Česko se s každým krokem blíže k Západu zároveň přibližuje „strašidlu neomarxismu“. Levičáctví přestává být tabu, a „autentičtí levičáci“ tak musí spolupracovat s konvertity z řad někdejších pravicově orientovaných liberálů. Co to pro radikální levici znamená?
„Autentičtí levičáci“ devadesátých let, často účastníci protestů proti Mezinárodnímu měnovému fondu v roce 2000, dnes prožívají identitární paniku. Studentské hnutí proti Dobešovým reformám a dění kolem autonomního centra Klinika proměnilo v liberální levičáky část „dětí Havla a Taberyho“, které před sedmnácti lety v lepším případě ještě chodily na základní školu, v tom horším už byly pravičáky přesvědčenými o prospěšnosti školného. Být přiznaným antikapitalistou tehdy znamenalo vyloučení ze „slušné“, konformní společnosti. Kdo nyní prodělává skutečnou vnitřní reflexi a kdo jen sliní prst, aby zjistil, odkud vítr fouká, ukáže asi jen čas. Zatím se však levicoví radikálové musí potkávat a učit vycházet se svými někdejšími ideovými oponenty. Faktem přitom zůstává, že aktivistické generace – tedy tu, o níž je řeč v úvodních řádcích, dále generaci formovanou bojem proti radaru v nultých letech a konečně tu nejmladší – nespojuje žádný integrující příběh a každé pokolení mluví tak trochu svým jazykem jen samo k sobě.
Punk je jinde
Kulturní kódy postrádají v době sociálních médií svůj význam. Instagramové selfie z demonstrace za Kliniku, triko A2larmu nebo tetování „Go vegan“ spolu s růžovým přelivem může vyjadřovat politický postoj, ale klidně také snahu být cool, k čemuž samozřejmě patří i ty správné hodnoty. V důsledku může jít o obyčejný konformismus vůči vlastní sociální bublině. Politické levičáctví se tak mísí s tím lifestylovým a nejrůznější „food politics“ se v očích mnohých středostavovských aktivistů stávají naplněním feministické zásady jednoty politického a osobního. Glosa Václava Klause staršího o levicových a pravicových jídlech či dopravních prostředcích se z nezáměrné parodie politizace každodennosti posunula do reality.
Zatímco kontrakulturní životní styl, tolikrát kritizovaný sociálním anarchistou Murrayem Bookchinem, znamenal „velké odmítnutí“ konzumní společnosti a kupovaných symbolů společenského postavení, hipsterská opozice vůči mainstreamu je již víceméně absorbována diverzifikovaným trhem, nabízejícím masám širokou škálu statusového a identitárního sebevyjádření (od značek Thor Steinar a Gucci po kšiltovky Vans a teplákové soupravy Adidas). Chtělo by se zvolat s Josephem Heathem a Andrewem Potterem: „Kup si svou identitu!“ Kup si Ádvojku nebo Právo a přijď svou příslušnost stvrdit na demonstraci v politicky správném dresscodeu. Jistěže pomýlené názory zmíněných dvou kulturně konzervativních autorů z knihy Kup si svou revoltu! (2005, česky 2012) vyvrací každodenní politická angažovanost squatterů, to ale nepopírá farizejství těch, pro něž vše končí lajkováním moralizujících statusů na Facebooku nebo okatým gestem zdvižené pěsti.
Závist a opovržení
Názorně se podobné rozpory a dilemata projevují v prózách Egona Bondyho Cesta Českem našich otců (1990) a Máša a Běta (2007), plných postav svazáků a svazaček, pro něž rudá knížka představovala cestu k teplé úřednické židli. Zatímco mladý stalinistický básník Milan Kundera píše angažovanou sbírku Člověk zahrada širá (1953), prach předválečného člena KSČ Záviše Kalandry je rozséván po zamrzlé asfaltce. Pavel Kohout, Ludvík Vaculík i Milan Kundera v šedesátých letech reflektovali zločiny stalinismu, který dříve podporovali. Někteří skončili po srpnu 1968 v emigraci, jiní se zapojili do samizdatu. Bondy zastával konzistentní politické a umělecké postoje od počátku padesátých let až do konce svého života a s mainstreamovými literáty nechtěl mít nic společného. Byl to Bondy, kolem nějž se v raných padesátých letech sdružovala undergroundová edice Půlnoc, a jehož tvorba se stala jedním ze semínek druhé vlny kontrakultury sedmdesátých let. Mladí literáti z okruhu kolem pozdější Revolver Revue nechodili v osmdesátých letech za Vaculíkem, ale za Bondym. Ačkoli ve stáří podléhal konspiračním bludům, zůstával Bondy kritickým marxistou i v devadesátých letech, kdy jeho undergroundový kolega z redakce Vokna pracoval v BIS. Bondyho dystopický román Cybercomics (1997) byl jedním z iniciačních textů generace dnešních „autentických levičáků“. Klausovská postkomunistická transformace však byla pro levici zlá. Pohrobci Trockého a Bakunina se cítili zrazeni všemi i sebou samými a byli odsouzeni k tomu nespolupracovat s nikým jiným než spolu a vytvářet koalice v ProAltu.
Symbol „levicové autenticity“ Bondy je deset let po smrti, a my nežijeme v padesátých ani v sedmdesátých letech. Netřeseme se strachy z příslušníků StB, ale ze soudních exekutorů. Důvodem pronásledování dnes nejsou politické názory, ale nedostatečný příjem. Přechod od centralizované diktatury znamenal proměnu povahy moci a také setření jasných hranic mezi lidmi různého politického stanoviska, mezi disidenty a prorežimními kariéristy kupříkladu. Dnes se soucitní liberálové potkávají s nahněvanými radikály na chodbách univerzit, na demonstracích i v hospodách u piva. Liberální levičák žije v citové symbióze se všemi neprivilegovanými: oni potřebují jeho soucit a on zase jejich nouzi. Radikální levičák je však z tohoto vztahu vyloučen a pociťuje vztek smíšený s resentimentem zneuznání, ačkoli se cítí povznesen nad právě k levici obráceným liberálem. Jeden se honosí společenskou prestiží, druhý „cestou štrýtu“ a oba si přitom vyměňují závist a opovržení v jednom.
Znovu sloužit lidu
„Autentičtí levičáci“ pak mají svou slepou vývojovou linii, rozdělenou na dva proudy: „autentické marxisty“ a „autentické anarchisty“. První z nich je starší pamětník devadesátých let, avšak bez prestiže a šrámů z potyček s policejními těžkooděnci. Tito scholastici, zabydlení ve svých vlastních, jedině správných a jedině jimi chápaných kategoriích, jsou liberály ignorováni a radikály vysmíváni, a ve své původnosti jsou natolik izolovaní, že se nesdružují ani mezi sebou. Autentičtí anarchisté se sdružují kolem Federace sociálních anarchistů, v mládí rozdávali rány náckům a jsou to antikomunisté, takže pohrdají ostatními anarchisty kvůli spolupráci s jinými levičáky. Obě zneuznávané podskupiny řeší krizi své identity podobně jako xenofobové: zapouzdřují se a odmítají nově příchozí. Všichni hardcore levičáci vnímají angažmá nováčků jako problém, neboť nelze předem vědět, zda se mezi konvertity neskrývají konjunkturalisté nebo pravicoví entristé, vstupující do hnutí s cílem jej rozložit zevnitř. Autentičtí marxisté trvají na zachování ideologické čistoty své identity, i kdyby měli zůstat kůly v plotě, ale těm ostatním nakonec nezbývá než nově obrácené vítat.
Zatímco politické strany s pevnými strukturami mohou své členstvo přijímat a vylučovat a členům stačí sedět na schůzích a platit příspěvky, prodělat politický coming out v rámci neformálního sociálního hnutí navenek znamená říct to rodině a přátelům a aktualizovat status na Facebooku. Skutečný politický přerod jedince však probíhá v jeho srdci.
Otázkou zůstává, na čí straně je pravda. Uzavíráním se v ghettu své řady ani vliv nezvětšíme, ale posílí nás ředění s tenkou vrstvičkou čtenářské obce Respektu? Antifašistické lidové fronty třicátých let měly svůj význam při spolupráci demokratických politických stran, násobících tak svou početní sílu ve volbách a na demonstracích, neboť tehdy se jednalo o skutečná masová hnutí. Upoutáme však na sebe pozornost masy otupením radikálních ostnů, aby se nás už vůbec nikdo nebál? Je důležitější nechat dvě mikroskopické bubliny splynout v jednu malou, avšak stále elitní a lidem na míle vzdálenou, nebo autenticky zradit svou třídu a zkusit znovu promyslet a v praxi vyzkoušet, jak „sloužit lidu“?
Autor je publicista.