Peter McLean
Drake
Přeložila Michaela Macková
Host 2017, 301 s.
Don Drake rád a hodně pije, hraje karty a žije ve své kanceláři na periferii jižního Londýna. Podle cedulky na dveřích se živí jako hieromancer, tedy věštěním z vnitřností obětních zvířat, ale kvůli tomu za ním zákazníci nechodí. Ve skutečnosti je totiž nájemný zabiják, který své řemeslo provozuje s pomocí Spáleného muže – živé miniatury spoutaného démona, kterého krmí vlastní krví a jehož prostřednictvím dokáže na svou oběť poštvat různé krvelačné příšery z paralelních dimenzí, například děsopsy, vřískavce nebo požírače. Titulní postava, která jako by vypadla z detektivek drsné školy, se pohybuje v současném světě, ovšem díky démonově průpravě má netradiční schopnosti a výsadu komunikovat s bytostmi, které mezi námi žijí skrytě – s pekelníky, padlými anděly, fúriemi nebo černokněžníky praktikujícími vúdú. Už od počáteční scény je jasné, že spoléhat se na temné síly je ošidné a podraz může přijít prakticky ze všech stran, včetně zlomyslného Spáleného muže. A tak se Drakeovi neustále všechno vymyká z kontroly, pravidelně dostává pořádné nakládačky a nezanedbatelnou část děje se utápí v alkoholovém opojení, které střídají bolestivé kocoviny. První díl McLeanovy třídílné knižní série je svérázná městská fantasy na pomezí žánrů, plná černého humoru, drsných postav i surových momentů a jejím hlavním tématem je boj dobra se zlem. A i když by se takový oddechový žánrový mišmaš mohl na první pohled zdát jako stokrát variovaný anachronismus, klíčové je, že plní svůj účel: snadno strhne a pobaví.
Karel Kouba
Richard Price
Sráči
Přeložil Pavel Dominik
Paseka 2017, 360 s.
„Nenáviděl zákon o zákazu kouření,“ dovídáme se hned na úvodní straně o šéfovi nočních policejních hlídek newyorského Manhattanu Billym Gravesovi. Je tedy celkem jasné, že budeme mít co do činění se současnou podobou detektiva v liniích americké drsné školy. V historii detektivní literatury není moc autorů, jejichž díla se stala součástí kánonu takzvané vysoké literatury. Richard Price sice rozhodně není Raymond Chandler, ale pár podobností by se našlo – nejen v tom, že stejně jako stvořitel legendárního Phila Marlowea koketuje s psaním scénářů a filmovým průmyslem. Price se nicméně spíš než o milionářské noční kluby zajímá o ulici se vším, co k ní patří. Spolutvůrce seriálu, který zdařile ztvárnil život v pasti současného černošského ghetta (The Wire – Špína Baltimoru), ve Sráčích opět dokazuje, že zločin i trest je třeba vidět v souvislostech sociálních, politických, ale také psychologických. Motiv nikdy nedořešených vražd s konkrétními pachateli (Sráči z názvu knihy) se zdá být věčný, stejně jako tak trochu samozvaní mstitelé, pro něž případ nekončí razítkem „odloženo“. Autor s tím vším ale zachází jinak, hranice mezi spravedlností a zločinem jsou tu často prostupné, protože pouliční špína má konkrétní příčiny a policista může být její součástí, nejen deratizátorem. Pochopení pro lidi, které osud zahnal na hranici ilegality, vyvažuje nesmiřitelnost k ohavným zločinům. Obojí k realistické detektivce patří – stejně jako zjištění, že často vůbec neznáme ani ty osoby, vedle nichž roky žijeme.
Pavel Chodec
Jiřina Kohout
Její bobr
Doslov 2017, 618 s.
Pokud máte v oblibě širokodeché vyprávění, slovácký dialekt, patologii milostných vztahů a drásavá dilemata ženských postav à la román Na větrné hůrce, neměli byste pominout debut mladé ambiciózní autorky Jiřiny Kohout, která podle textu na obálce „vyměnila práci pro Ministerstvo zemědělství za služebné poslání ženy pera“. V každém jen trochu zapáleném čtenáři by tato roztomilá odvaha měla probudit touhu ověřit si, co je na tom pravdy. Nuže, představte si uvědomělou dívku s širokým moravským srdcem, jakousi Soňu Marmeladovovou 21. století, pro kterou kariéra prostitutky znamená nejen mnohonásobnou iniciační zkušenost, ale i netradiční prostředek seberealizace. Takřka epifanický prožitek vlastní tělesnosti vrhá hrdinku Jennufu do náruče mužů s těmi nejušlechtilejšími úmysly, jakkoli v tomto jejím rozhodnutí sehraje svou roli odpor vůči matce. Oč větší jsou hrdinčina očekávání, o to hlubší rozčarování nad současnou praxí nejstaršího řemesla následně zažívá. Požadavek kolektivní depilace vrhá Jennufu do mezní situace, která hrubě relativizuje neotřesitelné hodnoty jejího života. Naplněna deziluzí opouští nevěstinec a potkává Lacca, muže-bobra, jenž nejen od základu promění její pohled na skutečnost, ale svěří jí i jedno z nejlépe střežených tajemství českých dějin. Až doposud psychologický román se překlápí do žánru kontrafaktuální kvazidetektivky. Máte-li pocit, že nastíněný děj je, slušně řečeno, poněkud chucpe, nejste sami. A přesto, jak oblažující a mladistvý je Její bobr!
Martin Lukáš
Garry Kasparov
Zima přichází
Přeložil Petr Kovařík
Jota 2017, 303 s.
Šachový mistr Kasparov si ve své knize neklade za cíl prozradit, jak zastavit obyčejného soupeře z druhé strany šachovnice, ale rovnou samotného Vladimira Putina. Jak naznačuje aluze v názvu knihy, podobně jako ve Hře o trůny se čtenář dočká popisu špinavých praktik mocenského boje. Ani v roli politického analytika nešetří Kasparov drtivými ofenzivními výpady. Někdejšího důstojníka KGB usvědčuje z potírání demokracie, odklonu od západního liberalismu a především ze soustavného budování diktátorského režimu. Ve svém protiputinovském tažení neváhá bagatelizovat divokou privatizaci i mocenské vakuum Jelcinovy éry, kterou označuje za nejlepší období v ruské historii. Není divu. Celá kniha se nese v duchu antikomunistické rétoriky, v jejímž rámci drží pospolu politická demokracie s neoliberálně neřízeným volným trhem. Kasparov tak nemá problém tvrdit, že pravicové diktatury měly historicky vždycky blíž k demokratickému zřízení než ty levicové. Cestu, jak zastavit současnou Putinovu autokracii, tedy nevidí v ruském lidu, který považuje až na pár čestných výjimek včetně sebe sama za zmanipulovanou masu. Za viníka současné situace neváhá označit Spojené státy a jejich slabost, která jim brání v tom, aby Putinovi vojensky vyhrožovali, případně proti němu zasáhli. Američtí prezidenti Clinton a Obama vycházejí z jeho analýzy snad ještě hůře než ruský autokrat. Nejsilnějšími momenty knihy tak nejsou rozmáchlé politologické úvahy, ale spíš popisy autorových zkušeností s vlastní politickou kampaní v Rusku.
Vojtěch Ondráček
Milda
Režie Pavel Křemen, ČR 2017, 70 min.
Premiéra v ČR 25. 10. 2017
Dokument Pavla Křemena Milda měl pověst filmu, který sympatizuje se svým protagonistou, pětadevadesátiletým Milošem Jakešem. Křemen skutečně Jakeše nedémonizuje, nesnaží se z něj dělat symbol komunistických zvěrstev. O pozitivní pohled na jednu z nejvýraznějších osobností minulého režimu ovšem také nejde. Režisér nechává většinou Jakeše mluvit, o čem on sám chce, a natáčí ho v prostředích, kde se pohybuje, což jsou především setkání různých nostalgiků po bývalé komunistické éře. Když ho nutí do konfrontací, působí to trochu jako snaha poměřit člověka s mýtem – režisér nechává Jakeše vést nepřipravený rozhovor se slavným disidentem Františkem Stárkem nebo ho odveze na Červený Hrádek, kde měl protagonista svůj legendární projev. Výsledek vypadá jako ostrý střet dvou zjednodušujících a nesmiřitelných ideologií – na jedné straně Jakešova přetrvávající víra v to, že tehdejší ČSSR pomáhala realizovat komunistickou utopii, a na straně druhé současná představa o porevolučním Československu jako o „říši zla”. Stejně jako dokument Mečiar Terezy Nvotové i Milda sleduje fascinující a svým způsobem groteskní osobnost, o které se nakonec povedou diskuse mnohem víc než o samotných filmech a jejich přístupech. V tomto případě ale stojí za to analyzovat, jak se snímek vztahuje k „legendě” Miloše Jakeše. Svou veřejnou personu tu přitom svým způsobem reflektuje i sám penzista Jakeš.
Antonín Tesař
Hospoda U Hada
Galerie VI PER, Praha, 1.–31. 10. 2017
Pražská galerie VI PER představila v říjnu novou expozici. Architekti z ateliéru MAK! se zaměřením na participační a komunitní projekty v ní reagovali na probíhající gentrifikaci čtvrti, v níž galerie sídlí. V Karlíně je totiž stále palčivěji cítit radikální proměna trhu s nemovitostmi, potažmo vzhledu ulic a složení obyvatel. Původní pohostinství jsou zavírána a místo nich vznikají espresso bary, panerie a veganské restaurace. Jsou to přitom právě tradiční hospody, které pro místní představují poslední ostrůvky známého světa. Architekti se rozhodli na měsíc proměnit prostor galerie v jednu z takových putyk a nabídnout původním Karlíňanům azyl. Zelený dřevěný obklad hospody U Hada doplnily autentické artefakty – staré židle a stoly, fotbálek, umělé květiny, fotografie štamgastů, zažloutlé lustry. Vše bylo vypůjčeno nebo darováno z již zavřených hospod nebo ze spřízněných zařízení. U Hada bylo otevřeno denně od 17 do 22 hodin a za výčepem se střídali kurátorky, architekti a výčepní zavřené hospody U Zpěváčků, s nímž přišli i štamgasti, kteří tu denně vysedávali vedle studentů architektury, matek s dětmi a pejskaři. Galerie nadále provozovala svůj program – kromě přednášek o gentrifikaci a proměnách starých předměstí se tu konal třeba další díl přednáškového cyklu Visiting Editors nebo křest nové knihy Moniky Mitášové a Vladimíra Zervana. Galerie se v listopadu proměnila opět v původní white cube prostor. Tím přiznává, že i ona sama je důsledkem proměny své čtvrti – kontext výstavy je tak zároveň jejím konceptem.
Alžběta Widholmová
Chemické divadlo
Šumava láska
Venuše ve Švehlovce, Praha, premiéra 27. 9. 2017
„Šumava umírající a romantická – Josef Váchal. Psi, bludičky, ženy, divočina, tabák, život, smrt a sny…“ vysvětluje anotace k inscenaci Chemického divadla, ale přesnější charakteristika by mohla znít zhruba takto: „Šumava láska je ten typ představení, před nímž byste si rozhodně neměli dávat víc než jedno pivo.“ Já vypil tři, a proto bude tahle recenze opravdu přísná a pokusím se v ní evokovat utrpení člověka trýzněného divadlem a plným močovým měchýřem. Kumšt, jak známo, neexistuje ve vzduchoprázdnu… Začátek: dlouhé minuty chrchlání. Fanoušci recitace Jiřího Vimmra se tetelí blahem, ale mně se brzy bude chtít zase na záchod, nemohlo by se už konečně začít něco dít…? Jak poznáte alternativní divadlo? Podle toho, že je v něm víc zcizujících efektů než diváků v sále a vždycky se někdo svlékne do naha… Lidi se mění ve zvířata, zvířata zase v rádia – začíná se mi stýskat po časech, kdy kupka sena byla kupkou sena… V hledišti začne hrát písnička Leonarda Cohena – další postmoderní prvek představení, anebo se jen někdo přehmátl, když na telefonu kontroloval čas…? Kdyby se estetická hodnota měřila mírou nepořádku na jevišti, málokteré představení by se mohlo s inscenací Chemického divadla poměřovat… Kolik asi musí mít děkovačka kol, aby všichni ze sálu odešli uspokojeni…? Ve frontě na záchod: Kéž by se ten zatracenej Váchal nikdy nenarodil…! Úleva po vyčurání. Nakonec to vlastně bylo docela tradiční představení: mělo začátek, konec a cosi mezi tím…
Jan Klamm
Gleb
Lavička pimpin
CD, F*CK THEM 2017
Z ružinovských paneláků zní po letech opět tvrdý pouliční rap. Na svědomí ho má první grimeový slovenský MC Gleb, jemuž nedávno vyšla debutová deska Lavička pimpin. Když rapový veterán Vec ve skitu přítomném na albu konstatuje „já tam prostě cítím ráčko – špinavý, nekompromisní rap”, tak v podstatě definuje garážový a drum’n’bassový zvuk desky i rychlou a obsahově neučesanou dikci, která zaznívá především skrze nezvykle dobře trefené i srozumitelné doubletimy. Stokárský rap ze sídlišť a panelákových výklenků vládl na Slovensku především v prvním desetiletí nového tisíciletí. Kdo se k němu nějakým způsobem nehlásil, jako by na tamní hiphopové scéně vůbec neexistoval; byla to Amerika v malém, jen místo Bronxu se rapovalo o Petržalce. Špinavých ulic bylo najednou tolik, až to bylo po chvíli únavné, takže se nelze divit, že většina rapperů časem převlékla kabát a nyní dělají buď emorap typu Majka Spirita, jenž se hodí nejvíc na diskotéky základních škol, nebo se horko těžko snaží chytit trapových trendů, které přišly s generací lidí kolem Haha Crew. Gleb je jiný případ: začínal jako drum’n’bassový MC doprovázející hodinové sety zlomených beatů a časem se vypracoval na průkopníka jakési slovanské verze anglického grimeu. Jeho příchylnost k tvrdé elektronické muzice je z desky víc než patrná, stejně jako přiznané gopnictví, které je výrazem jeho ruského původu. Dohromady tvoří v podstatě punkový koktejl, který stále uhlazenější československá rapová scéna už opravdu potřebovala jako sůl.
Lukáš Rychetský