Britský spisovatel David Almond obdržel za své prózy pro děti a mládež řadu literárních ocenění, včetně prestižní Ceny Hanse Christiana Andersena. Ve svém zatím posledním románu Píseň pro Ellu Grey se vrací k jednomu z nejdůležitějších mýtů západní literární tradice.
V knihách psaných pro mládež, v nichž se děj rozvíjí napříč různými světy, je imaginární mnohdy odhaleno jako sen, kóma, vidina, přelud. Pohádkový, mytický či fantazijní svět je vtěsnán do rámce vymezeného základními kategoriemi poznávání fyzického světa, a tím pádem přestává existovat. Jinou strategií je vědomé opuštění souřadnic takzvaného skutečného světa ve prospěch řádu jednoho z možných světů imaginárních, tedy vystoupení z žitého časoprostoru do sféry toho, co „existuje jen v pohádkách“. David Almond, oblíbený a do mnoha jazyků překládaný britský autor knih pro děti a mládež, kráčí třetí cestou: uchopuje vše, mystické i fantazijní, v životě samotném. Imaginární a skutečné se v jeho tvorbě rovnocenně proplétá. Platí to pro jeho romány Skellig (1998, česky 2000) a Kluk, co se koupal s piraňami (2012, česky 2015), které vyšly i u nás, a zvláště pak pro knihu Song for Ella Grey (Píseň pro Ellu Grey, 2014), jež v roce 2015 získala prestižní cenu Guardianu za beletrii pro děti.
Dívka si klade otázky
„Může být člověk obojí: mladý a mrtvý zároveň?“ ptá se vypravěčka románu A Song for Ella Grey. A vynořují se další otázky: existují lidské zkušenosti, při nichž se ukáže hranice mezi světem skutečnosti a světem představ? Existuje ona bezpodmínečná láska, kterou tak přesvědčeně opěvují mýty? Lze vyprávět o tom, co ani trochu nezapadá do obecně přijímaných představ o světě? Dá se takové vyprávění předat a sdílet? A přináší svému tvůrci osvobození, které je potřebné pro to, aby mohl dál žít svůj vlastní život? Tyto různorodé otázky se stávají podstatnými díky postavě, jež je klade, a příběhu, v němž jsou vysloveny. Vypravěčské mistrovství Davida Almonda se v knize projevuje prostřednictvím hlasu šestnáctileté Claire z anglického Newcastlu. To ona, náctiletá holka, stojí za všemi těmi otázkami, a stojí za nimi celou svou osobností, s veškerou citlivostí mládí, se zranitelnou otevřeností a upřímnou snahou najít odpovědi.
Claire přivolává sílu vyprávění příběhů, která je jí od malička důvěrně známá, aby získala rozhřešení, aby řekla něco zásadního o styčných bodech lásky a smrti a v neposlední řadě aby vyprávěla o tom, jak v současném světě, v ulicích Newcastlu, ožila jedna „kouzelná pohádka“. Věty vyprávění dovedou tlumočit váhavé zachvění její duše podobně sugestivně jako její divošský tanec, je to řeč, jejíž pulsující rytmus žene čtenáře přes výše vyjmenované otázky do světa románu a pak zase zpátky do reálného života.
Hlavní hrdinky Claire a Ella žijí od svého raného dětství v důvěrném přátelství. I jako dospívající dívky spolu sdílejí všechny jemné a intimní detaily života. Navíc jsou obklopeny kruhem kamarádů plných porozumění. Užívají si vzájemné blízkosti, ochutnávají život, osahávají svobodu a snaží se odlišovat od svých vrstevníků, kteří spřádají sny o kariéře, plánují hypotéky a důchody a chtějí se stát dospělými dříve, než vůbec stihli být mladí. Claire, Ella a jejich kamarádi jsou jiní, nechtějí „umřít, ještě než stihli žít“. Chtějí naopak zakusit v intenzivním zážitku samotné stvoření – jsou připraveni uslyšet „Orfeův hlas“, díky němuž se pro ně život může stát plně uvědomovanou živelností, a ono myticko-magické, vytvářené a předávané uměním, se projeví jako vnímatelná a smyslově zachytitelná skutečnost.
Subkulturní Orfeus
Již první odstavce anticipují rozuzlení románu. Čtenář, který je alespoň rámcově obeznámen s mýtem o Orfeovi, tuší, jakými cestami se bude příběh ubírat. Přesto je rozkoš knihu číst. Je tomu tak proto, že Orfeova postava je Almondem znovu vystavěna: poznáváme ho jako jinocha, který vystoupil ze současného kulturního mainstreamu, a zároveň je jako „dítě naší doby“ i jakousi reinkarnací mytického Orfea, neboť jednotlivé události jeho života opakují příběh antického hrdiny. Mýtus Almond převypráví v novém kulturním kontextu tak, že vzniká věrohodná románová poetika rozkrývající možnosti básnického pobývání ve světě, přičemž toto básnické pobývání je plně závislé na tom, do jaké míry jsou protagonisté příběhu s to nabýt zkušeností a plnohodnotně v nich pobývat. Jejich vědomě prožité zážitky se naplňují podle toho, jakým způsobem jsou protkány vláknem představovaného.
Almond jako mistr vyprávění a převypravování dobře ví, že čtenářské přijetí záleží na tom, jak jsme schopni předat a aktualizovat již známé příběhy. Každé setkání s nimi znovu stvoří pohádku, každé nové vyprávění znovu formuje Orfeovu postavu. Almond řeckého hrdinu oživí v bohémské postavě náctiletého zpěváka, který ztělesňuje ideál svobodného, ničím nevázaného života a jako umělec přitakává životu v jeho metafyzických souvislostech. Tato kvalita orfeovského odkazu přetrvává navzdory předjímané smrti mladíkovy lásky Elly.
Podsvětí v Newcastlu
Vyprávění je v podstatě opakováním již dobře známého, přesto Claire váhá, když se chystá odvyprávět příběh Orfea a Elly a pak i příběh sestupu do podsvětí. Copak lze jen tak jednoduše říct, že se někdo v současném Newcastlu sebere a sestoupí do podsvětí mezi mrtvé, aby svou lásku přivedl zpátky? Jak o tom mluvit v rámci reálného světa? Vzniká tak napětí mezi antickým mýtem a pozdně moderním viděním světa a k jeho uvolnění je třeba navštívit muzeum dětské literatury Seven Stories. Instituce National Centre for Children’s Book, sídlící právě v Newcastlu, se objeví i v Almondově románu. Sedm příběhů, čili ono „místo s knihami pro děti“, je organickou součástí světa, v němž Claire a její přátelé vyrůstají: chodí sem od dětství s rodiči a učiteli, aby poslouchali spisovatele a umělce, tvořili masky a kostýmy a vyprávěli vlastní příběhy, respektive aby v maskách zahráli, že „teď a tady to nejsem já“. Claire začíná mít pocit, že Orfeus byl s nimi už tenkrát: ve vyposlechnutých, zahraných, napsaných, zažitých příbězích – to on inspiroval schopnost vyprávět. Claire se k tomuto zážitku vrací, když se dostane k nejtěžší části příběhu. Tato pasáž je odlišena i vizuálně: černá písmena na bílém papíře jsou vystřídána bílými písmeny na černém podkladě. Stejně jako malé dítě si i teď Claire nasadí masku, masku vypravěčů, aby mohla splynout s tím, co bude říkat. Čtenář se nedostane k jakési prazkušenosti, nýbrž do přitažlivé sféry vypravěčských forem, které si jako dítě osvojil, do sféry kulturních schémat a zkušeností, zachovaných díky základnímu souboru kulturních narativů, jejichž součástí se stáváme díky vyprávění příběhů a pohádek.
Tematizací života náctiletých v podmínkách pozdní modernity Almond do našeho myšlení vrací mimetický princip. Ačkoliv je z hlediska moderních diskursů mimetické pouhým napodobováním a kopírováním, tedy něčím předurčeným k nezdaru vzhledem k neustálým inovacím, ve sporu mezi rozumovým a citovým se Almond vědomě a jaksi nečasově staví na stranu toho citového. Vždyť v mimetické reprezentaci se porozumění životu a bytí děje právě prostřednictvím citového, poetického. Orfeův příběh nám nevypráví znovu pro obsahy, které by byly intelektuálně nové, ani pro ponaučení nebo analytické úsudky, nýbrž pro zkušenosti a prožitky, jež mohou být tímto příběhem zprostředkovány.
Autorka je socioložka.