Usilovat o změnu k lepšímu

Letos jste vydal svůj desátý román. Co vás přivedlo k psaní?

Začal jsem psát jako šestiletý a byl to skvělý pocit. Byla to ta nejlepší věc, jakou jsem zažil. Takže jsem v tom pokračoval a píšu dodnes. Vlastně ani nevím, co bych měl dělat jiného.

Ve vašem zatím jediném románu přeloženém do češtiny, Malém bratrovi, v němž využíváte motiv Velkého bratra z Orwellovy knihy 1984, se říká: „Nevěřte nikomu, komu je přes dvacet pět.“

Pokud si knihu čtenář přečte, pak stejně jako její sedmnáctiletý hrdina Marcus zjistí, že lidem, kterým je víc než pětadvacet let, vlastně věřit musí – protože důvodem, zda někomu věřit nebo ne, není věk, ale hodnoty druhého. V životě si musíte najít někoho, kdo má stejné hodnoty jako vy, kdo se zajímá o stejné věci, bez ohledu na věk. Tak se i Marcusovi podaří řešit vlastní problémy.

Proč si myslíte, že by dospívající měli číst knihy?

To je stejné, jako byste se ptal, proč mají dospívající dýchat, mluvit spolu nebo si dát snídani. Čtení je samo o sobě dostatečně chvályhodná aktivita, navíc spojená s morálními hodnotami, a žádný jiný důvod, proč číst, není potřeba hledat.

Jak se díváte na dnešní mladou generaci? Může něco změnit?

Každá generace něco mění, jinak by byl svět pořád stejný. Otázka je, zda může změnit něco k lepšímu, v což doufám. Jsem zároveň optimista i pesimista. Optimista jsem proto, že mám pocit, že internet nám umožňuje pracovat společně a měnit svět kolem nás. Pesimista jsem, protože si myslím, že pokud o změnu k lepšímu nebudeme aktivně usilovat, budou věci naopak mnohem horší.

V článku Neexistuje způsob, jak zabránit dětem sledovat porno ve Starbucks jste odmítl cenzuru internetu a takzvaný censorware, tedy software omezující přístup na některé stránky. Budeme jednou vzpomínat na „zlaté časy internetu“?

Censorware je hodně rozšířený po celém internetu a v každé zemi. Občas ho vlády používají, aby znemožnily šíření dětské pornografie, anebo aby zastavily výzvy k protestu, někdy ho využijí školy nebo knihovny, aby zajistily bezpečnost dětí. Korporace za pomoci censorwaru často chrání produktivitu svých zaměstnanců, kteří by jinak v práci trávili čas třeba na Facebooku. Občas mi dokonce můj americký nakladatel píše, abych mu poslal rozhovor, který jsem udělal pro nějaký časopis, protože oni k němu mají zablokovaný přístup vlastními firewally. Nemohou sledovat ani rozhovory, které dělají časopisy s jejich vlastními autory!

Pokud jde o „zlatou dobu internetu“, můžeme pouze doufat, že se kyvadlo zhoupne na druhou stranu – že se vlády a různé organizace nebo i školy nebudou pokoušet odstavit nás od textů, které se jim budou zdát příliš pobuřující nebo budou obsahovat něco, co nechtějí slyšet. Že trestat se nebude fakt, že si někdo čte něco závadného, ale jen to, že člověk nějaký zločin opravdu spáchá.

V poslední době jsou pro mnohé voliče lákavou volbou pirátské strany. Mám ale pocit, že jejich popularita stojí hlavně na legalizaci volného přístupu k zábavě na internetu, jako je hudba nebo filmy.

Nemám pocit, že by jim šlo v první řadě právě o tohle. Když se podíváte na programy pirátských stran a mluvíte s těmi, kdo je podporují, zjistíte, že jim jde – ať už si o legalizaci přístupu k zábavě na internetu myslí cokoliv – spíš o obecnou hrozbu kontroly a omezení po­­užívání internetu. Není možné mít firewall na státní úrovni, který zastaví každé naše kliknutí směřující na Pirate Bay, aniž by stát kontroloval a sledoval všechno, co každý z nás na internetu hledá. Myslím, že je vůči pirátským stranám nespravedlivé takto redukovat jejich program, a to nejsem členem žádné z nich. Myslím, že lidem tolik nezáleží na tom, zda jsou informace zadarmo, spíš je zajímá, zda jsou ještě svobodní.

Co by mělo být prioritou pirátského programu?

Pirátské strany by měly vyvažovat snahy o ome­­zování svobodného internetu, podporovat politiky vystupující proti cenzorskému softwaru, prosazovat neutralitu internetu, propagovat silnější šifrování, které znesnadňuje cenzuru, a řešit problémy, které internet způsobil kulturnímu průmyslu. Povzbuzovat transparentnost a usilovat o demokratizaci organizací, které vybírají licenční poplatky za hudbu a jiná díla na internetu. Iniciovat politiku, která umožní producentům a autorům děl umístěných na internetu najít silnější pozici pro vyjednávání s vydavateli. Kdysi například autorské právo v Americe platilo jen velmi krátce. Po uplynutí této krátké lhůty mohlo být sice obnoveno, ale pouze autorem, nikoliv vydavatelem. Znamenalo to, že pokud jste za vydavatelem přišli se svou novou knihou a on vám za její vydání nabídl jen malý honorář, v případě, že se kniha dobře prodávala, jste za pár let měli možnost vyjednat si mnohem výhodnější smlouvu. Je mnoho způsobů, jak zlepšit pozici autora, a jen několik z nich má co do činění s cenzurou a zvýšeným dohledem. Zábavní průmysl dnes bohužel jako způsob, jak pomoci tvůrcům, prosazuje právě tyto dvě možnosti. Chytrá pirátská politika by měla hledat možnosti, jak vy­­užít rozdílné zájmy autorů na jedné straně a vydavatelů, hudebních firem a filmových studií, kteří do nich investují, na straně druhé. Ukázat autorům, že díky podpoře svobodného a otevřeného internetu mají větší šanci si vydělat, než když se vydají cestou dohledu a cenzury ve jménu ochrany příjmů svého vydavatele z internetových prodejů.

Jak by měl v budoucnu vypadat model autorského práva?

Musíme si uvědomit, že autorské právo nemůže využívat kopírování jako kritérium toho, zda se někdo nachází uvnitř či vně zábavního průmyslu. Když se s tímhle začalo, fungovalo to, protože kdokoliv udělal kopii knihy, ocitl se v prostoru tiskového průmyslu. Ale to už dávno není pravda, takže omezení regulace na kopírování nedává smysl. Zároveň nikdy nebudete mít systém autorského práva, který je dost komplexní na to, aby umožňoval firmě Warner Brothers licencovat Harryho Pottera firmě Universal, která by si na té postavě založila tematický park, a zároveň dostatečně efektivní a jednoduchý, aby si dvanáctiletá dívka, která založí fanouškovskou webovou stránku Harryho Pottera, mohla být jistá, že neporušila zákon. Musí být zkrátka jasné, kdo se nachází uvnitř a kdo vně zábavního průmys­­lu, a pro to potřebujeme lepší koncept než kopírování. Až tohle vyřešíme, měli bychom najít vyvážený model dělení odměny mezi autora, nakladatele a případného zprostředkovatele. Například technické metody zamezující šíření obsahu digitálních médií – tedy takzvaná Správa digitálních práv, obvykle označovaná zkratkou DRM – dávají všechnu moc na trhu distributorovi, protože on jediný může uživatelům povolit tuto ochranu zrušit, pokud chtějí dílo využít jinou platformou, než pro jakou si je původně pořídili. Takže ve chvíli, kdy se nakladatel rozhodne pro některou z platforem, nemůže už z toho vycouvat, bez ohledu na to, zda je majitelem té platformy iTunes, Microsoft nebo Google Play. Distributoři se svými investory tak díky DRM mohou diktovat podmínky vydavatelům ohledně ceny produktu nebo toho, kde se bude produkt prodávat, protože vydavatel si nemůže dovolit opustit svého zákazníka, který je ovšem kvůli DRM vázán na distributora. Měli bychom zajistit, aby autorská práva fungovala a nedávala všechnu moc jen distributorům.

Další věcí je, že bychom měli vyrovnat pozice autorů a investorů tím, že budeme mít robustní prodejní prostor, který investorům nabídne služby, jako jsou platba za distribuci a marketing, a poskytne i další systémy, jež propojí publikum a umělecká díla. Umožníme tím autorům, aby měli lepší pozici při vyjednávání se svým nakladatelem. Pokud budou mít možnost publikovat jak u velkých, tak u malých vydavatelů, nebo pokud to jsou umělci, kteří jsou schopní si sami vydat svá díla, ať už jde o nezávislá videoherní studia, nezávislé hudebníky nebo spisovatele, mělo by to v otevřeném prostředí fungovat jako základ pro další vyjednávání. Ta nejhorší nabídka, jakou může dát nakladatel, by přitom vždy měla být lepší než varian­ta, že si vydáte dílo sami, ale dostanete se tak do závislosti na zprostředkovatelích plateb, webového prostoru, například na YouTube, nebo sociálních sítí, jako je Facebook a ­Twitter. Nesmíme proto po těchto platformách vyžadovat zodpovědnost za materiály, které zprostředkovávají, a tlačit tím na zvyšování ceny jejich služeb, protože i díky nim si autoři mohou vyjednat lepší smlouvy. Autorská práva by měla vytvářet otevřené hřiště pro investory, distributory a autory, a ne dávat bič do rukou komukoliv z nich. Vše by se samozřejmě mělo jednou za čas zrevidovat tak, aby pravidla reflektovala novou technologickou realitu, protože autorské právo regulují technologie.

Jaká je podle vás budoucnost časopisů, novin a knih – přejdou všechny na internet a do čteček?

To není budoucnost periodik, to je jejich současnost! Většina fyzických výtisků publikovaných ve Spojených státech je už dnes jen jakýmsi přídavkem k elektronickému formátu. Pokud bychom mluvili o budoucnosti tištěných médií na internetu, ignorovali bychom tím fakt, že všechna jsou online už dnes.

Co si myslíte o boji nakladatelů proti knihovnám, které prý snižují jejich zisky? Jaký model půjčování e­-knih je podle vás životaschopný?

Nedokážu říct, co by nakladatelé měli dělat, ale vím, co by dělat neměli. Určitě by měli zkusit získat nějaké peníze z knih, které knihovny půjčují, nesmí to však knihovny zničit. Myslím, že bychom měli přestat předstírat, že je slušnost e­-knihu půjčit v jednu chvíli jen jednomu čtenáři. Jediným důvodem, který k takovému uvažování vede, je srovnání s papírovou knihou, u níž prostě jiná možnost není. Ve skutečnosti to není dobré pro knihovny, ani pro šíření znalostí, ani pro kulturu a lidstvo vůbec. Teď, když je možné knihu půjčit několika lidem zároveň, bychom to měli přijmout a najít nějaké nové způsoby půjčování knih. Je jedno, jaké způsoby to budou, jen by z nich nemělo vyplývat, že knihovny zavřeme nebo jejich pozici zhoršíme. Musíme si zvyknout na to, že knihovny mohou půjčit jednu kopii e­-knihy několika lidem zároveň, a chápat to spíš jako výhodu než jako obtíž.

Rád bych se ještě aspoň krátce zastavil u několika dalších témat. Můžeme podle vás o videohrách mluvit jako o uměleckých dílech?

Samozřejmě, že můžeme. Naplňují všechny charakteristiky uměleckého díla. Lidé je vytvářejí i přesto, že jim nic nevydělají, jen proto, že se jimi mohou vyjádřit, a hry zároveň v uživatelích vyvolávají určitou estetickou reakci. A to je všechno, co požadujeme od toho, co má být nazýváno uměním.

Z jakého důvodu upřednostňujete komunikaci přes Twitter před ostatními sociálními sítěmi?

Twitter se mi zdá nejméně manipulativní a zároveň nejotevřenější ze všech sociálních sítí. Je to i tím, že je nejméně strukturován, což znamená, že soukromí uživatele tu není bezcenné. Facebook přesvědčuje své uživatele, že by si svého soukromí neměli příliš vážit, zatímco Twitter založil svůj obchodní model na respektu k soukromí svých uživatelů.

Co říkáte rostoucímu počtu kamer na veřejných místech?

Nemyslím si, že by kamery dělaly veřejný prostor bezpečnějším, jen zjednodušují dopadení pachatelů. Způsobem, jak dělat místa bezpečnější – a mluví o tom i literatura –, je snižování nerovnosti příjmů, propagování postojů respektujících práva žen, jež jsou v naší společnosti hlavními oběťmi násilí, a pěstování společenských vztahů. Kamery kriminálníky v páchání trestné činnosti nezastaví, protože většina jejich zločinů je iracionální a ve chvíli, kdy zločin páchají, to nedělají na základě správného rozhodnutí.

V minulosti jste vybíral knihy pro projekt Humble Bundle, díky němuž si je uživatelé mohli koupit za libovolnou cenu. Jak náročné bylo přesvědčit nakladatele, aby vám knihy poskytli?

Příliš nakladatelů jsem po pravdě nepřesvědčil. Podařilo se to jen u nakladatelství Tor, u nějž sám vydávám knihy. Všichni velcí nakladatelé odmítli s tím, že nedovolí, aby jejich knihy byly distribuovány touto cestou, kvůli jejich DRM ochraně. Takže jsem měl souhlas nejprodávanějších autorů od všech větších vydavatelství, aby se jejich knihy v balíčku objevily, a oni za to měli dostat 80 až 200 tisíc dolarů, z čehož by část získal i jejich vydavatel. Tím, že vydavatelé odmítli, za své autory rozhodli, že žádné peníze navíc nedostanou – a to jen kvůli zkostnatělým závazkům spojeným s DRM! Mnoho spisovatelů, s nimiž jsem poté mluvil, prohlásilo, že raději přejdou k menšímu nakladatelství Tor, než aby zůstali v zajetí velkých firem, jež jim nedovolí se podobných projektů účastnit.