Díky známým hollywoodským adaptacím si dnes s nálepkou young adult spojujeme především série Stmívání a Hunger Games. Jaký obraz žánru ale komerčně úspěšná upírská romance a dystopické drama vlastně vytvářejí?
Teoretici a kritikové zabývající se oblastí young adult se občas pozastavují nad tím, že tento žánr nemá žádná pevná kritéria, podle nichž by se dalo jasně rozlišit, co do něj patří a co ne. To ale není nic neobvyklého, naopak, novější filmové výzkumy ukazují, že totéž platí takřka pro jakýkoli žánr. Žánry jsou nestabilní označení, které lidé používají především proto, aby zasadili nějaké dílo do určitého kontextu. Důležitou součástí těchto kontextů přitom je i určité hodnocení – žánry mají různou reputaci, rozdílnou prestiž a horší či lepší pověst. Platí to i pro young adult, což je termín spojený primárně s literární produkcí, ale zásadním způsobem do jeho používání promlouvá i kinematografie. Nejvýraznějšími díly young adult jsou totiž dvě románové série, které se dočkaly mimořádně úspěšných filmových adaptací: Stmívání (2005–2008, česky 2005–2009) Stephanie Meyerové a Hunger Games (2008–2010, česky 2010–2011) Susan Collinsové. Právě tato díla do velké míry zakládají reputaci celého žánru young adult.
Temnější než Harry Potter
Filmové série vytvořené podle Stmívání (2008–2012) a Hunger Games (2012–2015) byly extrémně úspěšnými hollywoodskými blockbustery, které těžily z toho, že už knižní předlohy byly bestsellery. Úspěch románů nalákal čtenáře do kina a filmy zase zpětně pomohly zvýšit prodejnost knih. První díl Stmívání (Twilight, 2008) patří k filmům, které vydělaly nejvíc peněz v předprodejích vstupenek ještě před premiérou, což dokládá touhu publika vidět film co nejdříve. Hunger Games (The Hunger Games, 2012) zopakovaly podobný model – film dosáhl rekordních návštěvností v prvních hodinách a dnech po premiéře.
Pro obě série jsou také příznačné poněkud rozporuplné ohlasy. Slabého hodnocení se dočkala zejména upírská romance Stmívání, u níž kritikům vadila směs upírského hororu a melodramatické červené knihovny. S přibývajícími pokračováními se pak negativní reakce kritiků vyostřily až do vysloveně výsměšných poloh. Proti nim se stavěly nejen stabilně vysoké tržby, ale i hlasy ublížených fanoušků. Hunger Games zase měly nesrovnatelně pozitivnější odezvu, která se naopak díl od dílu zlepšovala. Filmy ze série Hunger Games bodovaly tím, že jsou „temnější než Harry Potter“ a „sofistikovanější než Stmívání“. Kritiky zaujalo, jak negativně série vykresluje masmédia, jak reprezentuje totalitní režimy a jak se vztahuje k motivu revoluce. Málokdo se soustředil například na to, zda je to dobrá romance, přestože filmy (stejně jako romány) mají velmi silnou romantickou dějovou linku.
Není divu, že Hunger Games na kritiku zapůsobily tématy se společenským přesahem. Právě tato témata totiž nejlépe rezonovala s tím, co kritikové obvykle očekávají od „kvalitní“ kinematografie. Stmívání naopak na podobné „vyšší“ nároky otevřeně rezignovalo. Upírská sága tak stigmatizovala young adult jako žánr melodramatických romancí o sebestředných hrdinkách obklopených metrosexuálními mladíky, kteří jsou zároveň hororovými monstry. Dystopický cyklus naopak žánr rehabilitoval, protože ukázal, že i oblast young adult je schopna se vypořádat s tím, co veřejnost považuje za náročná a velká témata. Prestiž žánru nicméně stále není nijak závratná – už jeho definice o něm mluví jako o tvorbě, která je tak či onak nedospělá či pubertální. Navíc se young adult – na rozdíl od běžné fantastické literatury, jež je také chápána jako žánr určený mládeži – považuje za čtení či kinematografii „pro holky“.
Hrdinka, která nic neumí
Důraz na „ženské“ nebo přímo emancipační aspekty je v textech o Stmívání i Hunger Games od počátku silný. Obě knižní série napsaly ženy a příběhy s výraznými romantickými prvky soustředily kolem dospívajících dívčích hrdinek. U každé z filmových sérií se ale úvahy o jejich ženskosti ubírají jiným směrem. Stmívání bývá interpretováno jako dívčí fantazie o hrdince, která (jak píše v dobové recenzi Kamil Fila) „je po celou dobu pasivní, nic neumí, nic nedělá, nemá zájmy, ničím nevyniká, o nic se nesnaží, jen pendluje mezi dvěma kluky, kteří ji musí chránit před smrtelným nebezpečím. Největší záhadou zůstává, proč by se do ní měli zamilovat.“ Katniss z Hunger Games je naopak považována za průlomovou postavu, jež do současného hollywoodského diskursu uvedla „silnou ženskou hrdinku“, která je aktivní, schopná a její jednání posouvá děj kupředu. V rámci dvou kanonických děl téhož žánru tak na sebe narážejí dvě velmi odlišné představy o tom, jaký typ hrdinek chtějí diváci a především divačky sledovat. Na jedné straně pasivní postava z červené knihovny v příbězích určených primárně ženskému publiku, na straně druhé aktivní bojovnice v sérii oslovující různé typy konzumentů mainstreamových filmů.
O obou seriálech přitom platí totéž, co o celé popkultuře. Nedá se černobíle prohlásit, že Stmívání je konzervativní a Hunger Games progresivní seriál. Naopak, obě série, ostatně jako popkulturní produkty obecně, jsou hluboce ambivalentní a otevřené různým interpretacím. První Smívání je například jedním z mála hollywoodských blockbusterů posledních deseti let, kde režii i scénář měly na starosti ženy. Scenáristkou všech dílů Stmívání byla Melissa Rosenbergová, kdežto u Hunger Games se autorka předlohy Susan Collinsová podílela na prvním dílu se dvěma mužskými autory a další díly už psali jen muži. Také revoluční zápal a „sílu“ Katniss lze zpochybňovat. Revoluce, kterou filmy ukazují, není střetem protichůdných ideologií, ale spíš soubojem utlačovaného, mírumilovného dobra proti brutální a dekadentní totalitě, reprezentující čisté zlo. Závěrečná epizoda Hunger Games: Síla vzdoru, 2. část (The Hunger Games: Mockingjay, Part 2, 2015) pak divákům předkládá hodně tradicionalistický happy end, který s představami o nezávislých silných ženských hrdinkách nemá mnoho společného.
Ženy jako marketing
Stmívání a Hunger Games nastavily očekávání, jimiž byly poměřovány další blockbusterové adaptace knižních titulů patřících k young adult. Série Divergence (2014–2016), snímek Mortal Instruments: Město z kostí (The Mortal Instruments: City of Bones, 2013) i mimořádně špatně přijatá a komerčně neúspěšná Vampire Academy (2014) byly kritizovány jako slabé kopie obou kanonických sérií – ve všech případech šlo o příběhy založené buď na fantasy zápletkách s hororovými monstry v našem světě, nebo na osudech teenagerů v dystopické budoucnosti. Pozoruhodně dobře ze srovnání vyšla série Labyrint (Maze Runner, 2014–2018), která nicméně také vychází z podobné premisy jako Hunger Games: skupina teenagerů je lapena v nebezpečném bludišti s tajuplnými pravidly. Filmy byly ale oceňovány za to, že jsou „temnější“ (oblíbený pozitivní přívlastek současných recenzentů) než obě kanonické série. Některé fanouškovské komentáře přitom neopomněly zdůraznit, že autorem literární předlohy tohoto cyklu je muž, James Dasnhner. Naproti tomu negativně se vůči Smívání a Hunger Games vymezil nezávislý film Hvězdy nám nepřály (The Fault in Our Stars, 2014), natočený podle románu Johna Greena, jenž se rovněž řadí mezi young adult fikce. Milostný příběh o dvou mladých lidech, kteří se setkali na sezení skupiny pro boj s rakovinou, nevychází z fantastických žánrů, ale spíše z realističtější literatury pro mládež.
Vlna blockbusterů spadajících do žánru young adult v posledních letech ustoupila dlouhodobějším trendům superhrdinských akčních filmů a oprašování popkulturních ikon osmdesátých let. I do nich se ale promítá trend, který série Hunger Games a Stmívání pomohly v Hollywoodu nastolit. Jde o akcentování ženských hrdinek, ženského publika a do jisté míry i ženských filmařek. Hollywood toto téma přijal za své a udělal z něj do jisté míry marketingovou strategii, což je další z ambivalentních tahů filmového průmyslu. Filmy se „silnými ženskými hrdinkami“ jsou totiž marketingově zajímavé jen v případě, že představují výjimku z pravidla, a nikoli normu, nad níž se nikdo nepozastavuje. Větší zastoupení žen před kamerou navíc obvykle neprovází stejný trend „za kamerou“ – ženský restart Krotitelů duchů (Ghostbusters, 2016) natočil Paul Feig podle scénáře, který napsal společně s Kattie Dippoldovou, superhrdinský blockbuster Wonder Woman (2017) sice režírovala Patty Jenkinsová, ale scenáristou byl Allan Heinberg. Muži ostatně stojí za kamerou i u drtivé většiny filmů natočených podle knih autorek young adult. Z perspektivy Hollywoodu a jeho komentátorů se tak young adult jeví jako svým způsobem podřadný, ale zároveň silně emancipační žánr, jako nepravděpodobná směs červené knihovny pro dospívající dívky a témat reflektujících závažné společenské problémy.