Vězení pomáhá lidem žít

Sergej Loznica svůj třetí celovečerní snímek zamýšlel jako pandán ke svému hranému debutu. Zatímco v Mém štěstí (Ščasťje mojo, 2010) exponoval nervy drásající osud muže, v Krotké zacílil na úděl opačného pohlaví. Příběh ženy, která se vydá na dalekou cestu, aby zjistila, proč balíček adresovaný uvězněnému manželovi nebyl doručen, je citelně konkrétním martyriem, alegorií věčně neutěšeného ruského teritoria a především zrcadlem nástrah obecně lidské bestiality, respektive nemožnosti či neochotě jim čelit.

Na první pohled vypadá režisérova inspirace Dostojevského novelou Něžná velmi okrajově. Loznica se oproti autorovi předlohy neopájí dušezpytnými ponory. Jeho cesta k odhalení svérázné lidské psýchy má podobu krajně netradiční road movie, v níž namísto explicitních rozborů duševních pnutí a životních kolizí protagonistky vyvstává podstata jevů a ukotvení postav pomocí dokonale vycizelované mizanscény a intertextuálních odkazů. Ne náhodou je Krotká jedinou Loznicovou fikcí ze současnosti, ve které zcela chybějí flashbacky. I přesto je to režisérův první film, který mentální zlom národa situuje daleko před dobu druhé světové války, jak to doposud vyplývalo z filmů Moje štěstí a V mlze (V tumaně, 2012). Krotká totiž nepojednává o zlomech, ale o konstantách.

V bezpečí jako v sejfu

„Kam jedeme?“ zeptá se nevýřečná hrdinka taxikáře, který ji bez zvláštního svolení naložil do vozu a právě projíždí kolem zašlých nádražních záchodků, k nimž upírá svůj orlí zrak impozantní Leninova busta. Odpověď je po takovém záběru téměř zbytná, ale Loznica scénu graduje dál. „Kam asi, buď do hotelu, nebo do vězení. Kam bys ráda?“ – „Do vězení,“ zazní dvojsmyslná odpověď, jež poukazuje na životní úděl lidí, kteří jsou bytostně přitahováni mocí uzurpující jejich svobodu.

Záhy se v rozšafném monologu novodobého Charóna z městečka Otradnoe (česky Potěšení) dozvíme: „Pro nás je vězení svaté místo. Město by bez něj nebylo. Co bychom tu bez vězení dělali? Vězení má pro nás cenu zlata. Pomáhá lidem žít. Někdo odpočívá vevnitř, ostatní žijou tady, u něj. Chápačka? Aby ne. Takže my se tu k němu modlíme. Máme ho tu místo kostela. Vězení drží lidi v bezpečí. Lidi jsou přece nerozumný bestie. Jak je pustěj, postřílej se. A je s nima amen. A takhle sedí a jsou v bezpečí, jako v sejfu. Od – do, přijali, propustili. Podepište se! Chceš zůstat dýl? Jak je libo!“

Jenže v sejfu se cosi přihodilo a Krotké nikdo nechce sdělit, proč balíček tentokrát nedošel a kde a proč je její patrně nevinně odsouzený muž. Vězení je nedobytné a lidé, kteří by snad mohli pomoct, mají s hrdinkou vlastní plány. Nevýřečnost bezejmenné protagonistky, o níž se toho až do konce filmu moc nedozvíme, ostře kontrastuje se šťavnatými replikami epizodických postav. Submisivní žena se neustále ocitá ve vleku (z)vůle „lidiček“, z nichž ještě taxikář, nehledě na symbolickou funkci zásvětního převozníka, představuje tu nejpříjemnější variantu.

Smyčka uvázaného šátečku

Dramatičnost filmu konstruuje Loznica na inverzi stěžejních motivů – balík přicestuje zpátky k odesílateli; vězení, které „drží lidi v bezpečí“, je zároveň bez vysvětlení pohlcuje, boj za lidská práva se v závěrečném proslovu stává bojem s lidskými právy a svatební šaty se v posledku odívají k příležitosti hromadného znásilnění. Atmosféra nevyhnutelné katastrofy graduje s každým dalším setkáním Krotké s obyvateli města. Různorodé léčky, do nichž upadá, stahují pomyslnou smyčku jejího pečlivě uvázaného šátečku. Ve chvíli, kdy se ho musí ve hře flaška vzdát, ale paradoxně není osvobozena, nýbrž naopak stvrzena k oběti.

Cesta za smrtí je neodmyslitelným leitmotivem dosavadní Loznicovy hrané tvorby, ve všech případech ale vzhledem k diváckým očekáváním nabývá jiné formy. Výhybkář Suščeňa je ve snímku V mlze za domnělou kolaboraci odsouzen nejdříve nacisty a pak běloruskými partyzány. Poprava, které třikrát bez jakéhokoli přičinění a k vlastní hrůze unikne, ho místo k radosti dovádí do stále hlubšího zoufalství. Naděje na záchranu nesmyslně obětovaného muže ale nepřichází ani s dalšímu peripetiemi, neúprosná jednoduchost logiky „nezemřel, to znamená, že zradil“ je zjevná od samotného počátku až do trýznivého konce. Mučivé uvědomění, že smrt je jediným východiskem pro člověka, který se nijak neprohřešil a jehož niternou touhou je klidný rodinný život, je temným mementem doby, v níž se člověk nesympatizující s žádnou z diktatur ocitl mezi dvěma rovnocennými zly bez možnosti najít pro sebe důstojné či vůbec jakékoli místo.

Štěstí zase postuluje zkázu lidské duše jako důsledek normálního chování či projevu zdravého soucitu ze strany hlavního hrdiny vůči zhoubně popudlivému okolí. Dobromyslný chlapík se během své odysey (rozuměj rozvážky mouky snad do sousedního města, snad o kousek dál) změní v těžko rozeznatelnou trosku. Zhušťování všudypřítomného násilí až na nejzazší, divácky těžko vstřebatelnou mez přitom vzniká jen vrstvením epizod, z nichž každá má svůj základ ve skutečných událostech. Fyzické i ­morální semletí postavy, kterou režisér ironicky nazval na počest ústředního ruského světce Georgijem (Vítězným – Georgij Pobědonosec), nakonec vrcholí přijetím pravidel cynické společnosti, v níž, jak známo, je člověk člověku vlkem.

Zasedání z chaloupky na muří nožce

V každé chvíli martyria hrdinky filmu Krotká očekáváme konečný zlom. Loznica ale přichází s riskantní narativní inovací. Nejdříve nashromážděné obavy na čas rozptýlí v nádražní čekárně plné spících cestujících a poté protagonistku přenese mimo čas a prostor. Citát jeho prvního samostatného dokumentu Zastávka (Polustanok, 1999), natočeného v předvečer Putinova nástupu k moci, reprodukuje letargická těla pasažérů, jež z věčného spánku nevzbudí ani zvuk přijíždějícího vlaku. Alegorický pohled do země přebývající v mytologickém bezčasí nese evidentní poselství. Jeho použití pro závěr Krotké, která se po dvě hodiny tvářila jako sociální drama v nejlepší tradici uvědoměle angažovaného artu, by bylo lacině znepokojivým gestem. Ostatně vítěz Ceny poroty letošní canneské soutěže Andrej Zvjagincev ukončil svůj snímek přesně takovou „doslovnou metaforou“, jaká se nabízela Loznicovi. V Nemilovaných (Něljubov, 2017) se vydá na běžecký pás matička/macecha Rus a na fitnessovém šidítku umístěném na terase luxusního bytu prokluzuje na místě v dresu s gigantickým nápisem Rusko přes vypasovaná ňadra.

Loznica ale neměl v plánu podbízet se myšlenkově krotkým a formálně kulantním dílkem, jež bude blahosklonně přijímáno jako další stvrzení jeho režijní dovednosti. Namísto toho naštěstí navázal na mezníky ruské kinematografie osmdesátých a devadesátých let, Astenický syndrom (Astěničeskij sindrom, 1989) Kiry Muratovy a Chrustaljove, vůz! (Chrustaljov, mašinu!, 1998) Alexeje Germana. Kromě diagnózy domácí mentality se mu tak podařilo vystihnout obecně lidské tendence k podvolení a ovládání jako hybné mechanismy společenského vývoje. Ve vězení, které už se dávno rozšířilo za hranice střeženého objektu, totiž zdaleka nežijí jen obyvatelé města Otradnoe a groteska, v niž se film najednou proměňuje, je zcela určitě jediným adekvátním způsobem odrazu současné reality.

Fantasmagorický výjev zasedání z „chaloupky na muří nožce“, v němž se prolíná sovětský soc­-art s postmoderním pop­-artem, výrazně narušuje divácké pohodlí a zpětně ­hyperbolizuje i předchozí část snímku, která také díky geniálně fluidní kameře Olega Mutua (co sekvence, to záběr) vytvářela velmi realistický dojem. Ten ostatně podporovaly i četné dokumentárně­-procedurální pasáže, v nichž hbité ruce vykonavatelů zvůle (ať při bezpečnostní kontrole na nádraží či ve věznici) patřily skutečným nositelům těchto profesí. Prostředí, které režisér dosud zjevně starostlivě komponoval tak, aby jeho protagonisté nebyli nositeli myšlenky, ale plnokrevně přízemními bytostmi, najednou zdánlivě drtí stylovým a estetickým zlomem. Jenže to, že Loznica neumístil smrt své hrdinky do sociálně angažované ­části, ale až do její inverzní podoby, je pro něho i pro význam filmu zcela klíčové. Právě tady se režisér vrací ke své původní inspiraci. Vypráví­-li Dostojevského fantastická novela (jak zní její označení) o ženě, která si dobrovolně zničí život svatbou s lichvářem, pak Loznica obnažuje tento motiv v závěru Krotké, když hrdinka ve svatebním hávu šplhá do náklaďáku na konečnou schůzku s „manželem“. Závěrečná půlhodina tedy není zbytečnou explikací předcházejícího děje, ale způsobem, jak promyslet adekvátnost konvenčních označení kategorie reality a alegorie. Finále alegorické scény se tu totiž stává jak doslovným, tak velmi fyzickým a funkce postav z realistické části se najednou vyjeví ve své symbolistní podobě.

Autorka je filmová publicistka.