Ukrajina si připomíná čtyři roky od vypuknutí protestů, které později dostaly název Euromajdan nebo vznešeněji Revoluce důstojnosti. Jejich důsledky si v dobrém i špatném země nese dodnes. Jedním z negativ je množství přesídlenců, tedy lidí, kteří kvůli anexi Krymu a válce na Donbasu přišli o své domovy. To je i téma listopadového čísla časopisu Korrespondent. „Každý třicátý obyvatel Ukrajiny je přesídlenec. V květnu 2016 jich bylo nejvíc – 1 781 000. Z toho 21 tisíc pocházelo z Krymu, zbytek přišel o domov na Donbasu. Přesně se to nedá spočítat. Někdo odjel do Ruska. Někdo je oficiálně přesídlenec, ale žije na dočasně nekontrolovaném území, protože tak může dostávat ukrajinskou penzi. Někdo žije ve velkém městě daleko od fronty a nepobírá dávky. Někdo odjel ještě dál, jsou známé případy, kdy IT firmy přestěhovaly své zaměstnance do Bulharska, Česka nebo Polska.“ Fakt je, že významná část uprchlíků, zejména ti, kteří mají nějaké peníze, se nijak neregistrují. Adresný příspěvek na nájemné je 442 hřiven, pro penzisty 884 hřiven (asi 720 korun). Jenže nájem jednopokojového bytu v hlavním městě stojí čtyři až pět tisíc hřiven, ve velkých městech mimo Kyjev asi tři tisíce. Což je násobně více než pomoc, o kterou musíte žádat a kvůli níž si musíte obstarat množství nejrůznějších potvrzení. A to ani není jisté, že nájem seženete. Časopis přináší příběh Alexeje Barnyševa, původně z Doněcku, který odjel z Kyjeva s rodinou hned na jaře 2014. „Když majitelé bytu zjistili, že jsme z Doněcku, tak se s námi rovnou přestali bavit,“ říká Alexej. I kvůli tomu se po nějaké době přestěhovali z Kyjeva do Charkova, kde je podobných rodin hodně. Podle pronajímatelů panují obavy, že přesídlencům dojdou peníze a nebudou mít na nájem.
Podstatně hůře jsou na tom ti ukrajinští občané, kteří se dostali do ruského vězení. Jejich osudům se věnuje časopis Fokus z 10. listopadu. „Na základě smyšlených obvinění je na území Ruské federace nezákonně zadržováno 16 občanů Ukrajiny,“ sdělilo listu ministerstvo spravedlnosti. Lidskoprávní organizace vědí o minimálně dalších 28 zadržovaných Ukrajincích. Jenže političtí vězni jsou jen vrcholem ledovce. Podstatně více je těch, kteří byli ve výkonu trestu na Krymu a na Donbasu. Podle údajů ministerstva spravedlnosti jich na počátku roku 2014 bylo devatenáct tisíc. Téměř všechny žádosti o převedení ukrajinských vězňů do ukrajinských vězení jsou zamítány. Naopak se na Krymu vyskytly případy, kdy vězni byli převezeni do pracovních táborů za Uralem, a byli tak zcela izolováni od svých rodin. Od roku 2014 se z Krymu vrátilo dvanáct vězňů, z takzvané Doněcké lidové republiky 147 vězňů, ze sousední Luhanské lidové republiky vůbec nikdo. Z politických vězňů byla propuštěna Naděžda Savčenková, krymští Tataři Achtem Čijgoz a Ilmi Umerov byli posláni do Turecka. „Jak ukazuje praxe, Kreml propouští lidi pouze pod tlakem masivních kampaní a tisku. Mezinárodní solidarita, konsolidace úsilí a politicko-diplomatický tlak jsou zásadní pro to, aby Rusko osvobodilo naše nezákonně zadržované občany,“ zní z ministerstva zahraničí. Z politických vězňů zůstává za mřížemi například režisér Oleg Sencov, anarchista Alexandr Kolčenko nebo nacionalisté Stanislav Klych a Nikolaj Karpjuk. „Nikdo se neodvažuje dělat nějaké předpovědi ohledně toho, kdy budou propuštěni, protože Kreml propouští jen v tom případě, když nevidí další možnosti politického vydírání. A tuhle hru může hrát Moskva nekonečně dlouho,“ uzavírá Fokus.
Tragédie odehrávající se na Donbasu vede i k pozitivním změnám. Časopis Novoje vremja ve vydání 12. listopadu popisuje činnost skupiny chirurgů, kteří vypracovali unikátní technologii léčby těžkých zranění pomocí kmenových buněk. Chirurg Volodymyr Oksimec v Doněcku objevil metodu, při níž se implantát s kmenovými buňkami umístí do roztříštěné kosti a ta se následně scelí a doroste. „Když začala válka, pochopil jsem, s jakými zraněními budou vozit pacienty. Že to bude jako v Afghánistánu: roztříštěné kosti, chybějící kosti, nesrůstající zlomeniny. Tedy přesně ty případy, kdy se naše metoda bude hodit,“ říká Oksimec, který se ještě před válkou přestěhoval z Doněcku do Kyjeva. Nyní jeho tým provádí desítky operací měsíčně. Oksimec a jeho lidé nejsou jediní, komu válka zvýšila kvalifikaci. Hlavní chirurg dněpropetrovské nemocnice Jurij Skrebec říká, že od počátku války provedli přes 3500 operací. „Dříve jsme dělali třeba dvě operace mozku ročně. Nyní operace, které jsme považovali za složité, děláme jednoduše a rychle,“ vysvětluje Skrebec. Vybavení nemocnic má přitom daleko do ideálu. Ale i to se zlepšuje. „Propast mezi medicínou na Ukrajině a v Izraeli je třicet let. Je příliš zřetelná na to, abychom ji mohli ignorovat, ale ne natolik hluboká, abychom ztráceli naději na její překonání,“ říká Roman Goldman z První telavivské nemocnice, který často jezdí na Ukrajinu a sdílí zde izraelské zkušenosti s ošetřováním vojáků.