Sedmého listopadu se v Malostranské besedě konal jeden z večerů festivalu Alternativa. Za normálních okolností by tato událost proběhla v bezpečné vzdálenosti od politiky, ale díky tomu, že akce probíhala v den, kdy vypukla Velká říjnová socialistická revoluce, bylo vše trochu jinak. Rakouský laptopista a klarinetista Christof Kurzmann a pražský hráč na trumpetu a elektroniku Petr Vrba totiž udělali něco, co ve světě volné improvizace není úplně běžné: sté výročí Říjnové revoluce je inspirovalo k tomu, aby se ve svém vystoupení vztáhli k aktuální politické situaci střední Evropy.
Kurzmann ve svých improvizacích nepracuje jen s laptopem a dechovými nástroji, ale také se zpěvem a pro tento účel si vybral tři texty, přímo i nepřímo související se zvoleným ideovým konceptem. Nejprve zazpíval část žurnalistického článku komentujícího úspěch populistických a xenofobních hnutí ve středoevropském regionu, po kratší, čistě instrumentální improvizaci přešel k deklamaci anglického překladu budovatelské písně Kupředu levá, zpátky ni krok a celý set zakončil úryvkem z nepříliš známé písně Karla Gotta, v níž dítě zpěváka ponouká: „Kouzelníku, dej si deci,/ pojď a ukaž světu věci zázračný“ – a zpěvák odpovídá: „Dítě malý – jak ti říci,/ že jsou všichni kouzelníci bláhoví?/ Svět je celý na knoflíky/ a já znám už jen dva triky pouťový.“
A výsledek? Zatímco vystoupení sextetu vedeného francouzským skladatelem Pascalem Niggenkemperem navzdory svému ekologickému podtextu (název Le 7ème continent odkazuje k obří skrumáži odpadků plující oceánem) podporovalo iluzi, že hudba může existovat zcela autonomně, bez ohledu na to, co se děje kolem, improvizace Kurzmanna s Vrbou měla všudypřítomný mimohudební horizont. Při prvním koncertu mohl posluchač klidně zapomenout, kde se právě nachází, a myslí bloudit úplně kdekoli; druhé vystoupení mu naopak neustále připomínalo, že sedí ve sterilním koncertním sále spolu s hrstkou bezradných lidí, kteří tvoří minoritu ve společnosti směřující k nacionalismu, fašismu a xenofobii. A tento efekt byl v prostředí, v němž k němu došlo, natolik neobvyklý, že už vlastně vůbec není třeba mluvit o hudbě samotné.
Jde přitom o zcela jiný způsob připomínání společenské reality, než jaký v srpnu předvedl Dave Phillips, někdejší člen švýcarské akcionistické skupiny Schimpfluch Gruppe, na Borderline Noise Festivalu v polské Wolimierzi. Jeho brutální agitační set, kombinující obrazy mučených a zabíjených zvířat s extrémně hlasitým noisem, se navenek tvářil až revolučně: jako by říkal, že je třeba dát umění do služeb boje za dobrou věc. Ve skutečnosti ale šlo o alibismus: Phillips jen marní čas přesvědčováním přesvědčených a ještě se u toho zvládne udělat. Nic proti aktivismu, ale určitě by taková performance dávala větší smysl v krámku řezníka Krkovičky v nedalekém Frýdlantu než na malém experimentálním a v podstatě veganském festivalu.
Christof Kurzmann má za sebou také bohatou aktivistickou minulost. V rozhovoru pro HIS Voice v roce 2008 k tomu řekl: „Co jsem nesnášel, byly diskuse, na nichž se podílejí jen lidi ze stejného hnutí, protože všichni říkají jen ‚My jsme za svobodu‘ a plácají se po zádech. Měl jsem raději setkání, na kterých participovaly odlišné názorové strany (…) Taková diskuse je živější a zajímavější než diskuse tří lidí, kteří říkají totéž.“ A stejným způsobem uvažuje i o improvizaci: uvědomuje si, že hudba může sama těžko něco změnit, ale přesto by měla „nabourávat očekávání lidí“ a „přicházet s novými modely a pravidly pro společnost“, jinak se z ní stane kratochvíle pro předčasné důchodce. Jak se zpívá ve výše zmíněné poúnorové písni, „ten stranou je, kdo hluchý je a slepý…“.