Slovenský soundartista Jonáš Gruska je žádaný konstruktér nahrávacích zařízení a ve své tvorbě rovněž pracuje především s terénními nahrávkami. Vedle čistě dokumentárních záznamů je autorem alb, v nichž jsou field recordings využívány jako materiál ke kompozici i improvizaci. Takovým počinem je i aktuální LP Spevy.
Nahrávání v terénu je v módě. Kromě rostoucích prodejů a rozšiřující se nabídky nejrůznějších přenosných a kapesních rekordérů o tom samozřejmě svědčí i nezměrná řada alb či tracků vydávaných na nejrůznějších nosičích a sítích. Může se jednat o záznamy v první řadě dokumentární, jindy se ale zvuky nachytané ve světě stávají stavebními kameny vrhanými do hájemství tvorby ryze osobní.
Mladý bratislavský zvukový nadšenec, hudebník, vydavatel, zvukař a konstruktér „nástrojů k zachycení zvuků světa“ Jonáš Gruska se na scéně field recordings etabluje čím dál výrazněji nejen coby výrobce velejemných všesměrových mikrofonů Uši nebo přístroje Elektrosluch, který zachytí a do zvuku převede elektromagnetické vlny, jichž je kolem nás, zejména ve městech, až hanba, nýbrž i jako tvůrce, jenž dokazuje, že nahrávání okolních zvuků může mít kromě dokumentární funkce i výraznou uměleckou hodnotu a že autorské rukopisy jednotlivých „lovců a sběračů“ se mohou navzájem výrazně lišit.
Jsou náhodné zvuky náhodné?
Gruska, který kromě výše nastíněných činností zvládá i workshopy, vystupování s modulárním syntetizérem a site specific performance (jmenujme akce s bratislavskou fontánou a orlojem či rozeznívání „rour“ v různých industriálních objektech), má na kontě „terénní“ tituly s výmluvnými názvy jako Vzduchotechnika (2014), Zvuky Slovnaftu (2015), Lúky (2015), Chočské vrchy a doliny (2016), Vlakom (2016) či ZUŠ (2017). Všem je společný jasný dokumentaristický záměr – který Gruska ovšem výrazně obohacuje o historii svého vnímání časoprostoru –, spojený s řemeslně dokonalým provedením a opravdu vzorně čistým zvukem. Často mají i etický přesah, což je třeba případ Lúk, jejichž nedílnou uměleckou součástí je hledání zvukově „neznečištěné“ louky.
LP Spevy, které si Gruska na vlastní značce LOM vydal coby svůj vinylový debut, je ovšem nutno řadit do žánrové kategorie na pomezí elektronické a konkrétní kompozice. Přestože terénního je tam dosti, ta dokonale přirozeně znějící příroda zkrátka vznikla z velké části ve studiových podmínkách. Spevy patří do stejného ranku jako alba Nočné oscilácie pre jedného (2012), Солнце (2014) nebo Луна (2014), na nichž se autor snaží – zjednodušeně řečeno – o zvukové ztvárnění stanoveného tématu.
V případě Spevů jsou jím chaotické polyrytmy, jež jsou vytvářeny přírodními živly, jako je vítr či voda, kombinované s mikroimprovizacemi a generativní syntézou. Cvrčci, vlaky, voda, morčata i netopýři se setkávají s nahrávkou gamelanu, pořízenou na indonéské ambasádě v Bratislavě, i hrou na modulární syntetizér. Album je mimo jiné poháněno snahou zjistit, zda jsou náhodné zvuky prostředí opravdu náhodné, nebo v nich lze vystopovat řád a na něj se posléze napojit cílenou hrou. Sám tvůrce ale zdůrazňuje i to, že všechny použité zvuky mají vlastní příběhy a silně odkazují k jeho dětství.
Příběhy zvuků
Procházet mezi poslechy poznámkami zveřejněnými na Gruskově webu je přinejmenším jednorázová povinnost. Všechny skladby obstojí samy o sobě, nicméně zjišťovat, z čeho jsou sestaveny, jaká je jejich idea a které zvuky se v nich vlastně setkávají, je velmi zajímavé. Tečúci vietor je průzkumem excitovaných systémů vzduchu a vody, při němž je hydrofon ponořen do dřezu, v hrnku se míchá osolená voda, cinkají skleničky po jedné staré paní a chřestí plechovky zavěšené na kovové tyče. Tento vynález na zahánění krtků si autor pamatuje z prázdnin v Čechách. Ve Vodných entintách mikrofony pro změnu zkoumají zvuk uvnitř poloprázdných plechovek se šumivým nealkem. V Bruškách se kromě morčat ozve i pes Zorro, jemuž kručí v břiše a který není rád, že mu stříhají srst, závěrečná skladba je průzkumem ultrasonických frekvencí vyluzovaných hmyzem a netopýry a zesílených pro lidské ucho. Titulní a nejdelší skladba Spevy, Gruskovo zhudebnění touhy po vlastní, přátelské planetě, je intimní, „nejméně terénní“ a poněkud melancholické dílko s východoasijskými ústními varhánkami khen.
Při každém poslechu deska něčím překvapí, a jestli to tak půjde dál, budu ji mít brzy ohranou. K perfektnímu zvuku alba kromě Gruskova umu přispívá i mastering čím dál žádanějšího berlínského zvukaře Rashada Beckera. Mít jeho jméno na obalu platí za známku kvality a v jistých kruzích jde snad už i o povinnost. Drobnou výtku směřuji k přece jen o fous natažené titulní skladbě a k obalu. Je poutavý, avšak ve srovnání s hudbou, již ukrývá, poněkud digitálně sterilní.
Autor je šéfredaktor online magazínu HIS Voice.