Následující text se snaží analyzovat vliv vícera politických a lidových sil, které utvářely podobu revolučního roku 1917 v Rusku. Zvláště v počátcích nešlo totiž zdaleka jen o bolševiky vedené Vladimirem Iljičem Leninem.
Ruská revoluce začala v únoru 1917 naprosto živelně, v atmosféře všeobecné nespokojenosti, a zrcadlily se v ní současně celosvětové sociálněrevoluční procesy, zostřené světovou válkou, i civilizační slepá ulička, v níž se ocitlo carské samoděržaví. Moci se chopila zpočátku koalice liberální buržoazie a umírněných frakcí buržoazně-revolučních intelektuálů a stranických funkcionářů. Politickou opozici vedl od jara 1917 radikální sociálnědemokratický směr – strana bolševiků v čele s Vladimirem Iljičem Leninem. Ani noví vládci Ruska, ani jejich esersko-menševičtí spojenci si nepřáli, aby se revoluce v zemi dostala mimo průmyslově-kapitalistický rámec. Ruská revoluce byla z jejich zorného úhlu v první řadě politická, nikoli sociální.
Sociální revoluce zdola
Jenže paralelně s touto politickou revolucí, v níž šlo především o to, komu připadne státní moc, se zdola rozvíjela zcela jiná, sociální revoluce. Začala brzy po únoru 1917. Do popředí se dostávala stále populárnější hesla o dělnické kontrole a socializaci půdy a pracující masy je začaly naplňovat zdola, revoluční cestou, bez dovolení. Vznikla nová sociální hnutí pracujících: dělnické a vojenské sověty, rolnické sověty a výbory, tovární výbory, výbory čtvrtí a ulic a tak dále. „Dole“ často převládala nezávislá třídní linie, orientovaná na antikapitalistickou sociální transformaci.
Rolníci obsazovali statkářskou a kulackou půdu, ale nečinili z ní soukromé vlastnictví, nýbrž ji předávali pod kontrolu orgánům rolnické samosprávy, což považovali za první krok k její socializaci.
I dělníci ve městech prosazovali své požadavky „o své vůli“. V březnu 1917 se v Petrohradě odmítli podřídit výzvě městského sovětu, v němž tehdy měli většinu eseři a menševici, a přerušit generální stávku dříve, než bude zavedena osmihodinová pracovní doba. Nakonec ji ve většině podniků zavedli sami z vlastní iniciativy.
Kronštadtské komuny
Další důležitou lidovou iniciativou předříjnového období se stalo hnutí za socializaci bydlení a založení územní samosprávy. Ve městě-pevnosti Kronštadtu, který už v květnu fakticky vypověděl poslušnost prozatímní vládě, byla zahájena praktická realizace podobných opatření, která se stala příkladem pro zbytek Ruska. Anarchista Vsevolod Volin, nejednou pobývající v té době v Kronštadtu, vzpomínal: „Vše, co se týkalo městských služeb, spravovali sami obyvatelé prostřednictvím svých domovních výborů a milice… Obyvatelé každého domu svolali na počátku několik velkých shromáždění. Na nich byl zvolen výbor nájemníků… Výbor dohlížel na pořádek v domě a bezpečnost jeho obyvatel, jmenoval vrátné atd. Domovní výbory delegovaly po jednom ze svých členů do uličního výboru, který se zabýval záležitostmi jednotlivých ulic. Dále byl výbor čtvrti, obvodu a konečně městský výbor, věnující se záležitostem, jež se týkaly celého města.“ Na základě samosprávy se začalo organizovat hospodaření města. „Na prázdném prostranství mezi městem a pobřežím založili obyvatelé města kolektivní zeleninové zahrady, cosi na způsob malých zahradnických komun… Všechny obecné otázky, které zajímaly členy komuny, se řešily na setkáních delegátů nebo na všeobecných plénech.“
První ostrou politickou krizi vyvolalo v dubnu 1917 sdělení ministra zahraničních věcí o záměru pokračovat ve válce do „vítězného konce“. Masová protestní shromáždění dělníků, vojáků a námořníků přiměla vládu zreformovat kabinet, ovšem ten se ani v nové sestavě nechystal změnit kurs. Dne 2. července se prozatímní vláda rozpadla.
Nový koaliční kabinet měl v čele pravého esera – Alexandra Kerenského, který oznámil pokračování v předcházející politice. Ve dnech 3. a 4. července proběhla v Petrohradě velká ozbrojená protivládní demonstrace vojáků, dělníků a kronštadtských námořníků, podpořená anarchisty, mnoha aktivisty bolševické strany a levého křídla strany eserů. Toto vystoupení, provázené výzvami k povstání a převzetí moci sověty, skončilo krvavými střety s vládními silami a bylo potlačeno.
Bolševická alternativa
I když se bolševický ústřední výbor nerozhodl otevřeně podpořit červencové povstání, dané události i následné represe napomohly růstu popularity bolševické strany, která byla nyní mnohými chápána jako alternativa a reálná revoluční síla. Tato semknutá, disciplinovaná a centralizovaná organizace se prohlásila za „předvoj“ dělnické třídy. Její řadoví členové byli skutečně především průmysloví dělníci, ovšem v horních patrech stranické hierarchie převládali a tón udávali reprezentanti těch vrstev radikální inteligence, kteří sami sebe považovali za pravou elitu. Pro jejich naladění, jak výstižně postřehl bývalý „legální marxista“ Sergej Bulgakov, bylo typické na jedné straně „uctívání lidu“ a na straně druhé „namyšlený vztah vůči lidu, který byl vnímán jako objekt spasitelského vlivu, jako nedospělé dítě, jež potřebuje chůvu a musí být k ,uvědomění‘ vychováno, neboť v intelektuálním slova smyslu setrvává v temnotě“. Taková představa o „výchovné“ diktatuře pramenila z představ francouzského jakobínství, a ne náhodou se bolševici tak rádi nazývali „proletářskými jakobíny“.
To, co bolševici chápali pod pojmem socialismus, byla v podstatě shora uplatňovaná centralizace industriálně kapitalistické výroby s příznačnou hierarchií, pevným rozdělením funkcí na řídicí a výkonné, podřízením člověka technice a oddělením výrobce od spotřebitele.
Bolševici velmi dobře chápali, že ruská buržoazie není rychlého postupu schopna a umírnění socialisté nejsou dostatečně rozhodní. V tom viděli svou misi: uchvátit politickou moc, realizovat státněkapitalistické programové minimum (zestátnění bank, monopolů, půdy, ustavení vládní kontroly nad ostatní soukromou podnikatelskou činností, aktivní sociální politika státu) a po vítězství nastávající světové revoluce přejít k socialistickým reformám (v duchu marxistického státního socialismu).
Nicméně bolševici potřebovali k převzetí moci masovou podporu. Od chvíle Leninova dubnového návratu z emigrace bolševická strana hlasitě ujišťovala o své oddanosti věci sociální revoluce, podporovala lidový požadavek míru, podporovala konfiskaci statkářské půdy a zavedení dělnické kontroly a hlásala, že všechny otázky správy musí být předány lidovým orgánům – sovětům. Tuto pozici většina politických oponentů bolševismu a také široké masy chápali mylně: brali ji málem jako anarchismus.
Vliv bolševiků začal prudce vzrůstat poté, co byl potlačen kontrarevoluční vojenský puč, zorganizovaný koncem srpna 1917 generálem Lavrem Kornilovem. Na potlačení vzpoury se ostatně aktivně podíleli levicoví radikálové. Přestože se prozatímní vláda zoufale snažila obnovit vlastní prestiž, narážela na stále širší neposlušnost zdola… Uzrávalo nevyhnutelné lidové povstání. Leninova strana se musela rozhodnout, zda vezme jeho přípravu do svých rukou. Rozhodnutí podpořila informace z regionů, podle níž by v opačném případě masy pracujících, radikálové ze sovětů a anarchisté povstali proti vládě nezávisle na bolševicích.
Ukázka pochází z připravovaného českého vydání knihy Vadima Damiera Ocelové století, věnované sociální historii Sovětského svazu. Z ruského originálu přeložila Dagmar Magincová. Redakčně upraveno.