Lingvista a filosof George Lakoff se před loňskými prezidentskými volbami v USA neúspěšně pokoušel přesvědčit tým Hillary Clintonové, že volební strategie by měly stavět na jeho zjištění: lidé nevolí ani podle idejí (programů), ani podle sociálních zájmů, ale podle svých hodnot. Výsledek Babišova hnutí ANO na jedné straně a Zelených na druhé straně v letošních českých parlamentních volbách to potvrzuje. Zkusím se podívat na volební výsledky jako na symptomy a zeptat se, co z nich lze vyčíst o hodnotách dnešní české společnosti.
Překvapivě velké procento hlasů dostala Babišova strana od lidí, kteří dříve volili sociální demokracii a komunisty, od generační skupiny nad pětapadesát. A to navzdory tomu, že sociální a zdravotnická politika ANO a jeho pravděpodobných pravicových koaličních partnerů životní podmínky starších a zejména důchodců může nemálo zhoršit. Jenže hodnotou, již tato početná skupina volila, byl odkaz do minulosti. Babišovi se totiž podařilo smazat a vynulovat význam připomínání toho, co kdo dělal v době předlistopadového režimu. Václav Klaus se kdysi snažil o totéž, ale nedůsledně, Babišovi jde o víc a má na to lepší propagandisty. Jeho promyšlená strategie zkombinovala útočnou žalobu na Slovensku se sebelítostnou kampaní u nás. Výsledkem je vzorová postfaktická situace: všichni vědí, že agentem Burešem byl, ale nehraje to žádnou roli.
A to je zásadní hodnota pro velké množství lidí, kteří prožili větší část svého života v onom minulém režimu a dobře si pamatují, jak nejednoznačná a komplikovaná tehdy byla situace pro drtivou většinu těch, kdo žili mezi oběma extrémy disentu a nomenklatury. Konečně jim někdo nabídl uzdravení pocitu vlastní důstojnosti. Agenta StB neomlouvají, naopak, mohou se mu cítit morálně nadřazeni, protože tak hluboko tehdy neklesli: jen žili své normální životy a každodenně vyjednávali jejich snesitelné a efektivní trajektorie. V uplynulých sedmadvaceti letech jim nikdo nepomohl vyrovnat se s problematickou minulostí. Byli vystaveni paušálnímu moralizujícímu odsouzení pouze za to, že normálně žili. Povýšeně je soudila generace, která „udělala revoluci“ – ti, kdo nastoupili v polovině osmdesátých let na vysoké školy z politicky konformních rodin, se souhlasem výborů KSČ a používali ke svým aktivitám svazáckou organizaci, aby se hned od začátku devadesátých let stali uvědomělými budovateli nové, kapitalistické společnosti (dodnes ji ale zakazují tak nazývat).
Druhá hodnota, o které volební výsledky vypovídají, také navazuje na normalizační minulost, ukazuje ale především do budoucnosti – a to negativně. Zakořeněná důvěra dominantní většiny české společnosti ve smysluplnost technokratického ovládání světa se projevuje stovkami způsobů, od přesvědčení humanitních vzdělanců o možnosti být ideologicky neutrální přes adoraci baťovského korporátního polofašismu a jeho estetiky funkční střízlivosti až po odmítání existence a účinků hodnot „pouze“ symbolických. Prý má 46 procent obyvatel kladný vztah k ochraně přírody, mizivý výsledek Zelených ale nebyl zaviněn jenom chybami v kampani a vnitřním politickým rozštěpením strany. Ochranu přírody zřejmě čeští občané a občanky chápou jako její lepší technické ovládnutí, ekologii bez ideologie, chtějí jen, aby byla krásná na pohled a příjemná k užívání. Nezajímá je poselství nutnosti uznat a řešit ty největší dnešní výzvy, od rozvratu klimatu po plastový odpad (který se do oceánů dostává sice ze zemí takzvaného třetího světa, ale produkujeme jej my, v takzvaně rozvinutém světě, a pak jej tam za úplatu vyvážíme). Nikdo nechce slyšet, že udržitelný rozvoj je pouhá iluze, že bude nutné politicky změnit společnost od základů a že zároveň je prostě už třeba začít, každý sám u sebe – chudí jinak než bohatí, někdo bude muset přestat pálit v kamnech plasty a někdo si bude muset odpustit levnou masovou leteckou dopravu.
Úbytek až 75 procent objemu létajícího hmyzu, naměřený ve střední Evropě, je alarmujícím signálem dalšího rozměru environmentální krize, tentokrát způsobeného industrializací zemědělské produkce podřízené kapitalistické ekonomice. Svěřit dominantní politickou moc muži, který vlastní naprostou většinu komplexu průmyslového zemědělství v zemi, je projevem ještě větší dobrovolné slepoty vůči nejvážnějším problémům dneška, než jakou projevuje většina euroamerické civilizace. Zvolili jsme si obě cesty postliberální postdemokracie, americkou i evropskou, zároveň úspěšného politického podnikatele v zemědělském a potravinářském byznysu i neofašisty a nacionalistické autoritáře, a v tradici důvěry v technokratická řešení k tomu navrch Piráty. Odkaz k Velkému listopadu je už definitivně vyprázdněn.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.