Pohádka o zkáze a obrodě lidstva

V roce 2014 vyšel Václavu Kahudovi po třinácti letech nový román, diskutované, kritikou ceněné i proklínané opus magnum Vítr, tma, přítomnost (viz A2 č. 16/2014). Po obsáhlém díle, v němž se autor snažil vypořádat s porevoluční érou a obecněji i se svou generací, mu nyní vyšla kniha Bytost, postapokalypticko­-utopické science fiction, v němž opět dochází, byť jiným způsobem, k účtování se světem – minimálně s tím, co se kolem nás děje posledních třicet let. K této diagnóze je navíc přidána velmi temná předpověď konce našeho věku. Na záložce se dočteme, že novou knihou se autor snaží vypořádat s „věkem a jizvami“, které utržila jeho „psychika při psaní ,černé knihy‘ Vítr, tma, přítomnost“ – a proto se rozhodl napsat „pohádku“.

Stáří, šílenství a apokalypsa

Kniha nás přenáší do roku 2080, do útrob titanového obytného vrtulníku, v němž o samotě přebývá a rozjímá ona titulní bytost – vypravěč, prastarý relikt dávných dob, jehož temné vzpomínky na dobu před zlomem jsou odsouzeny k milosrdné záhubě spolu s jeho křehkou tělesnou schránkou. Někdy v první polovině 21. století konzumní kapitalismus přerostl do masivních bratrovražedných válek, které vyústily v biologické a jaderné konflikty a prakticky znamenaly konec civilizace, jak ji známe dnes. To je dystopická rovina románu. Utopický je naopak popis světa po katastrofě, který za pomoci technologií a uvědomělosti několika přeživších „tvůrčích vědeckých pracovníků, osobitých umělců a nadaných řemeslníků“ mohl začít od samého začátku.

Ona utopie je založena na humanistickém étosu nové, technicky i morálně vyspělé společnosti, která klade důraz na soulad s přírodou, porozumění, soucit a víru v obrozeného člověka. Naděje nové civilizace, která čítá jen několik tisíc lidí, spočívá především v mládí nezatíženém vzpomínkami na starý svět. A tyto mučivé vzpomínky zde hrají celkem podstatnou roli. Hlavní hrdina, více než stoletý pamětník všeho zla, které lidstvo napáchalo, vzpomíná na okamžiky prožité v době před jadernou zkázou, párkrát se zmíní i o samotné válce, jíž se účastnil, a vše prokládá citáty z oblíbených filmů a literatury, které sleduje na displeji ve svém vrtulníku.

Ve vypravěčových vzpomínkách často figuruje i jeho psychóza, „temný tunel smrti“, s nímž se byl schopen vyrovnat a přežít ho díky jakémusi potlačení, avšak za cenu černé díry uprostřed sebe sama – odcizení a emoční prázdnoty. Tento stav prázdna mu společně se stářím umožňuje zprvu nezúčastněný odstup ve sledování a komentování zrodu nové civilizace. Šílenství, které je spojeno s dobou před apokalypsou, se v toku textu objevuje v postavách schizofreniků a psychotiků – ať už to jsou vypravěčovi přátelé nebo postavy z citovaných dokumentů a knih. Kahuda je fascinován zejména tenkou a velice nejistou hranicí mezi „logikou a morálkou zkrocenou myslí“ a „nekonečnými pralesy nevědomí“, které mohou ono racionální myšlení založené na zapomínání a vytěsňování velmi snadno zachvátit a zničit. Bytost je nejen s ohledem ke své tušené autoterapeutické funkci intimním příběhem – budováním vlastní utopie v eskapistické fikci, modelující ideální svět, se autor může vyrovnávat s velmi osobními věcmi.

Odpoutané sci­-fi

Je asi jasné, že tuto knihu nelze brát jako příspěvek k boomu žánrové literatury, který zažíváme v posledních letech, ostatně mezi fanoušky sci­-fi by s největší pravděpodobností příliš neobstála. Zápletka, v níž se mihne nepochopitelná síla, schopná vyřadit z provozu hypermoderní technologie a navodit celoplanetární blackout, nebo superinteligence, která vzešla z obvodů elektronické sítě napříč Zemí a na niž je napojena celá planeta, je útržkovitá, zběžně načrtnutá a v některých ohledech dost klasická.

Jenže kouzlo knihy spočívá v tom, že nepřestává překvapovat a za žánrovými kulisami vidíme Kahudu se vším, co k němu patří: svérázně poetickými popisy přírody, které jsou střídány obskurními příhodami z hospod na periferii, nebo citacemi z lékařských anamnéz, bizarními a groteskními historkami, krutými ve své morbidnosti, ale zároveň výsostně poetickými. I když by mohl důsledněji budovat fantastické detaily fikčního světa roku 2080 a do detailů promýšlet nejrůznější konstelace, raději vždy jen načrtne a pak se ve své rozbíhavosti pustí dál. Ale i přesto je v rámci žánru schopný uchvátit detailem: třeba náhlým zjevením rodiny cikánských komediantů uprostřed deštného pralesa, v němž jsou kromě starobylého lunaparku zarostlé i zbytky strojů zkázy, které pomalu, ale jistě pohlcuje všežravá příroda.

Pro příběh je určující svoboda, s níž autor kupí asociace nebo skáče z tématu na téma – od kritiky konzumeristické morálky kapitalismu se dostaneme ke vzpomínkám na psychopatologické excesy vypravěčových známých z dob před válkami (tedy víceméně z naší současnosti), koláž z úryvků oblíbených knih se mísí s nemístně dlouhými citáty z odborných publikací. I když se na konci Bytosti náhle přeneseme do žánrových končin, které by se daly označit jako kombinace New Weird s idylickým blouzněním o Ráji, stále musíme myslet na autorovu angažovanou obžalobu aktuálního světa, jemuž schází právě to, co pomáhá budoucímu lidstvu přežít. Knihu tak můžeme chápat jako varování před nevratnou katastrofou, která je – podobně jako šílenství – na dosah ruky.