Potřebujeme skutečně uzdravovat

Na letošní Documentě jste představila korporaci nazvanou Yugoexport. Zakládací listiny byly v Aténách vystaveny v podobě kamenných stél a po antickém způsobu veřejně předčítány. V ulicích Kasselu pak skupina Army of Beautiful Women performovala cvičení pro dobré držení těla. Ve speciálně zatemněné místnosti si návštěvníci mohli koupit výrobky firmy Yugoexport a další „produkci z Jihu“, jako například boty Borosana, váš sedm let starý projekt. Zajímavý byl přitom už samotný systém stanovování cen: zájemce nejprve přiznal výši svého příjmu, z čehož byla odvozena cena. Bude Yugoexport ještě nějak pokračovat?

V nejvyšším podlaží Neue Neue Galerie v Kasselu byla instalována Yugoexport Transakční zóna, Čekárna a Slepá místnost. V ní byl prezentován můj starší projekt Seductive Exacting Realism (SER) – dialog o tom, jak jsou dnes utvářeny dějiny. Transakční zóna nabízela kopie zakládacích listin Yugoexporty a mnoho předmětů vytvořených přímo pro ni, které byly dostupné pouze na osobní vyžádání a po určité interakci s personálem. Nebyly vidět. Projekt v Aténách a v Kasselu byl procesem vtělení či inkorporace Yugoexporty skrze těla pracovnic a návštěvnic Documenty 14.

Formálně je Yugoexport korporace, zapsaná ve Spojených státech – korporace jsou tam v právním smyslu osobami – a se sídlem v Bělehradu. Jejím prostřednictvím se snažím uvažovat o minulosti jako o dějinách hospodářství, obchodních společností a cest, nikoli jako o historii válek, což je povrchní pochopení historie, v němž rozhoduje zabíjení, krev a smrt. Suverénní hranice států jsou dnes naprosto nepodstatné. Otázka proto zní: Co může dnes korporace vytvářet a čím může být?

Také vztah na orálním principu ustanovené korporace k její dokumentaci není obvyklý – úřední dokumenty jsou zpravidla někde evidovány a tomu musí vždy odpovídat. Proces ustanovování Yugoexporty pokračuje – nikdy jsme ho záměrně neukončili, takže se jako korporace kdykoli může stát, čímkoli potřebuje… Ne snad kvůli nějakému finančnímu tlaku, ale protože chci stále klást otázky po tom, čím by mohla být. Takže ano, je to průběžně se vyvíjející projekt.

Můžeme to shrnout tak, že zpracováváte historii pro současnost a budoucnost?

Hodně jsem přemýšlela o archivech – zvláště na Documentách, kde bylo spoustu archivních materiálů vystaveno v západním formátu, který z nich dělá mrtvou věc. Archiv je obvykle místo, kde se věci rozkládají a stárnou, zbaveny původního kontextu jsou pak vystaveny kontextu jinému, který by měl nastolit nový význam skrze prostředky izolování a poukazování. Mně tento proces doslova smrdí, je to, jako by byl západní archiv zakonzervovaný. Věci v archivu jsou mrtvé a odsouzené k smrti a zapomnění, ale ta smrt páchne, a přitom je vtištěna do samotné povahy západního uměleckého díla. Můj přístup k archivování je opačný: je to nakládání s věcmi namísto jejich konzervování.

Nakládáním to, co je stále živé, chuťově obohacujete. U bot Borosana nejde o fetišizaci, ale přisvojení – stejně jako se objevuje apropriace statusu kopie ve vztahu k původnímu Yugoeksportu. Firma ukončila činnost v roce 2003, kdy byli vyhozeni všichni zaměstnanci, a v následujících dvanácti letech byla rozložena prodáváním veškeré své infrastruktury v pochybném konkursním řízení. Stejně tak můj přístup k Yugoexportě tedy nebyl fetišizací, ale právě nakládáním. Nakládání obvykle probíhá v temnu a nakládané věci se nemění zvnějšku, ale hlavně zevnitř, rozšiřuje se spektrum jejich chuti. Kvalitu můžeme posoudit jenom ústy. Na Jihu je teplejší klima, které proces nakládání urychluje, ale také vyžaduje více úsilí a péče. Řízení procesu vyžaduje disciplínu.

Jak se vám daří vyhýbat hořkosladké chuti nostalgie?

Nostalgie je skutečně sladká, kazí zuby, činí věci bezzubými. Svůj postoj k „junostalgii“ mohu vysvětlit prostřednictvím Yugoimportu, který byl založen tři roky před Yugoeksportem. Je to korporace, která vyrábí zbraně. A zároveň je jediná, která přežila hospodářský zlom, války a sankce devadesátých let. Když byly zbrojnice někdejší Jugoslávie zrušeny, byly vyrabovány klany. Většina zbraní byla a stále je prodávána na černém trhu a byla použita při všech větších teroristických útocích v Evropě posledních dvaceti let. Takže tu máme zemi, která už neexistuje, ale přesto způsobuje destabilizaci regionu ekonomickými prostředky – a etnická nenávist v tom byla jen prvotní jiskrou –, a máme tu národ, který postrádá jasné a suverénní hranice, ve světě, kde svrchovanost stejně neznamená nic kromě toho, že brání lidem volně se pohybovat. Jugoslávie tedy v jistém smyslu stále existuje: je pořád velmi skutečná a vyhlásila válku Evropě. Ne prostřednictvím armády vojáků, ale armádou zbraní.

Jugoslávský region sám sebe umisťuje na Jih – „jug“ znamená jih – a mne bavilo zmocňovat se tohoto prostoru „vývozem“, distribucí Jihu. Nostalgie je naprosto nudný, povrchní a od základu cynický přístup k něčemu, co je prohlášeno za hotové nebo mrtvé. Příští rok uplyne sto let od vzniku Jugoslávie a versailleského míru, který ukončil první světovou válku. Vše tehdy začala skupina Černá ruka, která chtěla vytvořit všeslovanský stát a stabilizovat balkánské státy, které představovaly pro západní Evropu hrozbu. Nad tímto prostorem se vždy soustředily různé zájmy v podobě snů o koloniální nebo tržní expanzi. Pořád se mluví o druhé světové válce, ale ta pro tento region není tak důležitá jako první světová válka.

V popisu projektu pro Documentu tvrdíte, že Yugoexport je „ona“. Co přesně představuje tato firma­-žena?

Ve Spojených státech jsou peníze z právního hlediska formou vyjádření, a aby se korporace mohly vyjadřovat prostřednictvím peněz, americký Nejvyšší soud rozhodl, že korporace jsou lidé. Rozumí se tím, že za penězi je vždy nějaký názor, nějaká agenda.

Yugoexport získala dokonce kvůli tomu, že je to americká společnost, mnohá privilegia, která by jako srbská firma neměla. A vždy přitom hovoříme o „ní“, protože věřím, že lidé, kteří podporují práva žen a váží si ženství, budou s menší pravděpodobností vystupovat proti těm, pro něž není v bohatém bílém patriarchátu rovnost dosažitelná.

Boty Borosana byly navrženy jako boty pro ženy, vyrobené s ergonomickými prvky, které snižují fyzický tlak na tělo během pracovní doby. Zviditelňuje se tím ale také rozdělení na pracovní dobu a volný čas. Jak chápete práci a její vztah k všudypřítomné prekarizaci v pozdním kapitalismu?

V dnešní době digitální ekonomiky, pro niž je charakteristická absence ­rozdělení na soukromou a veřejnou sféru, potřebujeme sféru třetí – a ta mne velmi zajímá. Myslím, že první krok je obeznámit lidi s tím, kde jsou meze a že nejvýznamnější zdroj, jaký máme, je čas, protože vrátit se biologicky nebo chronologicky prostě nelze. 
Ergonomická pracovní bota Borosana byla původně navržena v šedesátých letech v to­várně Borovo ženami pro ženy a projektu se účastnil i ortoped. V jiném mém projektu, nazvaném Nine Hour Delay (Devítihodinový skluz), jsou boty Borosana používány jako oficiální pracovní obuv. Věřím, že ty nejlepší hodnoty původního předmětu v něm přetrvaly.

Systém Yugoform poskytuje základ pro Cvičení páteře [Spinal Discipline], při němž ženy nosí na hlavě knihu SER. Možnost pohybovat se lehce a pohodlně a být při pohybu volná však může zrušit tu obrovskou tíhu násilí, kterou na nás uvalují ony režimy čekání a umrtvování, s nimiž se snažíme skoncovat tím, že bojujeme za reformu a usilujme o nějaký druh léčby. Kašlu na léčbu – potřebujeme skutečně uzdravovat. Žádná léčba neexistuje. Yugoform měl narovnat páteře a vytvořit hnutí. Protikladem k čekání a plýtvání až k smrti je prostě svoboda.