Říjnová revoluce nebyla jen světodějnou politickou událostí – nesmazatelnou stopu zanechala také v ruské poezii. Ať už v ní básníci spatřovali nový začátek jako Majakovskij, nebo naopak definitivní konec jako Cvetajevová, chladným nenechala nikoho.
„Kterémukoliv čaroději si dej ten svůj prodejný cop,“ řekl Alexandr Blok Rusi, kterou nazýval svou ženou. A přivolal to: na podzim roku 1917 si čaroděj přišel pro své. Byl plešatý, malý, ráčkoval, ale měl charisma. Rus neodolala.
Ruská revoluce nepovstala jen ve vyhnanství, emigraci a podzemí. Rodila se také v salonech, literárních kavárnách a redakcích estétských časopisů – všude tam totiž byli lidé, kteří o ní snili a přivolávali ji. Toužili po svobodě, bratrství, sociální spravedlnosti, a toho všeho byl opravdu nedostatek. Revoluce se zdála být (a možná také byla) jedinou cestou. Kromě toho dobře zapadala do myšlenky ruského mesiánství. A stříbrný věk ruské literatury jí pery svých nejlepších básníků připravoval psychologickou (a ideologickou) cestu.
V letech 1905–1907 do revolučního ohně své svazky polínek přihodili básníci Zinaida Gippiusová, Dmitrij Merežkovskij, Fjodor Sologub a mnozí další. Krasoduch Konstantin Balmont (s odkazem na prohrané bitvy ve válce s Japonskem) pranýřoval vládce: „Náš car – toť Mukden a Cušima,/ náš car je kaluž krvavá,/ smrad prachu střelného a dýmu,/ v němž rozum nahradila tma.// (…) Je zbabělec, co nemá citu,/ odplata přijde, to se ví./ Kdo na Chodynce počal vládu,/ toho na konci popraví.“ Verše to byly sice průměrné, ale upřímné. A bohužel prorocké.
Když začala první světová válka, básníci (tedy většina z nich) se prohlásili za pacifisty. I to vedlo ke vzrůstu revoluční nálady. Kromě toho naivně věřili, že císařovna Alexandra Fjodorovna je členkou sekty chylstů, ale v srdci zůstává Němkou a intrikuje ve prospěch svého bratra Wilhelma, že za všechno zlo může Rasputin a dalším podobným řečem. Být monarchista se zkrátka nenosilo.
Holoto, na příď!
Lidé na revoluci čekali a toužili po ní. A je s podivem, že jediný Majakovskij to v roce 1915 skoro trefil: „Tam, kde sluch lidí trne v sterých zvucích/ jak hladovějících davů krok/ v trnové koruně revolucí/ zabouří šestnáctý rok.“
K opěvování revoluce vůbec nebylo třeba stát se bolševikem. Z významných básníků byl mimochodem ve straně jen zmíněný Majakovskij, který se stal členem Ruské sociálně demokratické dělnické strany v roce 1908. A Valerij Brjusov, který do ní vstoupil až v roce 1919. O stranu tu ale vůbec nešlo. Šlo o všeobecnou touhu po svobodě, obnově, změně. A možná také po divokém běsnění, jak je tomu u futuristy Vasilije Kamenského: „Holoto, na příď! Ať tvrdé láptě/ podrbou kožich perskému psu./ Odspoda začnem/ lapat a drápat,/ svlékneme kupce/ z těch brokátů./ Holoto, na příď!/ Řemdih do ruky!/ V hlavě to hučí,/ jaképak prr!/ Mlať, ať to lítá/ hlava nehlava!/ Ty slepá děvko,/ jdi z cesty!/ Grrr!“
Ono zvučné „grrr“ na konci lze v rámci psychologického portrétu národa vnímat jako prvek lidového kriminálního kvasu. A chceme-li, pak jen jako čistě literární hru a dionýské nadšení, o kterém psal Nietzsche. Nietzscheho v oněch dnech četl v Rusku snad každý. Byl jakýmsi kmotrem stříbrného věku a z této pozice svou ušlechtilou září osvěcoval všechny kriminální nálady a popudy. Blok stejně jako Nietzsche vášnivě věřil na „barbarské hordy“, které jsou „svěžejší“ než civilizovaní lidé. Stejně jako Nietzsche sázel na „ducha hudby“ a říkal, že je třeba poslouchat „tu velkou hudbu budoucnosti, jejíž zvuky již naplnily vzduch, a nikoli vyhledávat jednotlivé rušivé a falešné noty v mocném řevu a hukotu světového orchestru“ – tedy hudbu Revoluce.
„Ano, Rusí se točí ohnivý vichr (…) Vichr, co nese jarní semena. Vichr, co letí na západ (…) Celý svět se obrátí vzhůru nohama,“ předpovídal Ivanov-Razumnik, ideolog „skythství“. Na oběžné dráze tohoto vichru se v té či oné míře točili jak Blok, tak Andrej Bělyj, Nikolaj Kljujev i Sergej Jesenin. V duchu této ideologie psal Blok své Skythy – jako výhrůžku Západu, který se moc neměl k podepisování mírových dohod s bolševiky.
Pro Andreje Bělého, antroposofa a steineriána, byla revoluce „Světovým Mystériem“, teurgickým prostředkem proměny světa. „Nejdřív je pramen špinavý a zemská špína se nejprve vznáší vzhůru spolu s proudem, jenže postupně se proud pročišťuje: revoluční očištění, to je uspořádávání chaosu v proměnlivý pohyb rodících se forem.“ Bělyj věřil, že ukřižovaná Rus vstane slavně z mrtvých jako Kristus. A sověty považoval za počátek sobornosti, tedy duchovní jednoty.
Vzbouření živlu
„Selský básník“ Kljujev byl nehledě na svůj takříkajíc rustikální vzhled revolučně agresivní a po bolševicku krutý a nelítostný. Skládal revoluční písně: „Za Zemi, za Volnost, Chléb a Práci/ Jdem do bitvy s nepřáteli.“ Byl upřímně okouzlen Leninem: „Lenin má v sobě ducha starověří,/ igumenský hlas, jenž hřímá v dekretech,/ jako by hledal prameny zkázy/ v Pomorských traktátech.“ [Pomorskije otvety byly apologetický spis sekty starověrců – pozn. red.] Což možná odpovídalo pravdě. Naplno si užíval rouhání: „Vrah rudý světější než kalich…“ Později diktatura proletariátu definitivně zničí jeho sny o staré Rusi a on sám zahyne v tenatech gulagu.
V době revoluce mnozí prorokovali: „Věřím a vím, že tato bouře půjde Rusku k duhu…“ píše Vladislav Chodasevič v jednom dopise 15. prosince roku 1917. „Budeme mít čestnou pracovitou zem plnou chytrých lidí, protože chytrý je jen ten, kdo pracuje…“ V témže měsíci v básni „Cestou obilí“ poeticky formuluje svůj vztah k VŘSR:
Také ty, má země, a s tebou i tvůj lid,
tento rok zanikneš a budeš znovu žít –
neboť jen jedna moudrost dána nám tu je:
všechno, co žije, cestou zrna putuje.
Pravda je, že sám Chodasevič se rozhodl „cestou zrna“ nekráčet a krátce po napsání těchto veršů emigroval. V dopise stejnému adresátovi ještě stihl poznamenat: „Být bolševikem není zlé a není to hanba. Říkám na rovinu: s mnohým v bolševismu se hluboce ztotožňuji.“
Nejde pochopitelně jen o to, kdo co prohlásil v jakém historickém okamžiku. Je to otázka hlubinné psychologie, podvědomí národa, který byl z různých důvodů na revoluci připravený a po revoluci toužil (jak je to zachyceno ve spise Prameny a smysl ruského komunismu Nikolaje Berďajeva). Umělci toto „vzbouření živlu“ vytušili a artikulovali. Jejich slova, gesta, obrazy posloužily v procesu revoluce coby ferment v procesu kvašení.
Co se týče excesů, o nich Blok také mluvil: „Copak jste si mysleli? Že je revoluce idylka? Že umění na své cestě nic neničí? Že lid je hodný chlapeček? Že se stovky podvodníků, podněcovatelů násilí, černosotněnců, lidí, kteří si rádi přihřejí svou polívčičku, nebudou snažit urvat, co jen půjde?“
Únor a Říjen
Ne všichni však pociťovali při poslechu hudby revoluce v podání bolševiků stejné nadšení. Ilja Erenburg v ní slyšel „křiky vražděných, opilý smích, výstřely revolverů, pušek, kulometů, nářek ,prosím o kousek chleba‘, (…) mnoho hlasů, a žádný radostný mezi nimi.“ Bolševiky odsuzoval také Gorkij: „Reformátorům ze Smolného nejde o Rusko, chladnokrevně ho obětují svému snu o celosvětové nebo celoevropské revoluci.“
Balmont uvítal Únor, ale „chaos“ a říjnová „smršť šílenství“ v něm vyvolaly hrůzu. Okamžitě pochopil, přesněji vycítil, že bolševici jsou nositelé ničivého impulsu, který potlačuje individualitu. Pasternak srovnával obě revoluce v neprospěch Říjnové:
A teď jsi vzpoura. Jsi plamen rozpálené pece
a smrad v kotelně, kde kotlům na hlavu,
než vybuchnou, vytéká z baltských necek
krev, mozek, blitky z přístavu.
Pro Zinaidu Gippiusovou (i jejího muže Dmitrije Merežkovského) byl Říjen „zradou a svatokrádeží“.
Jak kluzké jsou hnusné ulice.
Ať se stydí!
Jak přežít tyto dny, jsou jich tisíce.
A kolik to vidí lidí!
Ležíme popliváni, svázáni
po všech koutech.
Chrchle námořníků na skráni,
na všech čelech.
Maximilian Vološin v listopadu 1917 napsal, jako by odpovídal na Blokova „čaroděje“, o „Rusi, která opustila svůj domov ve jménu ulice, a teď se kurví, pije, hýří, v Kristu jurodivá“: „Obalamutit se nechala,/ zloději a lumpovi se oddala,/ zapálila vsi a pole,/ zničila svůj dávný domov,/ šla do světa ponížená,/ otrokyně posledního otroka.“ Říjnovou revoluci považoval za osudové grandiózní mysterium, ale necítil žádné nadšení. Revoluce vyostřila jeho básnické schopnosti, jeho cítění se prohloubilo a slova zpřesnila: „S Ruskem je konec… Posledně/ jsme ho prohráli a prožvanili,/ prožrali, propili a proplivali,/ utahali ve špíně náměstí,/ zpeněžili na ulicích…“
Kerenskij na bílém koni
Mandelštam taktéž uvítal Únor, a proto od začátku odsuzoval Říjen a s ním Lenina: „Když nám říjnový samozvanec uchystal/ jařmo násilí a zloby,/ pancéřový vrah už na svém místě stál,/ i ostřelovač holohlavý,// s Kerenským na kříž! – zněl vojákův hlas,/ a zlá spodina zatleskala (…)“. Ale o něco později už oslavoval „národního vůdce“ – sice v nejasných (ne-li dvojsmyslných) básních, přece to však byla oslava:
Oslavme je, to osudové břímě,
jež vůdce lidu k slzám utrápí.
Oslavme moc, to šerosvitné břímě,
a její útisk, hrůzné etapy.
Vždyť dobře slyší ten, v kom srdce dříme,
že tvoje loď se, dobo, potápí.
Cvetajevová říkala: „Nejdůležitější je hned od první chvíle Revoluce pochopit: vše je ztraceno. Pak je vše snadné.“ Jakoukoli hudebnost v revoluci odmítala spatřovat. A odmítla také Říjen: „Cesta otevřená – v barvě popela a písku –/ Revolučnímu vojsku./ (…) / Tváře nemají a jména –/ ani písně!“ Říjen vnímala jako naprostý konec: „Jde litanie lučním kvítím./ Tajemná kniha ruského bytí –/ kniha naplněná lidským osudem –/ se zavřela. Číst už ji nikdo nebude./ A vítr prohání se po stepi:/ Ó, Rusi! Ty mučednice! Buď sbohem – spi!“
Mezi básníky byli pochopitelně i hrdinové a mučedníci. Je to samozřejmě především Nikolaj Gumiljov. A také Leonid Kannegiser. V noci z 25. na 26. října 1917 spolu s jinými junkery ochraňoval v Zimním paláci Prozatímní vládu. A v srpnu 1918 zavraždil předsedu petrohradské Čeky Mojseje Urického. Vedla ho, jak napsal Mark Aldanov, upřímná láska k Rusku, nenávist k jeho zotročovatelům a vědomí, že je žid, který chce před ruským národem vykoupit vinu židů-bolševiků („Chtěl jsem ukázat ruskému národu, že pro nás Urickij není žid. Je to odpadlík.“). Mezi Únorem a Říjnem, v létě 1917, Kannegiser píše svou Hlídku:
Do boje! Běsi utečou
a přes nebesa ztemnělá
andělé se závistí pohlédnou,
jak umíráme zvesela.
(…)
A když u blaženého vchodu
v předsmrtném a radostném snění
řeknu si: za Rusko, Svobodu,
za Kerenského na bílém koni!
Kannegiser „zvesela umřel“ v kobkách Čeky.
My versus já
Revoluce byla kromě svých jiných aspektů také srážkou mezi „my“ a „já“, kolektivy a individualitami. Kdo zvítězil, je nám známo.
Všechno začalo hrou, i když vcelku dost vážnou. „Stát na kře slova my uprostřed moře odmítání a zloby“ – to je první bod prvního Manifestu ruských futuristů (1912), který vymyslel šílený budětljanin Chlebnikov. Přišel také s ideou „státu času“ místo zastaralého „státu prostoru“. Sám sebe spatřoval v roli globálního úředníka, „předsedy Zeměkoule“. Pravda, po roce 1917 Chlebnikov už snil o „bezstátním lidství“ a vysvětloval, proč on sám „nikdy, ne, nikdy nebude Vládcem“. Ale už bylo pozdě.
Část a celek, jednotlivec a kolektiv, občan a stát, všechny tyto protiklady padly ve jménu toho většího. A co stojí za povšimnutí: revoluce ničila od základů někdejší formy státnosti, aby na uprázdněném místě vznikl „ještě státnější stát“ (Merežkovskij), který se prohlásil za diktaturu proletariátu.
Kromě ruského mesiánství hrál v přijetí revoluce obrovskou roli také ruský kolektivismus (který byl někdy nazýván sobornosť). Básníci, ti individualisté a buřiči, byli stěží připraveni ztotožnit se s něčím větším, než je jejich „já“, a rozplynout se v masách, komuně, státu, straně. Možná je okouzlila estetika velkých číslovek. Možná se oddali náporu, energii živlu. Nebo byli jednoduše infantilní.
Splynout a rozpustit se, v tom je bezesporu něco buddhistického, jakási osudová asijskost nebo, jak říkali v 19. století, „číňanství“. Po Říjnu bude Mandelštam opěvovat rytmus jako nástroj v rukou státu, nutný pro výchovu „neorganizovaného jedince“, „největšího nepřítele společnosti“. A psát o renesanci „ve jménu kolektivu“. Tak probíhal skon individualistické estetiky, jejích zárodečných forem, které byly v Rusku možné. „Jednotlivec – nicka, je-li sám. Hlas jeho – komár, když si píská,“ uzavře to později Majakovskij.
Revoluce, to je legrace. To je hejhola duše bez kartuše. Vlajky, písně, kokain (nebo éter), vinné sklípky, pití, co hrdlo ráčí, děvčata… Kaťa má prachy v podprdě… V koženém plášti seskočit ze stupínku auta a zamávat mauserovkou… Copak, buržujské ksichty, bojíte se… Aby ne… Vzhůru do Smolného!
Za hlavním „čarodějem“ se šikovali do řady drobnější čarodějíčkové, až k těm úplně nejmenším. Rus, Blokovu milovanou ženu, čekalo hromadné zprznění. I to byla hudba revoluce.
Autorka je literární vědkyně a publicistka.
Z ruského originálu Slušaja muzyku revoljuciji, publikovaného na serveru Peremeny.ru, přeložila Marie Iljašenko. V textu jsou citovány překlady Petra Borkovce, Lubora Kasala, Jakuba Kostelníka, Jiřího Taufera a Jana Zábrany.