Spisovatelka Leïla Slimani je původem z Maroka, ale žije ve Francii a píše francouzsky. Za svůj druhý román Něžná píseň obdržela Goncourtovu cenu. Je jednou z řady výrazných autorek původem z Blízkého východu nebo severní Afriky, které z různých důvodů opustily svoji vlast a vyměnily rodnou řeč za původně opovrhovaný jazyk bývalých kolonizátorů. Jak se dočteme v textu Míly Janišové, která pro nás téma připravila, nelze v jejích prózách v žádném případě čekat příběhy harémových tanečnic nebo pouštních karavan. Žádný laciný orientalismus, ale tematizování svobody, soužití odlišných kultur, stereotypů a emancipace v příbězích žen, které „žijí přítomností, konfrontují svůj pohled odjinud s francouzským prostředím, jsou kritické a často nemilosrdné“. Tvorba Leïly Slimani se neomezuje jen na beletrii – jejím nejnovějším titulem je esejistická kniha Sex a lži, vycházející z příběhů marockých žen. V jednom z esejů, který si můžete v tomto čísle přečíst, je popsáno pokrytectví marocké společnosti, která potlačuje sexualitu a ženu chápe jako stroj na plození dětí. V rozhovoru autorka říká: „Ženy vždycky platí dvojnásobnou cenu. Když je žena chudá, je vždycky dvakrát chudší než muž, protože pro ženu je vždycky těžší vystoupit ze životních podmínek a emancipovat se.“ A to bohužel platí univerzálně, bez ohledu na národnost a náboženství.