Dva roky po úspěšném debutu přichází francouzsko-kubánské sesterské duo Ibeyi s novinkou Ash. Nahrávka organicky propojuje tradice jorubské kultury se strukturami současného popu a na rozdíl od mnoha popových desek nenabízí únik z komplikovaného světa, nýbrž akcentuje potřebu aktivního přístupu k životu.
Kdykoli se dá do pohybu větší masa lidí, bere si s sebou i svoji kulturu včetně hudebních tradic. Platí to i o jedné z největších novodobých skvrn na štítu humanity – transatlantickém obchodu s otroky. S importem obyvatel západní Afriky do karibských kolonií souvisí i tamní silná kulturní diaspora. Byli to právě příslušníci západoafrického etnika Jorubů, kteří do Karibiku přinesli svůj komplexní náboženský systém. Jeho součástí byly i hudební prvky, které lze dodnes najít v základu velké části hudby karibské oblasti.
Vychází z nich i tvorba sesterské dvojice Ibeyi. Dvojčata Lisa-Kaindé a Naomi Díazovy sice žijí ve Francii, pocházejí ale z Kuby. Jejich otec Miguel Díaz, zvaný Angá, renomovaný hráč na konga, byl členem kolektivu Afro-Cuban Allstars. Tvorba Ibeyi není tradiční ve smyslu revivalu, který koncem devadesátých let minulého století nastartovaly projekty typu Buena Vista Social Club či právě Afro-Cuban Allstars. Místo toho fungují sestry Díazovy jako převoznice mezi kulturou svých předků a hudbou současnosti.
Smrt na nás nemůže
Aktuální deska Ash je ještě rozkročenější mezi starým a novým než dva roky starý eponymní debut. Už tehdy sestry hojně využívaly prvky elektronické hudby, na novince z nich ale udělaly jeden ze základních vyjadřovacích prostředků svého hudebního jazyka. To první, co na desce uslyšíte, je ostatně smyčka vytvořená ze samplu bulharského sboru, kterou se proplétá dvojhlasná mantra „I carried this for years“. Následující singlová skladba Away Away má přímo rytmus, který by se dal nazvat hiphopovým.
Nejvíce je elektronika zakomponovaná do písně No Man Is Big Enough for My Arms, kterou nemůže žádný recenzent desky opomenout. Její páteř tvoří samply z projevu, jímž Michelle Obama reagovala na loňské sexistické výroky tehdejšího prezidentského kandidáta Donalda Trumpa. Její věta „Měřítkem každé společnosti je to, jak se chová ke svým ženám a dívkám“ se neustálým opakováním v průběhu skladby stává další výraznou mantrou.
Úderně působí i track Deathless, ve kterém Lisa-Kaindé Díaz líčí nepříjemný zážitek z doby, kdy jí bylo šestnáct let: byla tehdy zatčena na základě rasové profilace. S dokumentárně střídmým stylem vyprávění o rasistickém policistovi ostře kontrastuje triumfální antiteze, která zní refrénem: „Ať se stane cokoli, smrt na nás nemůže!“ Ibeyi se tu přihlašují k dlouhé řadě bojovnic a bojovníků za sociální spravedlnost, z jejichž úsilí, jak věří, povstane lepší svět. Působivý je i videoklip k této písni: z těl obou sester se postupně rodí nové a nové verze jich samotných.
Apelativní rozměr alba strhává značnou pozornost, samy autorky ovšem upozorňují, že by byla chyba zužovat poselství desky na témata emancipace přehlížených skupin. Za důležitější považují to, aby svou hudbou dokázaly posluchači pohnout, a to jak fyzicky, tak i tím, že jim pomáhají hledat naději. V tomto světle je třeba číst název alba. Ash neboli popel nemusí být nutně symbolem zkázy, ale může také odkazovat k něčemu novému, co z popela povstává. Popel ostatně funguje i jako hnojivo, jak stojí v doprovodném tiskovém materiálu k desce.
Buddha s autotune
Tento étos se promítá do celkově pozitivního vyznění alba. I v písních, které pojednávají o závažných tématech, lze najít optimistický podtón. Hudba Ibeyi nezabředá do obvyklého popového eskapismu a místo úniku od strastí, které přináší existence v hypermoderní společnosti, nabízí řešení spočívající v uvědomělém přístupu k životu ve smyslu tradičního buddhistického konceptu sati, jehož název se do angličtiny překládá jako mindfulness.
Neznamená to, že by Ash nebylo především obratně napsané popové album. Deska je plná skvostných zpěvných refrénů, které přímo vyzývají k zapojení koncertního publika. S tímto záměrem prý sestry Díazovy písně skládaly. Vycházely ze zkušeností, jež nabraly během turné k debutovému albu. Zároveň měly celou dobu jasno, kde leží hranice jejich umělecké integrity, za kterou nebyly ochotny jít. V rozhovoru pro server Stereogum například mluví o negativních reakcích části fanoušků na časté používání vokálního procesoru autotune.
Autotune často slouží k vyrovnávání výšek u hlasově nejistých zpěváků. Ibeyi ho ovšem používají jako jeden z mnoha nástrojů k dosažení požadovaného výsledku. „Je to způsob, jak některá slova projasnit a jiná nechat ve stínu. Umožňuje vám hrát si se svým hlasem,“ říká v rozhovoru Lisa-Kaindé Díaz a Naomi dodává, že coby umělkyně přirozeně experimentují s různými výrazovými prostředky a autotune je jedním z nich.
World Music, s.r.o.
Tvorba Ibeyi tak trochu zapadá do konceptu hudby čtvrtého světa, který na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rozpracoval Jon Hassell. Ten usiloval o propojení spirituálního rozměru obyvatel rozvojových částí světa s technologickými možnostmi moderní hudební tvorby. Zejména ho fascinovaly antropologické práce zabývající se lucidním sněním domorodých obyvatel dnešní Malajsie. Svou hudbou se snažil navodit atmosféru, která by cestu k podobným praktikám otevřela i méně spirituálně založeným lidem ze Západu.
Hudba Ibeyi žádné takové ambice nemá. Prvky převzaté z muzikálního dědictví Jorubů jsou v ní zapracovány do popové struktury. Jedná se vlastně o výpůjčky v duchu world music, onoho postmoderního slepence stylů, ve kterém převažuje důraz na etnické hudební prvky. Ibeyi však ze svého původu nedělají téma – jejich tvorba je dokonale nadstylová a jako taková se nedá vymezit přesnými zeměpisnými souřadnicemi. Podobně nejasné je i časové hledisko. Například britský nedělník The Observer označil hudbu Ibeyi jako „moderně-starodávnou“ a právě tato dualita dělá z poslechu nahrávky mimořádný zážitek.
Tím, že autorky od začátku věděly, jak má jejich nové album znít, se jim povedlo vyhnout nástrahám „syndromu druhé desky“. Jiné tlaky než ty umělecké se v tvůrčím procesu snažily potlačit. Ash tak působí spíše jako přirozený doplněk úspěšného debutu než jeho pokračování po stejné linii. Ve zmiňovaném rozhovoru sestry Díazovy ukazují, že jsou si rozdílů mezi oběma deskami vědomy, a připouštějí, že příklon k větší popové otevřenosti nemusí být každému po chuti. „Dělaly jsme, co jsme musely,“ obhajuje umělecké směřování dua Naomi Díaz. Kéž by takových čistých a upřímných výpovědí bylo v současné hudbě co nejvíc!
Autor je kurátor hudebních podcastů XPLAYMIX.
Ibeyi: Ash. XL Recordings 2017.