Pěšiny vyprávění

Šalamovův šestidílný cyklus povídek ze sovět­ského pracovního tábora můžeme číst jako vzpomínky na lágrový život na Kolymě, ovšem s tím, že jeho jednotlivé etapy jsou zpřeházeny, data smazána a skuteční lidé proměněni ve fiktivní postavy. Varlam Tichonovič Šalamov byl zatčen celkem třikrát – poprvé v roce 1929, kdy jej odsoudili ke třem letům za šíření takzvané Leninovy závěti, jež obsahovala mimo jiné známé varování před Stalinem. Trest si odpykal na Višeře v Severním Urale. V lednu 1937 byl odsouzen znovu, tentokrát na pět let za trockistickou činnost. A nakonec jej v roce 1943 ve stejném táboře, kde byl již uvězněn, odsoudili za činnost protisovětskou. Dostal deset let a propustili ho až v roce 1951. Na Kolymě však musel zůstat dál. Teprve po Stalinově smrti v roce 1953 začal pracovat v Kalininské (dnešní Tverské) oblasti blízko Moskvy, do níž se mohl vrátit až po své rehabilitaci v roce 1956. V šedesátých letech sice publikoval několik básnických sbírek, ale jeho opus magnum, psané v letech 1954 až 1973 a popisující život v gulagu, vyjít nesmělo. Ke konci života bydlel nemocný Šalamov ve zcela nedůstojných podmínkách v domově důchodců. V lednu 1982 byl převezen do ústavu pro choromyslné, kde za dva dny zemřel.

Lágrová lyrika

Šalamovův vypravěčský talent je někdy zastíněn skutečností, že jeho prózy jsou čteny spíše jako dokumentární svědectví o zločinech komunismu než jako umělecká díla. Částečně je to způsobeno velmi propracovaným stylem jeho minimalistického vyprávění, navozujícího dojem očitého svědectví. Tato technika má své opodstatnění – bez ní by vyprávění nebylo tak naléhavé. Oproti předchozím dílům cyklu Kolymské povídky (česky 2011), Levý břeh (česky 2013) a Mistr lopaty (česky 2015) přináší Vzkříšení modřínu (Voskrešenije listvennicy) spíše kratší prózy, blížící se svým charakterem črtám, jež koneckonců pod názvem Črty ze zločineckého podsvětí (Očerki prestupnogo mira) do­plňují přítomný svazek. Původně ovšem v ko­­lymském cyklu Črty zaujímaly čtvrté místo, a předcházely tak Vzkříšení modřínu.

Přestože to není na první pohled zřejmé, aktuálně vydaný svazek prozrazuje spřízněnost autora lágrové literatury s poetikou Ivana Bunina, který v té době pobýval v emigraci – spřízněnost, z níž se ostatně sám Šalamov vyznal v kolymském táboře, což bylo podle něj skutečnou příčinou prodloužení jeho trestu. A pak je zde samozřejmě pojítko s mistrem ruské črty Antonem Pavlovičem Čechovem, jehož povídková tvorba se tak výrazně liší od kolosálního ruského románu 19. století, na nějž později navázal Alexandr Solženicyn. Šalamov neaspiruje na kronikářskou velkolepost a detailnost, patrnou například ze Souostroví Gulag (1968, česky 1990), naopak klade důraz na malou formu, krátké povídky a črty téměř postrádající děj. Texty shrnuté do Vzkříšení modřínu a Črt ze zločineckého podsvětí autora ukazují nejen jako svědka lágrového života na Kolymě, ale též jako bytostného lyrika.

Šalamov vypráví zvláštním způsobem. Ne­­ustále dává najevo, že události, o nichž chce vydat svědectví, jsou ve světě, v němž se odehrály, ponořeny tak hluboce, že se v něm ztrácejí. Žádné vyprávění je nemůže uchopit, a proto nezbývá než klouzat po jejich povrchu, letmo zaznamenávat jejich každodenní represivní ráz, modernisticky přerušovat linii vyprávění a k nedovyprávěným událostem přidávat události další, jež však ty předchozí nijak neosvětlí, naopak je ještě více znejasní.

Hustý les paměti

Šalamov svými lyrickými popisy připomíná Bunina, avšak místy až excentrická rozvětvenost jednotlivých linek vyprávění upomíná na ruské avantgardní prozaiky, především na Pilňaka a Platonova. Podobně jako u nich také v jeho světě souvisí psaní příběhů s pěším putováním. Jako se klikatí a ztrácejí pěšinky vyšlapané v lese divokou zvěří, Šalamov vypráví, jako by si klestil cestu lesem paměti. V každé nové povídce se snaží oklestit příběh a pevně jej podržet v čase. Čas u něho není konkrétním datem, ale zkušeností vlastního těla a vědomí. Je historií konkrétního lidského života, která má své vrstvy, ale i proseky a mýtiny, jimiž můžeme minulá traumata na okamžik spatřit.

Okraje pěšiny nejsou pevně ohraničené, ale ustavičně zarůstají okolním rostlinstvem. A také Šalamovovu vyprávění neustále hrozí, že za několik let nebude čitelné. Autor musí pěšinu neustále obnovovat, procházet jí a svým vyprávěním ji oživovat – zkoumat, na co si během vyprávění vzpomněl, s kým nebo čím se ve svých vzpomínkách setkal. I proto se první povídka Vzkříšení modřínu jmenuje Pěšina. Pěšinami vyprávění je třeba neustále procházet, neboť se může stát, že nějaká událost zaroste v nestřeženém okamžiku trávou a my nerozpoznáme, kudy vedla, a ztratíme se v hustém lese paměti. Jak je to vzdálené Solženicynovu, ale i Nabokovovu sebevědomí! Šalamov si je vědom, že ani dílo, ani jeho reflexe nejsou věčné, že jeho osobní zkušenost jednou zmizí – a všechny zločiny, kterých byl svědkem, budou spolu s oběťmi i jejich vrahy zapomenuty. Historie jejich osudu tu zůstane jako anonymní stopa, nezřetelný otisk zachycený v geologických vrstvách země: „Kdežto grafit, uhlík, ležící miliony let pod tím největším tlakem, se proměňuje, když ne v kamenné uhlí, tak alespoň v diamant, nebo v to, co je nejdražší ze všeho, v tužku, v tuhu, která může zapsat vše, co člověk zažil a viděl (…) Každý zápis s poznámkami při optickém měření vyžaduje tuhu, aby byl nesmrtelný. Tuha je příroda, tuha se účastní koloběhu látek a někdy času vzdoruje lépe než kámen.“

V povídce Dvě setkání Šalamov píše: „Byl jsem ten nejobyčejnější chcípák a žil jsem podle zákonů chcípácké psychiky.“ Jeho skepse k naší schopnosti pravdivě vylíčit prožité události se v něčem podobá skepsi vyjádřené Čechovem v závěru jeho slavné povídky Biskup. V ní hlavnímu hrdinovi hrozí naprosté zapomnění, jež je horší než smrt – kdo si kdy vzpomene na biskupa, na to, ­jestli vůbec žil a jestli si celé vyprávění o něm ­nevymyslela jeho matka, aby ukonejšila svou samotu? Všechno, co jsme kdy prožili, nenávratně zmizí.

Geologický čas

Šalamovova nedůvěra k dějinnému času, v němž jsme schopni nazřít svou vlastní minulost a kriticky se k ní postavit, vrcholí v povídce Marcel Proust. Nic není vzdálenější lágrovému životu než Svět Guermantových (1921, česky 1980), ve kterém se zapomenutý čas skládá ze samých zdánlivých zbytečností, které jsou pro trestance Kolymy nepředstavitelné: „Zapamatovat si šaty služky a zapomenout šperky její paní.“ Ruský spisovatel Proustovo úsilí nazřít čas jako trvání minulosti v přítomném obrazu vlastně popírá: „Zrcadla neuchovávají vzpomínky.“ Jestliže Proust věří, že minulost můžeme kriticky nahlédnout a vše zdánlivě nenávratně ztracené znovu navrátit přítomnosti, Šalamov naopak ukazuje, že se všechny příběhy navrátí do anonymity, z níž se vynořily, a stanou se součástí jakési nedějinné věčnosti – geologického času. Dopis i fotografie se rozpadnou, vzpomínky i tváře vyblednou – a zůstane jen tuha neboli grafit jako znak jiného, nedějinného času, času geologického, v němž se rozpouští každý příběh a mění se v anonymní záznam, v čáru tužkou: „Kolymská tajga je počmárána průseky topografů (…) V tajze se dá psát jen tuhou (…) Papír je jednou z masek, jednou z proměn dřeva v diamant, v diamant a tuhu. Tuha je věčnost (…) Cedulka s číslem osobního spisu skrývá nejen místo smrti, ale také její tajemství. Toto číslo na cedulce je napsané tuhou.“ Konkrétní tváře, stejně jako jejich příběhy, jsou u Šalamova často neviditelné, utajené a nevyjevené: „Byli to lidé z cizích transportů, nešlo je od sebe rozeznat podle oblečení, hlasu, ani podle omrzlin – skvrn na tvářích nebo puchýřů na prstech.“ Vůbec je těžké slovy cokoli popsat: „Bylo těžké psát, protože mozek zhrubl a krvácel stejně jako ruce.“

Šalamov tím, že poukazuje na zločiny, které často nebyly nikým zaznamenány, klade otázku po povaze našeho času, o němž se ­domníváme, že jej důvěrně známe a máme ve své moci, neboť předpokládáme, že jeho minulost náleží dějinám. Ale co když se většina z toho, co konáme, nakonec nestane součástí dějin, ale ponoří se do jakéhosi navždy zapomenutého času? Co když každá osobní zkušenost po smrti člověka zaroste trávou a nevydá žádné svědectví? Domníváme se, že známe svou vlastní minulost, ale to, co se v minulosti událo, mnohdy nedospělo k tomu, aby to bylo zaznamenáno a stalo se dějinami (anebo to bylo zfalšováno). Přežít není jen otázkou záchrany vlastního života, ale také zodpovědností za své svědectví, neboť „pravdu má ten, kdo píše později“. Šalamov jako by si zde podával ruku s americkou drsnou školou – povaha zločinu se v jeho příbězích skrývá stejně jako jejich vykonavatelé.

Autor je spisovatel.