Udělení mezinárodní Ceny Astrid Lindgrenové nizozemskému spisovateli Guusi Kuijerovi vyvolalo celosvětový zájem o jeho tvorbu. Pětidílné vyprávění o Polleke, dceři rozvedených rodičů, jež se zamiluje do syna marockých emigrantů, řeší problémy mezikulturního soužití, ale i to, jak si nenechat nezralé dospělé přerůst přes hlavu.
O dospívání je v literatuře pro dospívající mládež třeba vyprávět stále znovu – na pozadí měnící se společenské reality. Holandský spisovatel Guus Kuijer, kterého český čtenář může znát jako autora Všehoknihy (2004, česky 2013), představuje ve své pětidílné řadě románů dvanáctiletou Polleke a prostřednictvím jejího příběhu ukazuje, jaké to je, když se největší výzvou v procesu dospívání stanou právě sami dospělí.
Na dospělé se musí přísně
Může to být trochu děsivé, muset ve dvanácti letech vodit vlastního tátu za ruku, jako by byl pořád ještě malé dítě. Prokouknout jeho záměry a lži, naučit se oddělovat to, co si skutečně myslí, od toho, co je pragmaticky vysloveno. Být zodpovědnou a silnou osobou, která slabého a nespolehlivého dospělého zachrání před nezaměstnaností, bezdomovectvím, drogovou závislostí a zejména před ním samým. Může být poněkud znepokojivé umět všechno trochu lépe, než to umí rodiče a dospělí. Je například zvláštní vzít v noci k sobě do postele mámu, aby se mohla vyplakat a uklidnit. A ještě zvláštnější je radit třídnímu učiteli, jak komunikovat s matkou, do níž se zamiloval, a jak předcházet jejím scénám.
Guus Kuijer však nechce své čtenáře děsit ani svoji hrdinku nevykresluje jako oběť sociálních či rodinných katastrof. Právě naopak. Polleke si dokáže zachovat i v těch nejnáročnějších situacích integritu a nepropadnout zoufalství: „Na dospělé se občas musí jít velmi přísně, jinak člověku přerostou přes hlavu,“ říká Polleke jako již čtrnáctiletá v závěrečném dílu pětidílného cyklu. Ležérní a zdravý odstup přitom charakterizuje všechny díly Kuijerových knih o Polleke: Voor altijd samen, amen (Navždy společně, amen, 1999), Het is fijn om er te zijn (Žít je fajn, 2000), Geluk komt als de donde (Štěstí udeří jako hrom, 2000), Met de wind mee naar de zee (S větrem k moři, 2001) i Ik ben Polleke hoor (Já jsem přece Polleke, 2001). Jsou to přístupné, čtivé texty plné něžného humoru, v nichž se obezřetně přihlíží k věku mladých čtenářů. Hlavní hrdinka je přes všechny rodinné problémy a nepříjemné zkušenosti, přes zakázanou mezietnickou první lásku, přes nelehkost tělesné i sociální proměny v mladou ženu i přes strach o své milované vyrovnanou a důvtipnou dívkou, která je možná trochu předčasně vyspělá, ale dovede mít ze života radost. Na scéně se však objevují dospělí se svými nevyřešenými či neřešenými problémy, jejichž „přehlídkou“ autor sleduje zcela konkrétní cíle.
Sociologická čítanka
Osvědčenou literární strategií v knihách pro mládež je symbolická smrt rodičů hlavních hrdinů. Tato situace osiřelým či opuštěným dětským hrdinům dodává nezbytnou kuráž k samostatnému rozproudění jednání a rozpohybování děje. V případě tématu dospívání může odstranění rodičů z příběhu sehrát ještě výraznější roli, neboť se tak narativně zdůrazní hodnota nezávislosti, samostatnosti a hledání vlastního místa ve světě. Kuijer však zvolil jinou strategii. Rodiče nejsou z jeho příběhu vyškrtnuti, jsou naopak přítomni v celém ději. Ale jelikož se ukážou být zdrojem většiny problémů, kterým musí Polleke čelit, jsou diskursivně přemoženi ještě důkladněji, než kdyby byli oněmi neexistujícími, zmizelými či zemřelými rodiči, kteří za svého života mladé hrdiny brzdili ve vývoji.
Dospívající dítě navíc může spatřit v dospělých, jak je Kuijer vykresluje, křivý obraz svého budoucího já. A tento obraz nakonec působí – alespoň na Polleke – jako záchrana. Všichni ti nedozrálí, ztracení a nejistí dospělí totiž sami odnášejí potíže, jež by mohly zkomplikovat život dospívajícím. To oni berou drogy, nikoliv jejich děti. To oni jsou mistři prokrastinace, potřebují zpracovat vlastní emoce a potřebují dospět. Kuijer o nich mluví s porozuměním. V ničem je neospravedlňuje, zároveň však po nich nechce, aby byli lepší. V životě dětských postav neznamenají tito dospělí nic víc než příjemné či nepříjemné okolnosti, jejichž existenci neovlivníme, ale bereme je na vědomí a pak pokud možno jednáme podle vlastního uvážení. V této souvislosti Kuijer prokázal, do jak rozumné rovnováhy dokáže stavět polaritu věcí. Jako autor totiž umí stát na straně svých dospívajících hrdinů, umí vystoupit z diskursu nespokojeného a sebelítostivého dospělého, který se zhroutí pod tíhou pubertálního období svého potomka. Upřednostňuje tak perspektivu dětí, které mají opravdu co dělat, pokud chtějí se svými rodiči vydržet.
Svými nepovedenými nebo promarněnými životy mají dospělí z Kuijerových knih poukázat na to, že dospívání je vždy také vstupem do konkrétní společenské a kulturní situace. V tomto ohledu lze pentalogii o Polleke chápat jako jakousi čítanku sociologie pro mládež. Čerpá sice z holandských společenských poměrů, ale už jen výčet témat ukazuje, že textu má přesah a může být relevantní i u nás. Kuijerovi se podařilo do ich-formového vyprávění vměstnat jak rovinu osobní, tvořenou událostmi života Polleke (psaní básní, pátrání po tátovi, nevinné hrátky s telátkem na venkově, ztráta přítelkyně a nalezení nové, zakázaná láska s muslimským chlapcem), tak rovinu sociografickou, jež představuje aktuální sociální fenomény (rozvodovost, rozvolnění představy o domácnosti jako domově manželského páru s dětmi, multikulturalismus západní společnosti v opozici k etno-kulturní uzavřenosti přistěhovalců, rasismus a nástrahy protirasistické výchovy, uprchlictví, problematika smrti a eutanazie, kriminalita, dětská prostituce).
Bez autorit a vzorů
Polleke nalézá útočiště u prarodičů na venkově, aby těmto problémům aspoň dočasně unikla. Společné jídlo zde začíná modlitbou, každodenní život má svůj pevný řád, opakující se životní rytmy jsou v harmonii s přírodními cykly, panuje tu porozumění a láska. Pro dospívající dívku je toto vypočitatelné prostředí místem bezpečí a jistoty, místem zakoušení zpomaleného času. Může se zdát, že vyprávění stojí na banálním protikladu rozpadlé městské společnosti a tradiční vesnické pospolitosti. Kuijer však ani tento tradiční svět neidealizuje – proplétáním jeho minulosti a současnosti odhaluje jeho problematická místa. Stačí připomenout, že táta Polleke, drogově závislý bezdomovec, je synem vyrovnaného, milého, křesťanského manželského páru. Kritické argumenty týkající se redukujícího ztvárnění světa v nepravdivých binárních opozicích jednoznačně vyvrací autorův smysl pro komplexitu, z něhož je patrné, že hledáním monokauzálních vzorců se k vysvětlení slabých míst obou světů nedopracujeme.
Kuijerovi nedospělí dospělí jsou důležitým literárním prostředkem, který umožňuje kriticky zmapovat současnou společenskou realitu a zároveň zachovat ideu dospělosti. Kuijer nepředstavuje žádnou ideální autoritu, kterou lze bez váhání následovat, neukáže ani jednoho dospělého, který by svým životem a jednáním tento ideál ztělesňoval. Že je ale idea dospělosti v příběhu o dospívání mladistvých stále relevantním referenčním bodem, je patrné z pocitu nedostatku, který se v čtenáři při hledání chybějících „skutečných“ dospělých vynořuje.
Autorka je socioložka.