ultrakonzervativního ministerstva se rozproudil nový život. Ach, ty dny tvořivé práce! A po nocích schůze rady lidových komisařů, tedy vládního kabinetu, pod Leninovým předsednictvím. Malá, skromná místnost a jen jediný sekretář, který zapisoval usnesení, jež proměňovala život Ruska od samých základů. Mým prvním činem ve funkci lidové komisařky bylo proplacení náhrady jednomu drobnému rolníkovi za zrekvírovaného koně. Vlastně to vůbec nespadalo do kompetencí mého úřadu, ale ten muž byl odhodlán, že se za svého koně domůže odškodného. Přicestoval z odlehlé vesnice do hlavního města a trpělivě klepal na všechny dveře ministerstva – a stále bez výsledku! Vtom propukla bolševická revoluce. Muž se doslechl, že se bolševici zasazují za rolníky a dělníky. A tak se vydal do Smolného za Leninem, který mu to odškodné přece musí vyplatit. Nevím, jak vypadala rozmluva tohoto drobného rolníka s Leninem; jejím výsledkem nicméně bylo, že ke mně ten muž přišel s lístkem z Leninova zápisníku, na kterém stála prosba, abych tu věc nějak urovnala, protože lidové komisařství pro sociální zabezpečení v daném okamžiku disponovalo největšími peněžními prostředky. A tak rolník své odškodné obdržel.

Hlavní náplň mé práce jakožto lidové komisařky spočívala v následujícím: zlepšení situace válečných invalidů prostřednictvím příslušného dekretu, odstranění náboženské výchovy z vyučování v dívčích školách podřízených ministerstvu (bylo to ještě před všeobecnou odlukou státu a církve), převedení kněží do civilní služby, zavedení práva na žákovskou samosprávu v dívčích školách, transformace někdejších sirotčinců na státní dětské domovy (neměl zde být činěn žádný rozdíl mezi dětmi bez rodičů a těmi, které ještě měly otce a matku), zřízení prvních internátů pro nemajetné a bezprizorné děti, svolání speciálního výboru sestávajícího pouze z lékařů, který měl vypracovat plán soustavy bezplatných léčeben pro celou zemi. Nejdůležitějším počinem našeho lidového komisařství však podle mého názoru bylo uzákonění vzniku Ústředí pro péči o mateřství a kojence. Návrh příslušného zákona jsem podepsala v lednu 1918. Po něm následovalo nařízení, jímž jsem veškerá porodnická zařízení proměnila v bezplatná střediska pro péči o matky a kojence, čímž měly být položeny základy robustnějšího státního systému péče o matky. S těmito úkoly mi velmi pomohl dr. Koroljov. Plánovali jsme také „Palác ochrany mateřství“, ukázkový domov s expozicí, v němž by se pořádaly kursy pro matky a kde by také, kromě mnoha dalšího, fungovaly vzorové jesle. Už jsme začali s potřebnými úpravami v budově dívčího internátu, ve kterém byly dříve vychovávány dívky ze šlechtických rodin a který byl dosud ve správě jedné hraběnky, když vtom naši sotva započatou práci zničil oheň! Nebyl snad požár založen úmysl­ně?… Ta zpráva mě v noci vyhnala z postele. Spěchala jsem na místo požáru; krásný výstavní sál lehl popelem, všechny ostatní pokoje byly zničeny. Jen u vchodových dveří dosud visela veliká cedule s nápisem „Palác ochrany mateřství“…

Mé úsilí o zestátnění ochrany mateřství a péče o kojence zavdalo podnět k novým pošetilým útokům na mou osobu. Kolovaly všelijaké lživé historky o „znárodnění žen“ nebo o mém údajném návrhu zákona, podle kterého se měla děvčátka ve věku dvanácti let povinně stát rodičkami, a řada dalších. Obzvláštní zuřivost se zmocnila náboženských přívrženců starého režimu poté, co jsem na vlastní pěst (kabinet mi to později vytýkal) proměnila slavný monastýr Alexandra Něvského v útulek pro válečné invalidy. Mniši se postavili na odpor, takže došlo k ozbrojené potyčce. Noviny proti mně opět spustily hlasitý pokřik. Církev proti mé akci zorganizovala pouliční demonstrace a uvalila na mě klatbu…

Dostávala jsem nesčetné dopisy s výhrůžkami, ale nikdy jsem nepožádala o vojenskou ochranu; chodila jsem vždycky sama, ne­­ozbrojená a bez jakékoli ochranky. Na nějaké nebezpečí jsem ve skutečnosti vůbec nepomýšlela, zaměstnávalo mě totiž nesmírné množství jiných věcí. V únoru 1918 byla vyslána první státní delegace sovětů do Švédska za účelem vyjasnění různých národohospodářských a politických otázek. Jakožto lidová komisařka jsem stála v čele této delegace. Naši loď však postihla havárie; zachránili jsme se vyloděním na Ålandských ostrovech, které náležely Finsku. Právě v té chvíli vrcholily rozhodující boje mezi bílými a rudými Finy a také německá armáda se chystala zaútočit na Finsko. Téhož večera po našem ztroskotání, kdy jsme šťastně zachráněni všichni seděli u skromné večeře v hostinci ve městě Mariehamn, obsadila Ålandy sjednocená vojska bílých. Díky obrovskému odhodlání a lsti se nám odtamtud podařilo vyváznout; jeden mladý Fin z naší družiny byl však dopaden a zastřelen. Vrátili jsme se zpátky do Petrohradu, kde probíhaly horečnaté přípravy na vystěhování hlavního města do Moskvy: německá vojska už stála před branami města.

Tehdy začala temná doba mého života, o které tu nemůžu pojednávat; události jsou v mé duši dosud příliš čerstvé. Ale přijde den, kdy z nich také složím účty.

Ve straně se objevily názorové rozdíly. Ze svého postu lidové komisařky jsem odstoupila na základě principiální neshody s probíhající politikou. Krok za krokem jsem byla zbavována i všech dalších úkolů. Nadále jsem vystupovala s přednáškami a zasazovala se za své ideje „nové ženy“ a „nové morálky“. Revoluce byla v plném proudu. Boj byl čím dál tím nesmiřitelnější a krvavější; dělo se mnoho věcí, které neodpovídaly mému světovému názoru. Ale byl tu také stále nedořešený úkol – osvobození ženy. Na úrovni zákonů sice ženy už získaly všechna práva, ale v praxi pořád ještě žily pod starým jhem: zůstávaly nezrovnoprávněné v rodinném životě, zotročené tisíci maličkostmi v péči o domácnost, celým břemenem a materiálními starostmi, které s sebou přináší mateřství, a to navíc v době, kdy kvůli válce a dalším okolnostem zůstala spousta žen v životě sama.

(…)

Občanská válka mi v roce 1919 opět přinesla nové úkoly. Vojska bílých se snažila prorazit z jižního Ruska na sever. Byla jsem tehdy vyslána na Ukrajinu a na Krym, kde jsem zprvu působila jako předsedkyně oddělení osvěty v armádě. Poté jsem až do evakuace sovětské vlády zastávala post lidové komisařky pro osvětové práce a propagandu v ukrajinské sovětské vládě. Podařilo se mi dostat 400 komunistek speciálně vypraveným vlakem z ohrožené zóny u Kyjeva. Také na Ukrajině jsem pro komunistické hnutí pracujících žen dělala vše, co jsem mohla.

Z čilé práce mě na celé měsíce vytrhla vážná nemoc. Sotva jsem opět byla schopná práce – byla jsem tehdy v Moskvě –, převzala jsem vedení ústředí pro práci se ženami. Znovu přišel čas usilovné činnosti. Byly založeny komunistické ženské noviny, pořádaly se konference a sjezdy pracujících žen. Byly položeny základy práce se ženami z východních oblastí (mohamedánkami). V Moskvě se konaly dvě světové konference komunistek. Byl zaveden zákon o beztrestnosti potratu. Naše ústředí předložilo řadu ustanovení ve prospěch žen a prosadilo jejich uzákonění. Musela jsem tehdy nesmírně intenzivně psát a ještě více mluvit… Naše práce se těšila Leninově plné podpoře a Trockij, ač přetížen důležitými vojenskými úkoly, se ochotně účastnil našich konferencí. Energické a talentované ženy, z nichž dvě dnes už nejsou naživu, obětovaly činnosti našeho ústředí veškeré své síly.

Na osmém sjezdu sovětů jsem jakožto členka výkonného výboru (teď už v něm bylo několik žen) přednesla návrh, podle kterého měly sověty ve všech oblastech napomáhat tomu, aby bylo k ženám přistupováno jako ke zcela rovnoprávným a ve shodě s tím aby byly zapojovány do státní a komunální práce. Podařilo se mi tento návrh prosadit a dosáhnout jeho přijetí, třebaže se to neobešlo bez odporu. Bylo to velké a trvalé vítězství.

Vyhrocená debata nastala poté, co jsem zveřejnila své teze o nové morálce. Náš sovětský zákon o manželství totiž ani po odluce od církve nebyl podstatně pokrokovější než odpovídající zákony v jiných pokrokově demokratických zemích. Třebaže bylo nemanželské dítě před zákonem postavené na roveň dítěti manželskému, v praxi zůstávalo v těchto oblastech hodně pokrytectví a nespravedlnosti. Pokud je tedy řeč o „nemravnosti“, kterou bolševici údajně propagují, stačí, pokud naše zákony o manželství podrobíme důkladnému zkoumání, abychom viděli, že v otázce rozvodu jsme na úrovni Severní Ameriky a v otázce nemanželských dětí jsme ještě nepokročili tolik jako Norsko.

V této otázce jsem tvořila nejradikálnější křídlo strany. Moje teze a mé sexuální a morální názory byly mnoha mými stranickými soudruhy a soudružkami prudce napadány, k čemuž se připojily ještě další názorové neshody uvnitř strany, které se týkaly politických směrnic. K tomu navíc přistoupily osobní a rodinné problémy, takže v roce 1922 uplynula řada měsíců bez plodné práce. Na podzim téhož roku pak přišlo mé oficiální jmenování druhou tajemnicí sovětského zastupitelství v Norsku. Měla jsem v podstatě za to, že jde o pouhou formalitu, a že tedy v Norsku najdu čas k tomu, abych se mohla věnovat svému literárnímu dílu. Všechno bylo ovšem jinak. V den svého nástupu do úřadu v Norsku jsem zároveň v životě vykročila zcela novým pracovním směrem, který ode mě žádal veškeré síly v té nejvyšší míře. Během své diplomatické činnosti jsem tak napsala jeden jediný článek, Cestu okřídlenému Erotu, který způsobil mimořádný rozruch, a vedle toho ještě tři menší novely pod titulem Cesty lásky, které vyšly v nakladatelství Malik v Berlíně. Nová morálka a pracující třída i sociálně­-ekonomická studie Postavení ženy ve vývoji národního hospodářství byly napsány ještě v Rusku.

Kapitolu Die Jahre der Revolution z knihy Autobiographie einer sexuell emanzipierten Kommunistin (Rogner & Bernhard, Mnichov) vybral a z němčiny přeložil Michal Špína.