Poslední kovboj

Na letošním festivalu v Cannes se jednou z nevychvalovanějších premiér stal snímek Western, přestože byl uveden jen v méně prestižní sekci Un Certain regard a neodnesl si odtud žádnou z cen. Nepříliš známá německá režisérka Valeska Grisebachová ho natočila v produkci Maren Adeové, tvůrkyně loňského festivalového hitu Toni Erdmann. Vzhledem k tomu, jak unikavý a komplikovaný divácký zážitek film nabízí, se nelze příliš divit, že ho dramaturgové Cannes umístili mimo centrum pozornosti. Překvapivé ale není ani to, že ho kritika následně do tohoto centra přesunula.

Bariéry dialogu kultur

Snímek sledující skupinu německých dělníků, kteří pracují na stavbě na bulharském venkově, od začátku buduje síť ambivalentních vztahů mezi postavami, v nichž se divák orien­tuje spíš pomocí různých domněnek než jasných informací. Středobodem tohoto neurčitého prostoru je postava dělníka Meinharda, který málo mluví, zato ale často jedná na vlastní pěst. Svým vzhledem, ale i povahou může připomínat poněkud neobvyklou inkarnaci moderního kovboje, přičemž netušíme, z jakých pohnutek vlastně koná.

Název filmu je přitom maximálně ironický. Paralely s divokým Západem se v dějišti snímku nabízejí, zároveň ale trpce ukazují na to, co je jeho ústředním tématem – totiž na nedorozumění, bariéry „dialogu kultur“ a propasti mezi jednotlivými lidmi. Německé dělníky můžeme vnímat jako zástupce bohaté západní Evropy, kteří provádějí „kolonizaci“ divokého Východu – stavějí v Bulharsku vodní elektrárnu. Meinhard se však od začátku chová jako dobrodruh, který se pokouší přes jazykové a kulturní rozdíly navazovat vztahy s „domorodci“ a neváhá se postavit na jejich stranu proti „bezpráví“, k němuž se uchylují jeho kolegové.

Snímek je ale zároveň odtažitým pozorovatelským dramatem, které nás nechává sledovat řadu všedních situací a miniaturních konfliktů z pozice svědka stojícího mimo dění. Meinhard zůstává neprostupnou postavou, která může být moderním westernovým hrdinou i pozérem, který si na něj jen hraje. Jeho střety s obyvateli venkova jsou podobně nevyjasněné – nevíme, jaké nevyřčené konflikty Meinhard a jeho kolegové vyvolávají. Postupně tak sílí tenze, ale k otevřeným střetům dochází jen výjimečně.

Tanec na okraji

Ve své fascinaci jemnými projevy tělesnosti je Grisebachová jakousi zemitější následovnicí významné osobnosti francouzské senzualistické kinematografie Claire Denisové. Meinhard, ztvárněný Meinhardem Neumannem, je především typově výrazná postava, jejíž vzezření vzbuzuje hned několik různorodých asociací. Stejně zásadní důraz na povrchy je patrný v tom, jak Grisebachová vystavuje či zakrývá těla svých protagonistů, ale i v akcentování krajiny či například koňského těla. Příznačné je i to, že film končí scénou tance, ve které se čistě pomocí pozice a pohybů hrdinova těla ukazuje jeho smutný úděl outsidera, jenž by se rád stal součástí „domorodecké“ komunity bulharských venkovanů, ale je mu znovu a znovu přisuzována pozice odmítaného muže na okraji.

Prostřednictvím velmi jednoduchého příběhu Western přináší skeptický pohled na současnou Evropu. Svým důrazem na povrch ukazuje nečitelnost hrdinů, jejichž střetávání plodí jen nedorozumění. Grisebachová si zvolila téma, které je nevděčné a nesmírně obtížné, ale trpělivým, divácky velmi náročným stylem se jí podařilo vytvořit předivo neobyčejně mnohoznačných vztahů.