Změna étosu

Leninovo pojednání Stát a revoluce (1917, česky 1950) vzniká nedlouho před říjnovým děním a je vnímáno jako svého druhu návod. Zdůvodňuje existenci státního aparátu v jakémsi přechodném období: nutný prý bude ještě v první fázi komunismu, začne už ale postupně odumírat a ve vyšší fázi komunismu pro něj nebude místo. Odvolává se přitom na Marxe, nicméně u dnešního čtenáře asi vyvolá úsměv, a to hlavně proto, že se předpověď nenaplnila.

Nějakou dobu po socialistické revoluci bude podle Lenina „uskutečněna demokracie opravdu úplná“. V komunistické společnosti však začne i ona odumírat, podobně jako zmizí stát a jakákoli forma vlády. Taková vyhlídka stojí na předpokladu, že „lidé zbavení kapitalistického otroctví, nezměrných hrůz, brutalit, nesmyslností a ohavností kapitalistického vykořisťování, si ponenáhlu zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití (…) budou [si] zvykat je zachovávat bez násilí, bez donucení, bez podřízení“. Společně s tím bude překročen úzký horizont buržoazního práva, kvůli kterému teď „každý s Shylockovou tvrdostí dbá, aby nepracoval o půl hodiny déle než druhý, aby nedostal menší mzdu než druhý“.

Lenin zjevně sází nejen na transformaci hospodářských poměrů, institucí a fungování politiky, ale také na celistvou změnu étosu, tedy zažitých, nepsaných pravidel jednání lidí v každodenních situacích. Ne náhodou mluví o zvyku, který nacházíme v etymologii řeckého „ethos“. Pochopitelně užívá trochu jiné termíny, nicméně podle nás věří, že návyky nejsou neměnné a že lidé mohou začít jednat socialisticky. Tato pozice zcela vynikne až poté, co ji postavíme vedle jiného přístupu.

Lidská duše za socialismu

Šestadvacet let před Říjnovou revolucí vychází Oscaru Wildeovi esej Lidská duše za socialismu (1891, česky 1997). Tvrdí, že člověka je třeba osvobodit od „nízké nutnosti žít pro jiné“, neboť mu neprospívá, což dokládá na umělcích a vědcích, kteří prý měli to štěstí, že byli od ostatních izolováni a mohli zcela rozvíjet svůj individualismus, jenž u Wildea, zdá se, splývá s egoismem.

„Většina lidí si ničí život škodlivým a přehnaným altruismem – vlastně jsou nuceni takto si ho ničit.“ Dojetí bídou v kapitalistickém světě je totiž nevyhnutelné. Všudypřítomná chudoba vede k charitě, která ovšem podle Wildea není řešením. Je naopak součástí problému: chudého pouze udržuje při životě, případně ho pobaví, avšak nezbaví ho jeho svízelného postavení. Wilde chce místo toho „přebudovat společnost na takovém základě, že chudoba nebude možná“.

Hlavní výhodou socialismu podle Wildea bude to, že se člověk už nebude muset starat o druhé. Právě proto, byť to může znít paradoxně, socialismus povede k individualismu – umožní plný rozvoj člověka. Soukromé vlastnictví stojí individualismu v cestě, protože na řadu lidí kvůli hromadění jedněch už nic nezbude nebo zbude málo k tomu, aby se mohli plně rozvíjet. Zároveň škodí samotným boháčům, neboť se o své věci neustále strachují nebo vkládají svou energii do rozmnožování majetku, ačkoli už ho mají více, než potřebují.

Mohlo by se zdát, že Wilde uvažuje i o tom, co se musí změnit na každodenním jednání, a to třeba když říká, že se člověk nemá soustředit na to, co má, ale na to, čím je. Jenomže odkud čerpá pojem individualismu, představu, že se člověk plně rozvine, jakmile bude osvobozený od starosti o druhé? Vychází ze společenských pořádků své doby, kterou charakterizují extrémní sociální nerovnosti. Vždyť rozvíjet individualismus za kapitalismu mohou podle Wildea ti, kteří mají to štěstí, že se nemusí živit prací. Z toho plyne, že si člověk s sebou do socialismu má nést zvyky z bývalé, kapitalistické společnosti, které byly vlastní menšině privilegovaných. Změna, jež se má udát na cestě od kapitalismu k socialismu, tak vlastně zůstává v rámci institucí, fungování politiky, majetkového uspořádání. Wildeova pozice by se tak dala nazvat jako výlučně politicky prospektivní.

Wilde i Lenin se ve svých úvahách zaměřují na budoucnost, prospektivně tedy myslí oba, politicky samozřejmě také. Ovšem u Lenina kromě toho nacházíme ještě něco. Jeho vize zahrnuje celistvou proměnu étosu, tedy toho, čemu opakovaně říká zvyk: v komunistické společnosti budou mít lidé zcela odlišné návyky než za kapitalismu. Takový posun má sice umožnit hospodářská transformace, ale sama ještě nepovede ke komunismu, ten totiž podle Lenina vyžaduje právě změnu étosu. Jeho uvažování se tak pohybuje ve sféře politiky stejně jako etiky, a je proto na rozdíl od toho Wildeova také eticky prospektivní.

Okolnosti mění lidé

Domníváme se, že současná levice, snaží­-li se vůbec nějakou změnu aspoň pojmenovat, zastává zpravidla výlučně politicky prospektivní pozici. Pokusíme se to doložit na příkladech, nejdřív si ale položme otázku, zda je tato pozice v něčem problematická. A začněme od Wildea, který předpokládá, že v socia­listické společnosti všichni rozvinou zvyky, jež v kapitalistické společnosti může udržovat alespoň částečně jen menšina lidí. Myslí si vlastně, že právě za socialismu se budou moci všichni stát dokonalými buržoy svým habitem. Wilde tedy předpokládá, že socialismus bude možný bez socialistické změny člověka: bez odpovídající změny étosu čili jednání. V tom však vězí rozpor, můžeme se totiž ptát: Kdo bude tvořit tuto novou společnost, když ne sami lidé?

Ne náhodou lze na tuto pozici vztáhnout Marxovu kritiku obsaženou v Tezích o Feuerbachovi (1845, česky 1962), kde říká: „Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že tedy změnění lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé.“ Obdobně chybnou logiku sleduje Wilde, když si představuje, že nastolení nového společenského systému dovolí, aby se rozvinul člověk de facto jako buržoazní individualista, a že tedy nebude třeba jeho vlastního jednání pro zajištění socialismu. Co se týče požadovaných změn, zůstává u politického rámce: socialismus vznikne změnou okolností. V podstatě už ale neuvažuje o tom, že musí být změněny právě lidmi.

Jaký je to vlastně člověk, jehož neurčuje starost o druhého a který se vůbec neprojevuje altruisticky? Nejenže takové individuum těžko zapadá jako vzor do socialismu, ale není jistý ani jeho status vlastně v žádné společnosti. Dost možná je takové pojetí dokonce v rozporu s tím, jak osobnost vzniká. Mohlo by se zdát, že tuto námitku Wilde předjímá tvrzením, že „ačkoli se [člověk] nebude plést do cizích záležitostí, bude všem pomáhat tím, že je, čím je“. Neposkytuje však žádné záruky, že jeden druhého nebude spíš omezovat svým sobectvím. Nabízí se ještě ryze praktická námitka vůči udržitelnosti takového „socialismu“: vždy bude třeba se o někoho starat, dokud na světě bude stáří, zdravotní znevýhodnění nebo prosté neštěstí. Ovšem Wilde nebyl sociální teoretik, měl plné právo vyjádřit se s nadsázkou, a nebylo by od nás tedy fér, kdybychom ho chytali za každé slovo.

Wildeovskou vizi před několika lety oživil guru současné levice Slavoj Žižek. Ve své přednášce na půdě britské Královské společnosti umění se zaměřil na určitý posun v rámci soudobého kapitalismu. Konstatuje, že dříve bylo charitativní jednání oddělené od ekonomické činnosti; například George Soros svými finančními machinacemi jednoho dne přišel k obrovským ziskům a druhého dne věnoval část těchto peněz na bohulibé účely. Žižek tvrdí, že v současnosti charita takto oddělená být nemusí, ale že je naopak stále častěji součástí téhož jednání, které udržuje kapitalismus. Za příklad udává oblibu fairtradeových produktů nebo výrobků ekologického zemědělství: jako konzumenti si nekupujeme jen danou věc, ale také jisté odčinění spoluviny za stav světa. Tuto praxi Žižek odmítá a v návaznosti na Wildea zdůrazňuje, že je třeba, aby se místo toho proměnil systém, z něhož nespravedlnosti plynou.

Do určité míry lze s touto kritikou souhlasit: charitativní nebo fair trade projekty jsou někdy pokrytecké a nepředstavují komplexní řešení, navíc zčásti mohou zakrývat pravou povahu systému, který je zdrojem nespravedlností. Nabízí se však otázka, zda Žižek s pověstnou vaničkou nevylévá i dítě. Vždyť snaha neškodit planetě může být motivována autentickým zájmem o ekologické problémy, zájmem přispět aspoň k nějakému zlepšení a tyto projevy mohou vyvolat tlak na politickou třídu a vést přinejmenším k částečné žádoucí změně. Namístě je stejná otázka, kterou jsme si pokládali u Wildea: Kdo jiný bude měnit okolnosti, když ne lidé? Bez proměny jejich každodenního jednání – étosu – není fundamentální změna společnosti myslitelná. Ovšem tím nenaznačujeme, že by snad něco mělo přijít jako první; otázku, zda byla dříve slepice, nebo vejce, přenecháváme povolanějším. Důležité je, že měnění okolností a lidské jednání, abychom parafrázovali Marxe, chceme chápat jako jednotu.

Odvrátit ekologickou katastrofu

Výlučně politicky prospektivní uvažování má důsledky i pro uchopení patrně nejvážnějšího problému současnosti: ekologické krize. Žižkův český následovník Michael Hauser v Prolegomenech k filosofii současnosti (2007) rozlišuje dvě cesty výkladu toho, co je třeba změnit, aby byla zažehnána environmentální katastrofa. První přístup říká, že se lidé chovají sobecky a konzumně, měli by se proto změnit, a že „ekologická krize bude trvat tak dlouho, dokud většina lidí nezmění svůj morální kód“. Takové uvažování podle Hausera vede ke konzervativnímu typu politiky, i když nevysvětluje proč. Podle druhého přístupu, který popisuje, je lidská činnost „do značné míry určována logikou socio­-ekonomického systému“, přičemž ten současný „zaměřuje chování většiny lidí na individuální spotřebu a maximalizaci osobního nebo firemního zisku“. Je tedy třeba změnit systém, a podle Hausera lze přitom vyjít buď z jedné, nebo druhé pozice: „každá z nich vytváří jinou základní perspektivu řešení“. Zjevně upřednostňuje tu druhou.

Jak už se ukázalo výše, fundamentální proměnu společnosti nelze oddělovat od změny étosu. Na příkladu ekologie je to vidět především: zásadní transformace systému a každodenního jednání nejenom že musí jít ruku v ruce, ale navíc jde v nějakém ohledu zřejmě o jednu a tutéž proměnu, nikoli o dva oddělené či oddělitelné procesy. Právě toho se týkají Marxova slova ze závěru už citované feuerbachovské teze: skutečnost, „že měnění okolností a lidská činnost spadají vjedno, lze pojímat a racionálně pochopit jen jako revoluční praxi“. Pokud vylučujeme variantu totalitárního státu, který by přímo řídil jednání občanů, je třeba promýšlet možnost, že lidé – v nějaké poměrně těsné vazbě na proměnu systému – přistoupí k určitému omezení své spotřeby, tedy že dojde ke změně étosu. Jinými slovy, ekologická krize je právě tak problém socio­-ekonomického systému jako etiky.

Hauser dodává, že ať už se vydáme jakoukoli cestou, vždy se budeme potýkat i s tím, co patří k té, kterou jsme se nevydali: na druhé cestě se nakonec nevyhneme ani etickým otázkám a na té první budeme muset řešit také systém. Vypadá to, jako by se tímto dovětkem pokoušel vyrovnat s neudržitelností svého rozlišení, protože je tím vlastně trochu popírá; přesto s ním dále pracuje. Vyjádřeno Marxovými slovy, Hauser zdůrazňuje, že „lidé jsou produkty okolností“, ale jako by nedoceňoval význam druhé části tvrzení, „že okolnosti mění právě lidé“.

Mimochodem dnes také občas slýcháme, že ekologickou katastrofu zažehnají nové technologie, zejména pak šetrnější způsoby získávání energií. V návaznosti na to si můžeme snadno představovat, že řešení environmentální krize nevyžaduje proměnu étosu, tedy změnu přístupu ke světu, k druhým ani k sobě samému. Není to podobné, jako když Wilde věřil, že politické nastolení socialismu učiní zbytečným altruismus?

Důsledně k rovnosti

Eticky prospektivní myšlení, zdá se, současná levice spíše nepěstuje. Od neoliberální revoluce v minulém století můžeme říci, že se prosazuje etika založená na pravicových představách. Člověk je izolované individuum, které se má postarat o sebe; horizontem jeho společenskosti je mnohdy nanejvýš rodina. Hlavními sociálními hodnotami, jež určují cíle i prostředky jednání, jsou zisk a materiální bohatství. Tento výčet platí také pro český kontext: polistopadová transformace sledovala přesně ty ideály a cíle prosazované neoliberály, a dokonce je možná realizovala ještě důsledněji, než tomu bylo jinde. Rozhodně tak nebyla vedena jen v rovině ekonomické, pravděpodobně zrovna tak důležitá pro ni byla etická proměna. Nejpozději od chvíle, kdy zvítězila klausovsko­-havlovská varianta transformace – tedy kombinace privatizací a restitucí –, se do veřejného prostoru rozšířila jasná etická vize toho, jaký by měl člověk být: „svobodný“ ve své izolovanosti, plně samostatný, „nezávislý“, podnikavý a podobně.

Mnohé současné pravicové politické proudy – a to nejen ty nominálně pravicové – stavějí svůj program na představě světa a člověka jednajícího v něm, tedy eticky prospektivně, zatímco levice nyní prosazuje spíše jen korekce, nevybočuje tak z panujícího řádu. Někteří levicoví autoři velmi správně přiznávají eticky prospektivní pozici právě třeba konzervativní pravici, ovšem s posměchem, čili považují tento postoj za zbytečný nebo škodlivý. Mezi oběma „póly“ – systémem/politikou a jednáním/etikou – zeje u těchto autorů jistá propast, a tudíž nejenže nejsou s to je celostně uchopit, ale často se ani nezdržují hlubším vysvětlováním, proč je změna systému důležitá a otázka proměny jednání bezvýznamná či pomýlená.

Jednou z výjimek eticky prospektivního uvažování na levici je důsledný feminismus, pracuje totiž s konkrétní vizí, jak by se měl v reálných společnostech proměnit vztah mezi ženou a mužem. Jednotlivé koncepce se mezi sebou samozřejmě liší, ale důslední feministé a feministky vždy prosazují nějakou víceméně celistvou proměnu étosu a jejich společným cílem je rovnost. Další výjimkou je sociálněkritický environmentalismus, který při formulaci potřebných změn počítá s proměnou každodenních nepsaných pravidel jednání.

Člověk není neměnný

Proč je vlastně důležité, aby se levicová imaginace neomezovala politicky prospektivně? Při formulaci konkrétních vizí často stojí v cestě ono neurčité „Ale to by lidi nepřijali“ – když se například navrhuje zespolečenštění produkčních kapacit –, případně „Tím se lidi stejně nebudou řídit“ – když je řeč o potřebě dobrovolné skromnosti, patrně nutné pro řešení ekologické krize. Běžně pracujeme s modelem člověka stabilního, který se nemění ve svých zvycích, ale pokud je něco aktuálního na historickém materialismu, pak je to poučení, že člověk v tomto smyslu neměnný není.

Co kdybychom Evropanovi před sto padesáti lety řekli, že ženy budou mít volební právo? Asi by odvětil, že žena se do politických věcí nemá plést. Jednalo se o dobově radikální, eticky prospektivní požadavek, postavený na prosazování zdánlivě jednoduché teze, že lidé jsou si rovni bez ohledu na pohlaví, a že tudíž mají právo na stejný hlas v politice. Feminis­mus tento požadavek spojil s aktivismem, který byl neústupný a odmítal se podřídit tehdejšímu panujícímu eticko­-politickému řádu, který ženy vylučoval. A to, co bylo ve své době naprosto nemyslitelné, tedy uznání ženy jako politického aktéra, se skutečně prosadilo a dnes jde o samozřejmost. Na tuto mimořádnou nejen politickou, ale právě i etickou změnu bychom neměli zapomínat. Zrovna tak bychom měli mít na paměti, že se prosadila transnacionálně, relativně nedávno a poměrně rychle – v horizontu desítek let.

Dalším příkladem může být alespoň částečné uznání sexuálních menšin, k němuž patří i zdánlivě zanedbatelná skutečnost, že projevy homosexuality na veřejnosti, třeba držení se za ruce, jsou dnes ve většině evropských zemí vnímány jako zcela normální a téměř nikoho nepřekvapí. A to je přitom něco, co bylo ještě před pár desetiletími zhola nemožné. V takových příkladech by bylo možné pokračovat. Toto byly a jsou velmi výrazné eticky politické posuny, které svědčí o tom, že étos není věcí tak stabilní, jak by se mohlo zdát.

Asi není náhoda, že boj za uznání (sexuálních) menšin, feminismus nebo environmentalismus jsou pravicí nezřídka považovány za formy totalitarismu, tedy nesvobody a politického násilí. Vnímá je jako vpád radikálně cizího elementu do „přirozeného světa“, zkrátka jako něco cizorodého, co bychom mohli nazvat jinou etickou celistvostí. Nereagovaly reakční síly na cokoli progresivního v minulosti podobným způsobem?

Tváří v tvář dnešním výzvám

Oblíbený argument proti socialismu zní, že je to dobrá idea, ale na člověka se nehodí. Jeho politické prosazování prý vždy narazí na něco, co se označuje oním ledabylým spojením „lidská přirozenost“, která se jeví jako neměnná (ačkoli není). Ovšem Lenin před Říjnovou revolucí jinými slovy říká, že se musí proměnit i člověk, respektive étos; uvědomuje si například, že „protiklad mezi prací duševní a fyzickou (…) jeden z nejdůležitějších zdrojů dnešní společenské nerovnosti (…) nemůže být naráz odstraněn pouhým převedením výrobních prostředků do společného vlastnictví“. Konkrétně tato změna má podle Lenina přijít sice až ve vyšší fázi komunismu, ale už teď o ní můžeme říct, že se týká nepsaných pravidel každodenního jednání, má tedy etický charakter.

Je zřejmé, že se Leninova vize nenaplnila. Nehodnotíme však Říjnovou revoluci, katastrofální události po ní ani problematičnost řady tezí bolševického vůdce, které – připouštíme – mohly vyústit i v popření čehokoli progresivního. V pojednání Stát a revoluce se však pokouší o formulaci budoucí společnosti a je přitom přesvědčený, že člověku nejsou vlastní jen ty zvyky, které odpovídají dané společnosti. Jsme dnes takové imaginace ještě schopni? Když se úvahám o fázích komunismu smějeme, nevypovídá to více o naší než o předrevoluční době? Leninova eticky prospektivní pozice zjevně nebyla ničím výjimečným: ukazuje spíše na šíři představivosti tehdejších progresivních sil. Nejde přitom o postačující podmínku toho, proč byly významné, nicméně troufáme si vyslovit domněnku, že snad všechna důležitá hnutí minulosti nebo nedávné přítomnosti eticky prospektivní myšlení rozvíjela. Tváří v tvář velkým výzvám současnosti, jako je ekologická krize, se bez tohoto typu myšlení zřejmě neobejdeme. Vedle optimismu vůle potřebujeme i trochu optimismu intelektu.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.