Velká katalánská krize

Pěna dní, spjatá s policejně potlačeným referendem v Katalánsku, vyhlášením nezávislos­ti, převodem vzpurného regionu pod madridskou kuratelu a vnucením předčasných voleb ponížené zemi vypsaných na 21. prosince, působila dramaticky od samého začátku. Zatčení dvou představitelů katalánské občanské společnosti Jordiho Cuixarta a Jordiho Sàncheze bylo šokující. A rozum zůstával stát nad uvězněním vicepremiéra, sociálního demokrata Oriola Junquerase, a poloviny ministrů sesazené katalánské vlády. Pozoruhodné jsou kroky pěti ministrů v čele s premiérem Carlesem Puigdemontem, kteří se uchýlili do bruselského exilu s evropským zatykačem na krku. Katalánská krize je líčena jako konflikt separatistů s centrálním právním státem. Vysvětlují nám, že revolty netřeba, protože vládnoucí pravicová garnitura bude časem vystřídána u moci v demokratických volbách a tím se otevře cesta k reformám, jsou­-li nutné.

Španělská jinakost

Je to jinak. Španělská konstituční monarchie totiž není „normálním“ státem práva. Postfrankistický režim, vtělený do dosud platné ústavy z roku 1978, vznikl jako kompromis silné levice s frankistickým establishmentem. Španělský kapitál, jemuž diktatura pomohla potlačením sociálního odporu, nutně potřeboval „návrat do Evropy“ spolu s právním rámcem, který jej nevystaví přímému ohrožení. K uvážlivosti byly pádné důvody i v Evropě – Španělsko se mělo vyhnout radikálnímu zlomu, k němuž došlo v Portugalsku, kde Karafiátová revoluce v dubnu 1974 svrhla diktátorský režim Marcela Caetana silou. Portugalským i evropským strážcům „svobodného světa“ pak trvalo řadu let, než tamní revoluční zdvih uzemnili. Přesto je Portugalsko dodnes ovlivněno revolučním smetením fašismu. Oproti Španělsku má otevřenější politickou kulturu, díky níž dnes může socialistický kabinet Antónia Costy vládnout ku prospěchu pracujících lidí za podpory radikální – staré i nové – levice.

Španělé toto štěstí neměli. Jejich „transi­ción“ proběhla vstřícnou debatou Felipa Gonzáleze ze Španělské socialistické dělnické strany (PSOE) a Santiaga Carrilla z Komunis­tické strany Španělska (PCE) s představiteli a moderátory starého autoritářského režimu. Souhlasili s přetrváním monarchie, kterou obnovil Franco, s řízenou ztrátou historické paměti o „bratrovražedné“ občanské válce, s beztrestností katů, s tichem nad masovými hroby. A podpořili ústavu, která sice umožnila udělit autonomní status „národnostem“ Španělska, včetně Katalánců, označila však stát za „nedílnou vlast všech Španělů“ a armádu výslovně za strážce „územní integrity státu“. Ustavili demokracii, která ani podle svého základního zákona není založena na svobodné soutěži politických stran – ústava pouze konstatuje, že strany hrají „zásadní roli“ v účasti občanů na politickém životě.

Jen v takové demokracii je možné, aby mluvčí vládnoucí Lidové strany Pablo Casado varoval Carlese Puigdemonta, že by mohl „skončit jako Companys“, tedy katalánský independentista popravený frankisty v roce 1940. A aby král Filip VI. „hasil“ katalánský požár ostře protikatalánským televizním projevem, při němž za zády monarchy visel portrét Karla III., který v 18. století vnutil celé zemi kastilský jazyk. Posoudí­-li belgičtí právníci evropský zatykač na pětici katalánských politiků pečlivě a spravedlivě, pak Belgie tyto lídry nevydá kvůli nesouladu mezi svým a španělským právním řádem, neboť činy, za něž v Bruselu hrozí nanejvýš (při zvláště jednostranném výkladu) šest měsíců odnětí svobody, Španělsko kvalifikuje zcela odlišně a trestá je vězením až na celé čtvrtstoletí.

Posun doleva

Co tedy činí nebo má činit španělská a katalánská levice v krizi, s níž je konfrontována? Na první pohled je situace přehledná: hnutí za nezávislost se tradičně opírá především o malé a střední podnikatele, státní zaměstnance a studenty, zatímco katalánská dělnická třída – většinou druhá generace migrantů z jižních regionů Španělska, ale i z Latinské Ameriky a Maghrebu – stojí poněkud stranou. Emancipační proces byl od počátku pod taktovkou křesťanských demokratů z Katalánské evropské demokratické strany (PDeCAT), k nimž patří i konzervativec Puigdemont. Jeho předchůdci v čele místní správy Jordi Pujol a Artur Mas si v tvrdosti neoliberálních politik a v rozsahu korupce v ničem nezadali s pravolevou „kastou“ střídavě vládnoucí v Madridu. V očích významné části levice se tak střet mezi Madridem a Barcelonou stále jeví jako konflikt dvou symetrických a stejnou měrou odsouzeníhodných elit.

Ale už jen samotná osoba katalánského nacionalisty Puigdemonta, pocházejícího ze skromných maloměstských poměrů, odráží významný posun v radikalizaci obyvatel a charakteru krize. Tento posun je dán dvěma procesy. Za prvé provokačním zostřením antikatalánských pozic Rajoyovy vlády, zejména od roku 2010, kdy z podnětu Lidové strany ústavní soud fakticky zrušil status Katalánska dojednaný v roce 2006 vládou Josého Luise Zapatery (PSOE) a následně schválený španělským senátem i referendem v Katalánsku. Posun k radikalizaci – za druhé – prohloubila finanční krize po roce 2007, během níž si sice Katalánsko udrželo pozici nejrozvinutější oblasti království, ale společnost poznamenala hluboká sociální fraktura – jakožto plátce do centrálního rozpočtu dostává Katalánsko zpátky na hlavu méně než madridský ­region a jeho podvyživená infrastruktura způsobila již několik velkých výpadků elektřiny. Oba faktory vedly k nárůstu počtu stoupenců nezávislosti z 15 procent v roce 2006 na 50 procent v roce 2014. Od ledna 2016 byl kabinet PDeCAT ve vleku středolevé Republikánské levice (ERC) a vládl jen s podporou antikapitalistické Lidové jednoty (CUP). Tato vláda přijala garantovaný občanský příjem a zrušila Centrum internace cizinců.

Starý známý oportunismus

Posun doleva pokračuje i tváří v tvář „vánočním volbám“ vnuceným Katalánsku Rajoyovou vládou. V průzkumech veřejného mínění pravicová PDeCAT s vůdcem v exilu ztrácí proti sociálním demokratům ERC, jejichž lídr Oriol Junqueras je ve vězení. Antikapitalisté z CUP a levých frakcí separatistického Společenství pro Ano soustavně zvyšují svůj vliv a na demonstracích a blokačních stávkách proti „fašistické okupaci“ se stále častěji objevují dělníci. Demokratická „národní revoluce“ je tlačena k důrazu na sociální otázku, zatímco „univerzalistická“ levice (Catalunya en Comú, Unidad Podemos) je konfrontována se silou autentické národní mobilizace. Znovu je na stole tradiční levicový problém kolize mezi poznáním, že „proletáři nemají vlast“ (Marx, Engels), a holým faktem, že sociální spravedlnost zůstane utopií, není­-li napřed uznáno „právo národů na sebeurčení“ (Lenin). Také proto zatím největšímu útoku zdola na španělský kapitalismus hrozí v prosincových volbách porážka. A posléze hrozí také porážka všech potenciálních subjektů revoluční změny ve Španělsku i v neoliberální a stále autoritářštější Evropě.

Všechny levicové naděje jsou nyní upřeny k hnutí Podemos a Pablu Iglesiasovi. Ten ale setrvává v „řecké“ víře, že Španělsko a Evropu je možné změnit prostřednictvím stávajících institucí a že je možné s použitím strategie „levicového populismu“, který se má prodrat do centra „diskursů“ o lidovém vzdoru proti „kastě“, ovládnout ohnisko moci, a nabýt tak politické síly ke změnám. Tato strategie vychází z nutnosti odhlédnout od pravolevé osy, třídních bojů a reálných kolektivních identit. Odmítat násilí policie a zároveň postoje zbitých občanů, požadovat svobodu politických vězňů a zároveň odmítat politiku, za niž jsou řádně zvolení lídři za mřížemi, může být jistě pokládáno za geniální inovaci v zátiší univerzitního kabinetu. Při pohledu z ulice je to však jen starý známý oportunismus.

Autor je politický komentátor.