Nedotknutelná demokracie

Tereza Boučková není „angažovaná“ spisovatelka. Nehrozí jí tudíž nadměrné riziko, že by psala román à la these a důsledně podřizovala narativní obsah explicitním předpokladům o vztahu společnosti a jedince, byť o jednom takovém člověku v současné společnosti, totiž o sobě samé, píše. Z narativního hlediska volí ve své loňské próze Život je nádherný co nejbezprostřednější postup, který má zdůraznit nefabulovanou povahu toho, co sděluje, a sjednat vypravěčce specifický typ autority: důvěryhodnost, jež je legitimizována nejen pravdomluvností (líčím události, které se skutečně staly), ale také upřímností (vzdávám se licence, která by je přiblížila určitému očekávání). Tuto bezprostřednost autorka inzeruje hned na několika místech, kde se vyhraňuje proti diktátu politické korektnosti, například v této pasáži týkající se Václava Havla a Ireny Obermannové: „Na V. se provalila čerstvá nevěra se spisovatelkou, která o tom napsala a vydala Tajnou knihu. Byl z toho ohromný poprask, kniha se proto ihned stala bestsellerem, a velká část kulturní veřejnosti včetně V. za to spisovatelku ostře odsoudila… Nečetla jsem ji, nemám chuť ji číst, ale vadí mi, strašně mi vadí, jak je za to ostouzena…“ A dále: „Politická korektnost nás dohnala tam, kde jsme…“

Proti tomuto „étosu“ klade Boučková svou osobní zkušenost, především negativní zkušenost s výchovou dvou adoptovaných romských dětí, z kterých se navzdory veškerému úsilí stali sociální vyděděnci. Svěří se dokonce i s těmi myšlenkovými pochody, o nichž může tušit, že jí nevynesou sympatie, ať už jde o negativní postoj k Palachovu sebeupálení nebo o sen, v němž dospělému adoptivnímu synovi hrozí, že umrzne zfetovaný na ulici, a uvědomuje si, jak moc se jí nechce mu v té situaci pomáhat. Toto autorčino rozhodnutí nebagatelizují ani přehmaty, které ji usvědčují z ledabylého úsudku a sklonu ke zkratkovitosti. „Všude lidi, lidi, lidi, samí přívrženci kapitalismu,“ poznamenává k tlačenici v IKEA na státní svátek 17. listopadu, jako kdyby z faktu, že někdo zareaguje na akční nabídku obchodního domu, plynulo, že se názorově ztotožňuje s komplexem tvrzení, která propagují kapitalistický světonázor (se stejnou logikou by se dalo odvodit, že když si disidenti kupovali chleba v socialistické samoobsluze, byli to vlastně komunisté).

Ovšem ani tato narativní východiska neosvo­bozují Boučkovou od nutnosti nabídnout alespoň implicitní náhledy na sepětí jedince a společnosti a tyto náhledy pak kalibrovat tak, aby poskytovaly líčeným událostem a předkládaným názorům přesvědčivou oporu. Vzhledem k jejich referenčním rámcům – navíc u autorky, která odkazuje k aktuální realitě – se jim z podstaty věci nelze vyhnout.

Svět v jednom zápisku

Ale pojďme na to empiricky. V souvislosti s výročím sametové revoluce autorka píše: „Když jsem šla v neděli na zkoušku Mišpachy, všimla jsem si, že u Orloje stojí na katafalku černá nazdobená rakev… U ní byly rozmístěny svíce a vedle stálo smuteční oznámení. Parte začínalo slovy: My, podvedení občané České republiky… Bylo tam napsané něco o tom, jak je to tady od roku 1989 hrozné a čím dál horší a jak proto bude nejlepší tuhle nepovedenou demokracii, která po dlouhé nemoci teď v listopadu zemřela, pohřbít – a kdy jindy než právě 17. listopadu… Akce s názvem Pohřbívání iluzí o demokracii a šancí roku 1989 se nakonec chopili sociální demokraté. A komunisti! A komunisti jsou, jak známo, v pohřbívání iluzí i demokracie odjakživa machři… Lidí se sešlo pár stovek. Nevěřila jsem svým očím, když někteří z nich mávali rudými vlajkami se srpem a kladivem a taky s Che Guevarou; jak příznačné. Anebo přízračné? Nevěřila jsem svým očím, když se jako první ujal slova bývalý disident a chartista, i když byl celý život levičák a marxis­ta. Nevěřila jsem svým uším, když oslovil dav: Vážení odpůrci kapitalismu! Dál říkal něco o tom, že na pohřeb se chodí v černém, a on že v černém je… Kdyby účastníci tohoto protestního shromáždění, nadšeně přihlížející teatrálnímu odnášení rakve ‚s ostatky‘ na přistavený starodávný kočár, který pak odjel neznámo kam, asi za roh, kdyby iluze nebo demokracii jako takovou opravdu pohřbili a pořádky se zase vrátily odpůrcům kapitalis­mu, rozehnali by je příslušníci pohotovostního pluku pendreky a vodními děly. A zatčení by šli sedět, přinejmenším za pobuřování.“

Tuto výmluvnou pasáž by v prvé řadě bylo možné vyvracet stejnými prostředky, s nimiž pracuje sama autorka, tedy námitkami na úrovni zdravého rozumu (common sense). Ale k dispozici je i myšlenkové schéma, jež umožňuje hlubší náhled jak na povahu kritizované události, tak přednesené kritiky, a to Aristotelova slavná klasifikace politických zřízení na dobré a špatné vlády, spojená s postřehem, že dobré vlády mají sklon degenerovat na své horší verze. Jen stručně: v jádru Aristotelovy klasifikace stojí empirické zjištění, že společenský mechanismus, který svěřuje moc do rukou užší nebo širší skupiny obyvatelstva, ještě sám o sobě nezaručuje potřebnou kvalitu dané vlády. V tomto ohledu je Aristotelés daleko poctivější než dnešní myšlení, které má sklon spatřovat v demokratické struktuře natolik nezpochybnitelné dobro, že předem upírá všem pozorovatelným nedostatkům sociopolitické praxe, kterou daná forma strukturuje, potřebný falzifikační náboj. Slovy znalce Aristotelovy filosofie Jonathana Leara: „Aristotelova Politika předkládá vážnou kritiku demokratické obce, a to navzdory tomu, že je psána v prostředí jedné z nejvelkolepějších demokracií lidských dějin.“

Tento kritický postoj je založen přímo v Aristotelově metodě, která vyžaduje zkoumat věci takové, jaké jsou, a věnovat zásadní pozornost jevům, jež Aristotelés označuje termínem fainomena. To, co Boučková zaznamenává na stránkách své knihy, patří právě do sféry těchto fainomen – událostí registrovaných v okolním světě. Aristotelés jako pečlivý pozorovatel nemohl zavírat oči před negativními fenomény, které postřehl jak v samotných Athénách, tak v dalších polis, jejichž poměry studoval. „Nedokázal si nepovšimnout,“ konstatuje Lear, „že člověk většinou utváří společenství porušená.“

Z logiky věci tak proti sobě stojí dvě kognitivní možnosti, které v žádném případě nejsou rovnocenné: buď vyjdeme z přesvědčení, že určitá formální struktura vlády sama o sobě zaručuje dostatečnou kvalitu výsledku – a je nutné ji bránit bez ohledu na to, co říkají fainomena (což je v zásadě ideologická pozice, obzvlášť tehdy, když přejde do hájení stranické linie), nebo naopak budeme těmto jevům a událostem věnovat zásadní pozornost a nebudeme se bát v nich nalézat případné impulsy pro přehodnocování a přepracovávání sociopolitické reality. (Jak poznamenává Umberto Eco, proces takových postupných změn nakonec může vytvořit výsledek tak radikálně odlišný od výchozího bodu, že fakticky půjde o revoluci, byť nikoli v podobě násilné společenské změny.) Protože tato volba zasahuje každé myšlení o společnosti, nemůže se jí vyhnout ani to literární.

Špatná strana mince

Nelze přehlédnout, s jakou nelibostí Boučková komentuje počínání celé řady polistopadových politiků, ať už namočených do korupčních kauz nebo pošpiněných přehmaty typu Klausova chilského incidentu s perem, přičemž tyto zmínky jsou v textu knihy Život je nádherný natolik frekventované, že je namístě připomenout, proč je Aristotelés tak skeptický ke schopnosti lidského společenství vytvořit dobrou formu vlády. Je to proto, že, opět slovy Jonathana Leara, „v žádném společenství nenajdeme víc než několik málo ctnostných lidí“. Pro nalezení moderní paralely tohoto postřehu se stačí podívat na Vieweghovu republiku gangsterů z jeho politických thrillerů Mafie v Praze (2011) a Mráz přichází z Hradu (2012), kde je stát ovládán bezcharakterními jedinci, proti nimž se dokáže zmobilizovat jen několik hrdinů s aktivistickým krédem, nebo třeba na Franzenova Waltera Berglunda, který se ve Svobodě (2010, česky 2013) marně snaží prosazovat ekologicky zodpovědnou politiku v prostředí velkého amerického byznysu. Berglund ovšem neprohrává s pouhým konglomerátem zlých jedinců, a v jeho případě je proto nanejvýš vhodné reinterpretovat Aristotela ve světle zjištění Philipa Zimbarda, který do výkladu o zodpovědnosti zapojuje rozsáhlá pásma sociopolitických praxí, která v konvenčním myšlení dnešní doby vystupují jako nedotknutelná, jelikož jsou spouštěna v rámci demokratických mechanismů. Jinými slovy, Zimbardo prohloubil relační chápání společnosti a výslovně popřel liberální dogma o čistě individuální zodpovědnosti za vykonaný čin, které umožňuje odsoudit jedince a ponechat provozovaný systém bez poskvrny.

Za těchto okolností zaráží, že se Boučková neptá, zda symbolické pohřbívání reáldemokracie nemůže být nějakým způsobem legitimní, neptá se, jaká fainomena mluví v jeho prospěch a neprospěch, nezdůvodňuje, proč je nutné akceptovat zprofanované sociopolitické praxe, pouze odkazuje na to, že jsou spjaty se základními procesy v rámci demokratické praxe jako takové. Chybí vůle propojit vážné výhrady, které se přitom samy objevují na stránkách jejího románu, do sítě vztahů a vlivů, jež je umožní kriticky vztáhnout k ideologické expozici a realitě demokratického projektu. Jediný argument, který autorka v dané pasáži používá, je argument ad hominem, navíc v triviálně vulgární podobě, jenž neobstojí ani jako zkratka nedůvěry k eticky nebo jinak zdiskreditované osobě.

Což lze snadno prokázat. Jan Němec na Sjezdu spisovatelů v roce 2015 řekl: „Spisovatelé výrazněji neprotestovali ani proti pravicovému extremismu, ani proti tomu – zde s čestnou výjimkou Jana Balabána –, když na lavičce umrzl první opilý bezdomovec, propadnuvší sociální sítí na tvrdé dno lhostejnosti. Měli jsme za to, že jde o jakési průvodní jevy demokracie, respektive tržního kapitalismu, a byli jsme v tomto směru stejně naivní jako ti, kdo v padesátých letech očividné maření života považovali také jen za postranní efekt dobra tak velikého, že člověk je proti němu ničím.“ Jaký postoj k tomuto prohlášení zaujme Boučková? Křižovatka je zjevná: buď, aby zachovala koherenci svých postojů, odsoudí Němcovo prohlášení jako scestné (a dostane se tím do stejného bodu jako ideologové minulého režimu, tedy k přesvědčení, že navzdory všem fainomenům nelze zavedené sociopolitické zřízení zásadně kritizovat), anebo Němcovi jeho proslov schválí (a ztroskotá v jiné absurdní pozici, kdy jedno a totéž může kritizovat pouze vybraná skupina obyvatelstva, totiž ta, která je konformní se zavedeným zřízením). Z kritiky se tak stává čistě rétorický akt, kterým chce kritik demonstrovat svou morální kvalitu, ale nic víc – což je asi největší problém celého Života (a také Němcova proslovu).

Užitečná slepota

Kritika, o kterou Boučková usiluje, by především musela být kritikou úplně jiného formátu. Musela by se vyrovnat nejen s věcným obsahem, ale také se symbolickou povahou daného happeningu. Jeho karnevalový charakter mu totiž dává specifický význam upravený tradicí, z jejíhož dědictví se nelze snadno vyvázat. Jak si ve svých průkopnických zkoumáních povšiml už Michail Michajlovič Bachtin, karnevalová kultura nevzniká jako prostý antagonismus vysoké kultury vládnoucích vrstev ani jako pokus o sociální revoluci – jde v ní o složitou inverzi, ve které jsou vzorce oficiální kultury nejen negovány a zesměšňovány, ale zároveň také potvrzovány a zesilovány. To, co bylo v Praze na Staroměstském náměstí symbolicky pohřbíváno, byla především nespravedlivá a pro mnoho lidí tíživá demokracie, která se vzdálila hodnotovým principům, jež tu zaznívaly v listopadu roku 1989 (pokud od začátku nebyly míněny jako pouhá manipulace). Ani přítomnost problematických symbolů typu triček s Che Guevarou nevylučuje možnost, že celá akce nebyla namířena proti principiálním prvkům demokracie (a i kdyby, musí být proto špatně?), ale proti její zdeformované, oligarchické podobě, prezentované jako nejlepší možný svět.

Když Aristotelés provádí kritiku špatných zřízení, jeho základní výhrada přece zní: špatná zřízení jsou obecně ta, která nahrazují péči o obecný prospěch starostí o partikulární zájmy (a to i v případě, že se ten partikulární zájem týká široké skupiny chudých). Krize důvěry v současnou demokracii odráží právě tento problém – to, že demokracie působí stále více jako kamufláž faktické oligarchie, jako partitokracie, v níž záleží především na zájmech těch nejbohatších. Nedávné prohlášení Jimmyho Cartera, že současné Spojené státy jsou více oligarchií než demokracií, stejně jako klíčové myšlenky polozapomenutého, a přesto v americké společnosti stále doutnajícího hnutí Occupy Wall Street, ukazují, že jde o čím dál šířeji sdílený pocit, který už dávno nelze považovat za „extremistický“ postoj.

V relačním univerzu, ve světě, kde jsou věci vnořeny do sítě vztahů, je zjevné, že zneužívání moci, korupci a sociální nespravedlnost nevyřešíme hypotetickým sesazením těch zlých a jejich prostou substitucí za ty dobré, jak sugeruje liberální dogma (sama Boučková s bezděčnou sebeironií poznamenává o Alexandru Vondrovi, že vypadá jako papaláši, proti kterým se zamlada razantně vymezoval), ale jedině hlubokou změnou sociopolitických praxí, po které řadu současných vzorců a nastavení už nebude možné používat.

Svoboda uzavřeného kruhu

V důsledcích tu nejde o nic menšího než o otázku změny. Když spisovatelka Ursula Kroeber Le Guinová v roce 2014 v projevu předneseném na předávání National Book Awards přirovnala domnělou pravdu kapitalismu ke středověké pravdě božských práv krále (a nedělá to z ní ani hlupačku, ani marxistku­-leninistku) a vyzvala spisovatele science fiction a fantasy k tomu, aby jako autoři pracující s fantazií promýšleli možnosti jiného uspořádání světa, pouze apelovala na schopnost literatury iniciovat změnu nalézáním nových idejí a nových představ sociálních praxí. Jedině v ideologickém klimatu může takový apel vyvolat hysterické nebo pohoršené reakce. Příkladem takové reakce je ale i to, co dělá Boučková, když tvrdí, že konec současné „demokracie“ implikuje jedině návrat normalizačního komunismu (tedy žádná jiná sociopolitická realita po demokracii, jak ji provozujeme my, není možná, sociopolitická kreativita je už jednou provždy uzavřená). Absurdní povaha této litanie si sama dává mat: údajné hrozbě uzavřené společnosti lze čelit jedině zakonzervováním té současné, jejím zabetonováním v konformismu.

Ze světa Boučkové se tím pádem vytrácí i čas. Autorka na jednom místě přejímá oblíbenou floskuli o komunistickém bezčasí, ale jakou časovou dynamiku vytváří režim, který v zásadě nelze kritizovat, který nelze odmítnout a který nelze ani podstatným způsobem přetvořit? Ve světě, z něhož byl vypuzen čas, konstatuje fyzik Lee Smolin v knize Znovuzrozený čas (2013, česky 2015), je „změna pouze přeskupením stejných skutečností“. Přesně to charakterizuje dnešní společnost, ve které snad už jen skupina od reality trestuhodně odříznutých pražských intelektuálů může věřit, že se něco podstatného změní s personální obměnou obsazení mocenských postů. U Boučkové vývoj jako kdyby neexistoval – demokratický režim znamená v roce 2010 v zásadě totéž jako v roce 1990, byť z bývalých chartistů se mezitím stali velcí páni, kteří měli peníze a moc a služební auta a své vlastní šoféry. Čas Terezy Boučkové je časem lidského zrání a stárnutí, ale sociopolitická realita se jednou provždy zastavila ve víceméně optimálním nastavení, na němž není co měnit a které zůstává stálé i v lidské mysli, jakkoli k němu hromadí čím dál více negativních poznámek.

Jenže toto je epistemologicky chybný, ideologicky podmíněný krok – určitá struktura je povýšena na statickou mřížku sociopolitické reality, která přitom fakticky není její součástí, nýbrž její metafyzicko­-politickou osnovou. Má zaručovat proces svobodného proměňování skutečnosti, ale ve skutečnosti mu brání, protože, ať už se to někomu líbí nebo ne, každá podstatnější změna znamená zasahovat právě do parametrů této „stabilní“ reality. Posléze tak končíme ve stejném zmrtvění jako totalitní režimy: svoboda existuje pouze jako konformní přitakání a žádná účinná změna neprobíhá, pokud za ni nebudeme považovat prohlubující se degeneraci systému až do vleklé krize, v níž pokračující zkostnatělost nositelů a obhájců moci nutí odpůrce brousit čím dál ostřejší nože.

Kulka do vlastní hlavy

Přitom vlastní zkušenost Terezy Boučkové ukazuje opačným směrem. „Kolikrát jsem myslela na to,“ svěřuje se, „jak by se můj život vyvíjel, kdybych… nebyla považována za třídního nepřítele ještě dřív, než jsem se jím pak skutečně stala.“ V rozhovoru pro časopis Reportér, který poskytla společně se svým otcem, dramatikem Pavlem Kohoutem, Kohout prohlásil, že režim si své nepřátele vyráběl sám. Stabilitu tehdejšího sociopolitického zřízení nepodlamovali ani tak oponenti, kteří by se k němu možná neobrátili zády, kdyby mohli uplatnit své připomínky a iniciovat jeho žádoucí úpravy, ale naopak horliví konformisté, kteří byli odhodláni bránit jakékoli kritice a případným změnám bez ohledu na čím dál citelnější signály společenské krize. Stejně tak potíží, která dusí dnešní společnost, protože znemožňuje účinně reagovat na prohlubující se problémy, jež sama vytváří, nejsou karnevaloví hrobníci ze Staroměstského náměstí ani politicky ostrakizovaná a prakticky bezvýznamná Komunistická strana Čech a Moravy, ale právě pohoršení zastánci dnešního statu quo, konformisté připravení spouštět poplašné sirény, kdykoli se objeví sebemenší náznak nesouhlasu nebo, nedej bože, revolty. To, co Tereze Boučkové v jejím dílku palčivě chybí, se dá nakonec shrnout jedním prostým slovem: moudrost.

Autor je literární kritik a středoškolský pedagog.