Synagoga ikonoklastů

José Valdés y Prom se narodil ve filipínské Manile a proslavil se svými kromobyčejnými telepatickými schopnostmi zejména v Paříži. Z tohoto města ve středu světa vysílala pavučina jeho všudypřítomné mysli okam­žitá vlákna až do Madridu, do New Yorku, do Varšavy či Sofie; ale sám pavouk se nikdy nechtěl hnout ze svého kuželovitého doupěte, ze svého hyperboloidu, ze svého špinavého bytu v šestém patře domu v rue Visconti na levém břehu: na jeho odpudivém schodišti zemřel na infarkt nejeden student parapsychických věd, což Valdésovu slávu ještě zmnohonásobilo.

Kvůli nechvalně proslulé francouzské ignoranci zeměpisu, jakož i všech jazyků odlišných od francouzštiny byl považován za Japonce, Chilana, Papuánce, Siamce, Inda, Eskymáka, Mexičana či Portugalce, podle módy nebo světového dění; podobně jeho prosté dvojité příjmení prošlo metamorfózami hodnými téměř egyptských faraonů, z jejichž jmen se obvykle dá rozeznat pouze první písmeno, případně druhé či poslední, a to necháváme stranou Senusreta, který se podepisoval Ramesse.

Tím lze vysvětlit, že na toto vynikající médium se v Římě vzpomíná pod jménem Giuseppe Valdez, ve Vídni Joss von Yprom, v Londýně J. V. Bromie a v gnostických kruzích v Curychu koluje nepravděpodobná verze Jonathan Waldenpromer. Dvě šetrné turínské komtesy zabývající se spiritismem přivedl roku 1875 na žebráckou hůl jeden jeho falešný dvojník – z města Brescia, navíc plavovlasý –, který se jim představil jako Giosuè Valdes di Promio. Jeho sláva, stejně jako Buddhova či Jehovova, přesahovala písmena a jejich řazení.

Tato proslulost se zrodila, dá­-li se to tak říci, s Třetí republikou. Roku 1872 odehrál Valdés y Prom svou první telepatickou partii šachů s anabaptistickým pastorem L. B. Rumfordem z Tunbridge Wellsu a zvítězil. Záznamy o tomto pamětihodném utkání se dosti rozcházejí. Je téměř jisté, že oba hráči zahájili partii víceméně ve stejnou hodinu a ve stejný den; jasný však není fakt, že podle dochovaných dokumentů Angličan zřejmě vzdal v úterý, kdežto pařížský hráč mu dal šach mat až ve čtvrtek; v každém případě popis tahů a další podrobnosti partie lze nalézt v Edinburgh Review, což dokládá, jaký ohlas událost vyvolala.

V následujících měsících a letech vyhrával Valdés y Prom telepatické partie téměř ve všech hlavních městech světa s fungujícím telegrafem a k tomu navíc jednu v Lublinu, jejíž výsledek se ztratil v mlhách zemí za Dunajem, neboť v Lublinu tehdy ještě neměli telegraf. Tyto partie však byly snadné; zdá se, že Valdésovi soupeři si hned nechávali sežrat všechny figurky, a objevilo se podezření, že si vidoucí systematicky vybíral takové protivníky, kteří šachy ani neuměli hrát. Což ovšem nijak nesnižuje významnost toho podniku, pokud máme na mysli, jak je šachová hra nekonečně složitá a jak dvojnásob nekonečně se zkomplikuje, když ani jeden z hráčů netuší, jaký tah udělal jeho protivník: i prohrát je za takových okolností výhrou.

Mezitím se Valdés stal Mahátmou médií, oficiálním nálezcem ztracených šperků a dětí, jasnovidcem zamilovaných maršálek, utěšitelem ovdovělých falckých kurfiřtek. Kde skončily značné sumy, které vydělával, se nikdo nikdy nedozvěděl; šuškalo se, že si ­Mistr dává stavět soukromou pyramidu nedaleko egyptského Memfisu; jiní tvrdili, že každý vydělaný frank posílá do Číny, což tehdy působilo tak záhadně, že nebylo zapotřebí dalšího vysvětlování; oproti tomu zlé jazyky a chudí duchem prohlašovali, jako vždy bez důkazů, že všechny své výdělky utrácí v nejluxusnějším lupanaru v Paříži s Alžířankami a Kočinčíňany, případně s Kočinčíňankami a Alžířany.

Faktem je, že Valdés y Prom se až příliš podobal světci, než aby nebyl podvědomě spojován s představou hampejzu; dokonce se říkalo, že vrátil do života pošťáčka nechutně rozmačkaného koňkou. S jistotou se vědělo, že jednou na dálku zhypnotizoval carova syna, když cestoval do Oděsy, a v tomto stavu ho přinutil poslat do Petrohradu psaní s žádostí o milost pro jednoho proslulého anarchistu z Vladivostoku odsouzeného k smrti. Ale možná byla žádost o milost jen cena dohodnutá s jasnovidcem za nějakou jinou – neznámo jakou – službu. Bylo též doloženo, že téměř každý večer Filipínec otvíral okno svého pokoje, vystupoval na římsu a vyrážel na procházku po Viscontiho ulici, nad níž bloumal sem tam ve vzduchu, stále na úrovni šestého poschodí, s mírným, zamyšleným výrazem; po půlhodině zábavy se vracel stejným oknem domů. To byly jeho jediné ověřitelné vycházky.

V jednu chvíli napadlo jednoho jeho přítele, španělského exulanta zchudnuvšího v důsledku karlistických válek, že by se Mistrových telepatických schopností dalo vy­­užít, a otevřel si za radnicí Hôtel de Ville informační středisko, neboli, jak by se řeklo dnes, tiskovou agenturu. Třikrát týdně vystupoval po schodech do bytu v rue Visconti a Filipínec v transu mapoval radarem svého pohledu hlavní města civilního světa. Byla to první tisková agentura moderního typu, jelikož všechny vydané zprávy se týkaly hlav států zabývajících se všední činností, jako například: „Řím. Papež oslavil své dvaaosmdesáté narozeniny mší v Sixtinské kapli“; „Berlín. Železný kancléř odhalil bronzovou sochu Pruského národa“; „Montreux. Našel se kufřík královny Neapole“. Na žurnalistiku tak vysoké úrovně však čas tehdy ještě nedozrál a agentura se nesetkala s úspěchem: Valdés měl Evropou otřást zcela jinak.

A otřesu se Evropa dočkala u příležitosti velkého Mezinárodního kongresu meta­-fyzických věd, který se konal či snad spíš měl konat se slavnostní okázalostí roku 1878 v úctyhodných posluchárnách Sorbonny; ta však nechtěla tento komplexní projev pokrokářského konzervatismu posvětit oficiálně. Ve skutečnosti toto setkání, které možná ve stínu ukula a upiklila stále ještě mocná francouzská církev společně s čím dál mocnějším evropským vědeckým materialismem, Sorbonna levou rukou podporovala, snad i financovala.

Ve smířlivé atmosféře nové republikánské ústavy se na kongresu setkaly opačné zájmy: církev nehodlala – jakož ani nikdy předtím – přepustit soukromým osobám schopnost konat zázraky, jak už se bohužel stalo s volebními hlasy; pozitivistická věda prostě nemínila připustit existenci zázraků. Jelikož Valdés y Prom byl jediným člověkem v Paříži, a možná i v celé Evropě, jehož schopnost konat zázraky všichni uznávali, lze se oprávněně domnívat, že pravým terčem sympozia byl právě on, Valdés. Eminentní teologové, kardinálové a biskupové se tak údajně pro jednou spojili s nejvýznačnějšími jmény fyziky a chemie, ba i s nastupujícími evolucionisty, aby rozdrtili ty temné projevy ducha, nově nazývané meta­-fyzické: hypnózu, telepatii, spiritismus, levitaci. A Valdés si za svůj cíl vytyčil rozdrtit kongres a kongresmany, aniž vůbec vyjde z domu.

Hned první den se všechno nehezky zašmodrchalo. Pařížský arcibiskup, jenž měl otevřít zasedání, místo toho otevřel svou velikou chlebárnu a spustil v savojském dialektu písničku Rappel des Vaches, kterou se svolávají krávy z pastvy do stáje; prelát totiž pocházel z Horního Savojska. Vzápětí měl promluvit jménem anglické vědy proslulý Ashby; jeho chraptivý hlas matematika místo toho dojatě zapěl sloky hymny God Save the Queen; všechny sloky, jak se dělává jen při obzvlášť význačných příležitostech.

Když dozněl potlesk, požádal o slovo nejznámější astronom z Čech, aby ubohou lámanou němčinou prohlásil, že si vůbec nevzpomíná, za jakým účelem se tam sešli; sotva byl jeho příspěvek přetlumočen pro Francouze a jiné přítomné monogloty, rozlehlo se sálem vzrušené mumlání: zprvu zdráhavě, posléze radostně všichni přítomní v nejrozličnějších jazycích přiznali, že ani oni netuší, co tam vlastně dělají.

Zasedání bylo minimálně pro ten den přerušeno, aby se účastníci sympozia mohli vrátit do svých hotelů či klášterů a udělat si pořádek ve vlastních papírech i myšlenkách. Odchod z Auly Magny byl značně bouřlivý: vědci a církevní hodnostáři, stiženi téměř hysterickým kolektivním záchvatem glosolálie, mířili ke dveřím se zpěvem; ti nejstarší si notovali Carmagnolu, ti středního věku nový mezinárodní popsong, který měli o několik let později exhumovat Degeyter s Pottierem pod jménem Internacionála.

Po tomto nadlidském výkonu upadl Valdés y Prom do hlubokého spánku, který trval téměř do půlnoci. Když se probudil, něco pojedl, vykonal svou obvyklou vycházku kolem podkroví rue Visconti a připravil se na namáhavý druhý den zasedání.

Druhý den Kongresu proti meta­-fyzickým vědám, které se dnes zvláštní metatezí nazývají meta­-psychické, zahájil předseda výboru pro míry a váhy, jenž shromáždění navrhl, aby všichni vyšli na nádvoří a zatančili si polonézu na počest Allana Forresta Lawa, botanika a děkana univerzity v Yale v exotickém Connecticutu. Biskup z Caen namítl, že prší a že v aule samé je dost místa, aby se dal tančit třeba i valčík. Němečtí vědci včetně Jeho Magnificence rektora jenské univerzity se s hlučným dupáním dřeváků na prkenné podlaze vzápětí pustili do improvizovaného ländleru a k nim se brzy přidali i nejslavnější geologové, vulkanologové, seismologové, entomologové a mariologové té doby. Shromáždění se zjevně zvrhlo a i toto zasedání muselo být odročeno. Tisk sice nebyl na jednání připuštěn, ale i zvenčí mohl konstatovat kravál a vzápětí ohromující množství polámaných lavic.

Je zbytečné zde poznamenávat, čeho si tehdy všimli všichni, že totiž nikdy na žádném vědeckém kongresu se nic podobného nestalo: někdo šeptem naznačil Valdésovo jméno. Valdés y Prom nepřijímal novináře ani návštěvy, nevydával prohlášení: zrodilo se podezření, že má za lubem něco ještě senzačnějšího.

Třetího zasedacího dne se rozhodl kongresu osobně účastnit apoštolský nuncius ve Třetí republice, jat obavami o prestiž zúčastněných církevních hodnostářů. Sotva se to Valdés dozvěděl díky španělskému exulantovi, jenž nepolevoval ve svém úsilí shromažďovat a předávat zprávy, usoudil, že využije přítomnosti této nejvyšší autority – ještě autoritativnější než taktéž ohlášený ministr vnitra a policejní velitel – k tomu, aby svým nepřátelům zasadil definitivní úder.

Jakmile následujícího rána vstoupil nuncius do sálu, všichni přítomní kongresmani včetně luteránů, Rusů, ba i Turka uctivě povstali a zatleskali; když potlesk dozněl, znovu usedli. Nuncius otevřel svá malá ústa a pravil: „Pokorně vám vyřizuji otcovské pozdravení Jeho Svatosti, bašty, proti níž nic nezmohou démoni, čarodějnice ani přívrženci očividných či okultních věd.“ V tu chvíli povstal fyziolog Puknanov a odvětil: „Já, Valdés y Prom, vás též zdravím.“ Povstal Sir Francis Marbler a dodal: „Já, Valdés y Prom, pozdravuji papeže.“ Povstal Von Statten a řekl: „Já, Valdés y Prom, děkuji nejvyššímu knězi.“ Jeden za druhým povstávali všichni vědci a děkovali jménem filipínského jasnovidce; totéž pak udělali teologové a představitelé církve; nuncius si myslel, že se mu to jen zdá, když nakonec povstal i ­ministr vnitra a s jasným toulouským přízvukem uzavřel: „Já, Valdés y Prom, jsem ještě nikdy nebyl tak poctěn.“

Poté se všichni shromáždění dohodli, že prohlásí jednání kongresu za ukončená. Vlastní návrh jednomyslně odsouhlasili. Následoval rozličně popisovaný obrovský zmatek, neboť všichni přítomní se stále ještě domnívali, že jsou Valdés y Prom. Včetně nuncia, jenž však nikdy později nechtěl s nikým mluvit o tom, co se onoho dne ve velké aule Sorbonny skutečně odehrálo.

Vědci i duchovní stále ještě jako ve snu zamířili ten na nádraží Gare de Lyon, onen na Gare de Strasbourg, další k vlastním kočárům. Jelikož z nich novináři nedokázali vymámit žádné podrobnější informace – „Působili jako děti,“ napsal deník La Liberté –, rozběhli se do rue Visconti; avšak ani tam se již o událostech nic nedozvěděli, neboť Valdés y Prom byl mrtev. Zdá se, že hypnotizér, příliš vyčerpán námahou, na své obvyklé vzdušné večerní procházce kolem oken šestého patra zakopl o prázdno, špatně šlápl a zřítil se na dlažbu s neblahými následky; co se týče španělského exulanta, ten se zřejmě z obav před možnými odvetnými opatřeními ministra vnitra vypařil.

Ze italského originálu La sinagoga degli iconoclasti (Adelphi Edizioni, Milano 2014) vybrala a přeložila Anežka Charvátová.