Demonstrace proti současné vládě neodmyslitelně patří k dnešnímu Polsku. Jakkoli je zatím státní úřady přímo nezakazují, občanům se účast na nich nemusí vyplatit. Čekají Polsko soudní procesy s nespokojenci, kteří pravidelně plní náměstí velkých měst?
Od doby, kdy strana Právo a spravedlnost (PiS) před dvěma lety ve volbách získala absolutní většinu a jala se zavádět dalekosáhlé změny v právním řádu země, jsou občanské protesty v Polsku téměř na denním pořádku. Když jsem se některých demonstrací ve Varšavě v průběhu uplynulého roku účastnila, neměla jsem pocit, že by se jednalo o nějak riskantní činnost. Naopak mě těšilo, že tolik lidí stále může a chce svobodně vyjádřit svůj nesouhlas s vládní politikou. Ke střetům s policií podle všeho docházelo jen zřídka. V posledních měsících ale vyšlo najevo, že orgány moci zvolily jiný způsob šikany za vyjádření nespokojenosti s politickým vývojem. Přes osm set osob je v současnosti stíháno za různé údajné přestupky, nejčastěji za neuposlechnutí výzvy policie, nelegální umístění transparentů či „narušování pravidelné akce“. Poslední obvinění představitelům moci zřejmě leží v žaludku nejvíce. Je totiž eufemismem pro blokády pravidelných měsíčních smolenských piet. Každý měsíc se v den výročí smolenské katastrofy scházejí v centru Varšavy politické špičky, aby si modlitbami připomněly zesnulého prezidenta Lecha Kaczyńského, bratra současného předsedy vládnoucí strany, a řadu dalších obětí leteckého neštěstí z roku 2010. Poněkud kuriózní akce se koná i v Krakově, kde je bývalý prezident pohřben.
Jak upevnit moc
Ze vzpomínkového shromáždění se stal nástroj pro upevnění moci vlády, jež hojně živí konspirační mýtus o příčinách katastrofy, aby tak mohla mířit na své protivníky. Mnohé občany tyto akce pochopitelně popouzejí, a to i z praktických důvodů – každý měsíc jsou téměř na celý den změněny trasy veřejné dopravy a na několik hodin je uzavřena jedna z nejrušnějších ulic varšavského centra. Během posledních měsíců tak začali občané proti takzvaným měsíčnicím protestovat, a to zejména blokádou trasy vzpomínkového pochodu. Blokující občany pak policie násilně vynáší – právě mnohým z nich byl následně vyměřen trest.
Stíhané osoby nejčastěji obdržely vyrozumění o pokutě v řádu několika set zlotých. Agata Diduszko-Zyglewska, aktivistka zabývající se ženskými právy a v Polsku tabuizovaným tématem pedofilie v katolické církvi, dostala pokutu pět set zlotých (tři tisíce Kč). Tak jako mnoho dalších osob v podobné situaci ji ale zaplatit odmítla. Chtěla, aby její údajný přestupek přešetřil nezávislý soud. Ten pokutu ve výsledku zmírnil. Zaplatila. „Je sice možné pokračovat k soudu první i druhé instance, ale je jasné, jak rozhodnou,“ pověděla mi Diduszko-Zyglewska. „A chcete-li záležitost dohnat až k Nejvyššímu soudu, je potřeba mít peníze na právníky. Mnoho lidí je bezradných. Občanská iniciativa Obywatele RP sice zřídila pro postižené infolinku, mně se na ni ale opakovaně nepodařilo dovolat. Jistě je možné se obrátit na Helsinskou nadaci pro lidská práva, ta se ale jen těžko bude zabývat případy několika set lidí.“ Postižení tedy nepostupují společně, ale spíše podle vlastních, zejména finančních možností. Některé známé osobnosti si mohou dovolit podstoupit celé kolečko domáhání se spravedlnosti u různých institucí, tak jako významná novinářka Ewa Siedlecka. Nepochybně tím celou kauzu potřebně zviditelňují. Informace z médií, že postižené obhajují významní právníci, jejichž rodiče byli obhájci disidentů za minulého režimu, se ale týkají jen malé části protestujících.
Nefunkční analogie
Nicméně mnozí zřejmě prožívají svůj moment novodobého disidentství. Oblíbenou figuru přirovnání k časům antikomunistického opozičního hnutí Solidarita rádi využívají zejména představitelé liberální opozice a bývalí disidenti. Vládnoucí strana se sice ohání dekomunizací jako jedním ze svých hlavních programových cílů, nicméně není překvapením, že největší antikomunisté sami používají metody připomínající své ideologické protivníky. Snad nejlepší ilustrací je zpravodajství státní televize, které se svým slovníkem plným „zrádců národa“ a „totální opozice“ může směle měřit s televizí před rokem 1989. Mnozí liberální komentátoři pak echo minulého režimu spatřují právě i ve stíhání lidí, kteří přišli veřejně vyjádřit svůj občanský postoj. Přirovnávání režimu Práva a spravedlnosti k režimu komunistickému ale historicky příliš neobstojí, jde spíše o emotivní apel, jak to učinil například režisér Piotr Stasik, když na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě přebíral ocenění za svůj kritický dokument Opera o Polsku. Musíme-li sahat po historických paralelách, pak pravicový důraz na etnicky a nábožensky homogenní národ, ultrakonzervativní rodinnou politiku i podpora různých militantních vlasteneckých skupin připomínají spíše jiný druh autoritarismu dvacátého století. Nejlepší by ovšem bylo historické paralely nechat stranou a snažit se porozumět povaze režimu jakožto produktu současných podmínek. Přirovnání opozice k Solidaritě má šanci zabrat u pamětníků; mladé generaci je ale tato nostalgie po hrdinství cizí.
V Polsku nepochybně dochází k omezování svobod na mnoha frontách, pro jeho popsání a řešení je ale třeba najít současný slovník. Specifikem stále ještě nominálně demokratického režimu je i to, že protesty mají smysl, jak se ukázalo v dílčích ústupcích vlády v řadě kauz. I blokády výročí smolenské tragédie mají svůj efekt. Předseda Kaczyński oznámil, že v den, kdy od katastrofy uplyne osm let, měsíční shromáždění ustanou. Dle jeho slov v té době už polský lid bude znát „pravdu“ o Smolensku. Opozice ale oznámení interpretuje jako ústupek protestujícím.
Autorka je historička.