V lidožroutově zahradě

Už týden se drží. Už týden nepodlehla. Adèle byla rozumná. Za čtyři dny uběhla dvaatřicet kilometrů. Z Pigalle se dostala až na Champs­-Élysées, od Musée d’Orsay až na Bercy. Ráno běhala po liduprázdných nábřežích. V noci po boulevard Rochechouart a place de Clichy. Nepila alkohol a chodila brzy spát.

Ale dnes v noci se jí o tom zdálo a pak už nedokázala usnout. Ten nekonečný vlhký sen do ní vklouzl jako závan teplého vzduchu. Pořád na to musí myslet. Vstane, a zatímco dům ještě spí, uvaří si hodně silnou kávu. Stojí v kuchyni a přešlapuje z nohy na nohu. Vykouří cigaretu. Ve sprše má chuť se rozškrábat, roztrhnout tělo vedví. Udeří čelem do zdi. Chce, aby ji někdo popadl, rozbil jí lebku o sklo. Jen co zavře oči, slyší ty zvuky, vzdechy, řev, rány. Jakýsi nahý muž lapá po dechu, nějaká žena křičí rozkoší. Chce být pouhou věcí uprostřed běsnícího davu, chce, aby ji zhltli, vysáli, spolkli úplně celou. Aby ji štípali do prsou a kousali do břicha. Chce být panenkou v lidožroutově zahradě.

Nikoho nevzbudí. Oblékne se potmě a ne­­rozloučí se. Je příliš nervózní, než aby se dokázala na kohokoli usmát, prohodit pár ranních slov. Vyjde z domu a kráčí prázdnými ulicemi. Se sklopenou hlavou a rozhoupaným žaludkem sjede po eskalátorech metra na Jules­-Joffrin. Na nástupišti jí po špičce kozačky přeběhne myš a ona sebou trhne leknutím. V soupravě se Adèle rozhlíží. Jakýsi chlapík v laciném obleku ji pozoruje. Má špatně nakrémované špičaté boty a chlupaté ruce. Je šeredný. Stačil by. Stejně jako student, co objímá svou přítelkyni a sází jí na krk polibky. Jako ten padesátník, jenž se vestoje opírá zády o sklo a čte, aniž k ní zdvihne oči.

Sebere zpod protějšího sedadla včerejší noviny. Otáčí stránky. Titulky jí splývají před očima, nedovede udržet pozornost. Rozčileně je zase odloží. Nevydrží tu. Srdce jí prudce bije v hrudi, dusí se. Uvolní si šálu, stáhne ji ze zpoceného krku a odloží ji na prázdné sedadlo. Zvedne se a rozepne si kabát. Stojí s rukou na klice, nohy celé rozklepané, připravená vyskočit.

Zapomněla telefon. Posadí se zpátky a vyndává věci z kabelky, vypadne jí přitom pudřenka a povytáhne podprsenku, do níž jsou zapletená sluchátka. To není moc opatrné, ta podprsenka, pomyslí si. Přece nemohla zapomenout telefon. Jestli ano, bude se muset vrátit domů, najít nějakou výmluvu, něco si vymyslet. Ale nakonec ne, je tam. Byl tam celou dobu, jen ho neviděla. Vrátí věci zpátky do kabelky. Zdá se jí, že se na ni všichni dívají. Že se celé metro směje její hrůze, jejím rozpáleným tvářím. Otevře malý telefon do véčka a rozesměje se, když spatří první jméno.

Adam.

Beztak už je to v háji.

Mít chuť už znamená podlehnout. Hráz se protrhla. Proč si odpírat? Život díky tomu krásnější nebude. Přemýšlí teď jako kuřačka opia, jako karbanice. Je tak spokojená, že několik dní odolávala pokušení, až zapomněla, jak je nebezpečné. Vstane, zvedne ulepenou kličku dveří a ty se otevřou.

Stanice Madeleine.

Prodírá se davem, který se sune jako vlna a mizí v soupravě. Adèle hledá východ. Na boulevard des Capucines se rozeběhne. Prosím, ať tam je, prosím, ať tam je. U obchodních domů zvažuje, že to vzdá. Mohla by tu nastoupit na metro, na linku 9, a ta by ji zavezla přímo do kanceláře, právě včas na poradu redakce. Krouží kolem vstupu do metra, zapálí si. Tiskne si k břichu kabelku. Všimne si jí skupina Rumunek. Zamíří k ní, s těmi svými šátky na hlavách, v ruce drží nějakou stupidní petici. Adèle přidá do kroku. Celá vykolejená zahne do rue Lafayette, splete si směr, vrací se. Rue Bleue. Vyťuká kód a vejde do domu. Vyběhne schody jako utržená ze řetězu a zabuší na těžké dveře ve druhém patře.

„Adèle…“ Adam se usmívá, oči má napuchlé od spánku. Je nahý.

„Nemluv.“ Adèle si svlékne kabát a vrhne se na něj. „Prosím tě.“

„Mohla jsi zavolat. Ještě není ani osm…“

Adèle už je nahá. Škrábe ho po krku, tahá ho za vlasy. Směje se tomu a vzruší se. Prudce do ní strčí a vrazí jí facku. Chytí ho za úd a strčí ho do sebe. Opírá se vestoje o zeď a cítí, jak do ní vstupuje. Úzkost se rozpouští. Smysly jí znovu začínají fungovat. Už jí není tak těžko a v hlavě má náhle prázdno. Popadne Adama za hýždě a vnutí mužskému tělu prudké, brutální, stále rychlejší pohyby. O cosi se snaží, zmocnila se jí pekelná zuřivost. „Víc, víc,“ rozkřičí se.

Tohle tělo zná a to jí překáží. Je to příliš prosté, příliš mechanické. Překvapení z jejího příchodu nestačí k tomu, aby z Adama udělalo někoho lepšího. Jejich milování není ani dost obscénní, ani dost něžné. Položí si Adamovy ruce na prsa, snaží se zapomenout, že je to on. Zavře oči a představuje si, že ji k tomu nutí násilím.

On už je jinde. Svírá čelisti. Otočí ji. Jako vždycky položí pravou ruku na Adélinu hlavu, přitlačí ji k podlaze, levou rukou jí nadzvedne boky. Silně přiráží, chroptí, vrcholí.

Adam se často nechává unést.

Adèle se obléká zády k němu. Stydí se, že ji vidí nahou.

„Jdu pozdě do práce. Zavolám ti.“

„Jak chceš,“ odpoví Adam.

Opírá se o dveře do kuchyně a kouří. Jednou rukou sáhne na prezervativ, který mu visí z pohlaví. Adèle odvrátí oči.

„Nemůžu najít šálu. Neviděl jsi ji? Taková šedá kašmírová šála, je to moje oblíbená.“

„Podívám se po ní. Dám ti ji příště.“

 

* * *

Adèle se tváří jakoby nic. Nejdůležitější je nevypadat provinile. Projde open space, jako by si jen odskočila na cigaretu, usměje se na kolegy a posadí se za stůl. Cyril vystrčí hlavu ze své prosklené klece. Jeho hlas překrývá ťukání klávesnic, telefonování, hluk tiskáren chrlících články a konverzace u automatu na kávu. Křičí.

„Adèle, je skoro deset.“

„Měla jsem schůzku.“

„No jasně. Dlužíš mi dva články, na schůzky ti kašlu zvysoka. Za dvě hodiny je chci mít na stole.“

„Dostaneš je. Už to skoro mám. Po obědě, dobře?“

„Jdi do háje, Adèle. Pořád na tebe musíme čekat. Blíží se nám uzávěrka, sakra práce!“

Cyril gestikuluje a klesne zpátky na židli.

Adèle zapne počítač a složí hlavu do dlaní. Ani trochu netuší, co bude psát. Vůbec se neměla zavazovat, že ten článek o sociálním napětí v Tunisku napíše. V duchu si klade otázku, co ji donutilo se na poradě přihlásit.

Měla by zvednout telefon. Zavolat svým kontaktům na místě. Vyptávat se, srovnávat informace, vytěžit zdroje. Mělo by se jí do toho chtít, měla by věřit v dobře odvedenou práci, v poctivou novinařinu, kterou jim Cyril ne­­ustále otlouká o hlavu, sám by totiž za povedené číslo prodal duši. Měla by se naobědvat v kanceláři se sluchátky na uších, prsty rejdit po klávesnici pokryté drobky. Ukusovat sendvič a čekat na telefon nějaké tiskové mluvčí zalykající se vlastní důležitostí, která si bude chtít přečíst článek před jeho zveřejněním.

Adèle svou práci nemá ráda. Nesnáší pomyšlení, že si musí prací vydělávat na živobytí. Její jedinou ambicí v životě bylo, aby se na ni druzí dívali. Však se také zkoušela stát herečkou. Když přijela do Paříže, zapsala se na kursy, jenže se ukázalo, že není nijak zvlášť talentovaná. Učitelé říkali, že má hezké oči a jisté tajemné kouzlo. „Ale herec se musí umět uvolnit, slečno.“ Dlouho čekala, až se naplní její osud. Ale nic neproběhlo tak, jak si představovala.

Ohromně by se jí líbilo být manželkou boháče, který často není doma. K hrůze všech těch fanaticky aktivních žen ve svém okolí by se Adèle nejradši loudala velikým domem, kde by její jedinou povinností bylo být krásná, až se vrátí manžel. Připadalo by jí nádherné být placena za svou schopnost rozptýlit muže.

Její manžel vydělává dost. Od té doby, co nastoupil do Pompidouovy nemocnice jako internista v oboru gastroenterologie, ne­­ustále někoho zastupuje a má jednu službu za druhou. Často spolu jezdí na dovolenou a najímají si velký byt v „té hezké“ části 18. obvodu. Adèle je hýčkaná žena a manžel se pyšní její nezávislostí. Jí to ale není dost. Tenhle život jí připadá omezený, ubohý, zdá se jí, že postrádá velkorysost. Jejich peníze páchnou prací, potem a dlouhými nocemi strávenými v nemocnici. Mají příchuť výčitek a rozmrzelosti. Neumožňují jí zahálku ani rozmařilost.

Místo v novinách získala protekcí. Richard se přátelí se šéfredaktorovým synem a zmínil se o ní. Nevadilo jí to. Tak už to na světě chodí. Ze začátku se snažila. Celá hořela touhou potěšit šéfa, překvapit ho svou výkonností, schopností vždy si poradit. Prokázala horlivost a značnou drzost, a podařilo se jí udělat rozhovory s takovými jmény, o jakých se zbytku redakce ani nesnilo. Pak jí došlo, že je Cyril omezenec, že v životě nepřečetl jedinou knihu a její talent vůbec nedovede posoudit. Začala pohrdat kolegy, kteří utápějí ambice v alkoholu. Nakonec svou práci začala nesnášet, tuhle kancelář, tuhle obrazovku, celé to idiotské divadélko. Nesnese už volat desetkrát za sebou ministrům, co se na ni osopují, a nakonec vydávit pár vět plytkých jako sama nuda. Stydí se za přeslazený tón, jímž si musí získávat přízeň kdejaké tiskové mluvčí. Jediné, co pro ni má nějaký význam, je svoboda, kterou s sebou novinářské povolání nese. Vydělává málo, ale cestuje. Může náhle zmizet, vymýšlet si tajné schůzky, nemusí nikomu skládat účty.

Adèle nikomu nezavolá. Otevře prázdný dokument a pustí se do psaní. Vymýšlí si citace anonymních zdrojů, nejlepší formulace, jaké zná. „Jak uvedl zdroj blízký vládě“, „dle informací z kuloárů“. Napadne ji chytlavý titulek, přidá trochu humoru, aby rozptýlila čtenáře, který by snad čekal, že se tu dozví něco nového. Přečte si několik článků k tématu, použije CtrlC – CtrlV. Nezabere jí to ani hodinu.

„Máš tam ten článek, Cyrile,“ zavolá a obléká si kabát. „Jdu na oběd, probereme to, až se vrátím.“

Ulice je šedá, jakoby ztuhlá chladem. Chodci mají ztrhané rysy a nazelenalou pleť. Člověk by se nejradši vrátil domů a zalezl do postele. Bezdomovec před supermarketem Monoprix se napil víc než obyčejně. Spí natažený na odvětrávacím průduchu. Kalhoty má stažené, jsou mu vidět záda a půlky pokryté strupy. Adèle vejde s kolegy do brasserie s ne zrovna čistoskvoucí podlahou a Bertrand prohlásí jako obvykle trochu moc nahlas: „A to jsme říkali, že už sem nevkročíme, majitel je přívrženec Národní fronty.“

Přesto sem dál chodí, v krbu tu totiž plápolá oheň a dá se tu celkem dobře a ne moc draze najíst. Aby se nenudila, pustí se Adèle do konverzace. Snaživě vypráví, vytahuje staré drby, vyptává se kolegů, jaké mají plány na Vánoce. Přichází číšník. Když se ptá, co si dají k pití, navrhne Adèle víno. Kolegové nerozhodně vrtí hlavou, upejpají se, tvrdí, že na to nemají a není to rozumné. „Já vás zvu,“ oznámí Adèle, přestože je na účtu v minusu a kolegové ji nikdy nepozvali ani na skleničku. Nic si z toho nedělá. Pod taktovkou to teď má ona. To ona je tu grand a po skleničce Saint­-Estèphe při vůni praskajícího krbu má pocit, že ji mají rádi a jsou jí vděční.

Když odcházejí z restaurace, je půl čtvrté. Z vína, příliš hojného jídla a kouře z krbu, jímž jim nasákly kabáty a vlasy, jsou trochu ospalí. Adèle se zavěsí do Laurenta, který má v kanceláři stůl naproti. Je vysoký a štíhlý a jeho levná protéza mu dělá poněkud koňský úsměv.

V open space nikdo nepracuje. Novináři pospávají za obrazovkami. V zadní části místnosti si několik hloučků povídá. Bertrand pošťuchuje mladou stážistku, která se neprozřetelně obléká jako filmová hvězda z padesátých let. Na parapetech se chladí lahve šampaňského. Všichni čekají, až hodina přiměřeně pokročí a oni se budou moci opít, bez rodiny a opravdových přátel. Vánoční večírek je už v redakci tradicí. Je to okamžik plánované zhýralosti, kdy se kolegové předhánějí, kdo to nejvíc přežene, a odhalují tak před druhými svou pravou povahu, aby se hned nazítří vrátili k naprosto profesionálním vztahům.

Nikdo z redakce to neví, ale minulý rok dosáhla Adèle na večírku vrcholné mety. Během jediné noci uskutečnila své tajné fantazie a ztratila veškeré ambice v pracovní oblasti. V zasedačce šéfredaktorů se vyspala s Cyrilem na dlouhém černém stole z lakovaného dřeva. Měli hodně vypito. Celý večer mu byla nablízku, smála se jeho vtipům a využila každičké chvíle, kdy spolu byli sami, aby na něj vrhala stydlivé pohledy plné nekonečné něhy. Tvářila se, že na ni Cyril dělá ohromný dojem a zároveň ji šíleně přitahuje. Vyprávěl jí, co si o ní pomyslel, když ji viděl poprvé.

„Připadalas mi hrozně křehká, taková stydlivá a vychovaná.“

„Chceš říct zamindrákovaná?“

„Jo, možná.“

Oblízla si rty, bleskově, jako ještěrka. Sebralo ho to. Redakční místnost se vyprázdnila, a zatímco ostatní uklízeli rozházené kelímky a nedopalky, oni zmizeli v zasedačce v patře. Vrhli se na sebe. Adèle Cyrilovi rozepnula košili. Tolik se jí líbil, když ještě byl pouze její šéf a když jí byl svým způsobem zapovězený. Ale tady, u černého lakovaného stolu, působil jako neohrabaný pupkáč. „Moc jsem pil,“ prohlásil, aby omluvil svou neúplnou erekci. Opřel se o stůl, prohrábl Adèle vlasy a tlačil jí hlavu mezi svá stehna. Měla jeho pohlaví až v krku, musela potlačit chuť dávit a kousnout.

Přitom po něm předtím tolik toužila. Ráno vstávala brzy, aby se nalíčila a vybrala si další krásné šaty; doufala, že na ní Cyril spočine pohledem, nebo že dokonce, bude­-li mít dobrý den, utrousí diskrétní kompliment. Články dokončovala s předstihem, vymýšlela si reportáže z opačného konce světa, byla samý nápad a nikdy žádný problém, to vše jen proto, aby se mu zalíbila.

Proč ještě pracovat, když ho už získala?

Dnes večer se Adèle drží od Cyrila dál. Dobře ví, že na to myslí, jejich vztah však výrazně ochladl. Nesnesla ty přihlouplé esemesky, které jí v následujících dnech posílal. Když jí jednou stydlivě navrhl, aby si někdy večer zašli do restaurace, pokrčila rameny. „K čemu? Jsem vdaná, ty jsi ženatý, takhle bychom se jenom trápili, nemyslíš?“

Dnes večer si Adèle nehodlá vybrat špatný cíl. Žertuje s Bertrandem, který jí leze na nervy, když jí po x­-té detailně líčí svou sbírku japonských komiksů manga. Má zarudlé oči, jistě před chvílí vykouřil jointa, a dech má ještě sušší a kyselejší než obvykle. Adèle se snaží být milá. Tváří se, že jí nevadí obézní dokumentaristka, jež se dnes odvažuje usmívat, ačkoli obvykle působí, jako by měla ústa jen k bručení a vzdychání. Adèle se dostává do ráže. Díky jistému politikovi, jehož Cyril potěšil oslavným portrétem na titulní straně, teče šampaňské proudem. Už nevydrží sedět. Připadá si krásná a děsí se pomyšlení, že by její krása mohla přijít vniveč, že by její veselí nikam nevedlo.

„Vy ještě nejdete? Pojďte ven! No tak…“ prosí Laurenta. Oči jí září tak nadšeně, že by bylo kruté cokoli jí odepřít.

„Co vy na to, chlapi?“ ptá se Laurent trojice novinářů, s nimiž se baví.

 

* * *

V pološeru, u otevřeného okna, za nímž se fialovějí mraky, sleduje Adèle nahého muže. Spí ukojeným spánkem, tvář zabořenou do polštáře. Klidně by mohl být mrtvý, jako ten hmyz, co po koitu umírá.

Adèle vstane z postele, ruce zkřížené na prsou. Odhrne tak ze spícího těla přikrývku, a to se schoulí, aby se lépe zahřálo. Neptala se ho na věk. Soudě dle jeho hladké, mastné pleti a podkrovní minigarsonky, kam ji ­zavedl, je mladší, než se dělal. Má krátké nohy a ženský zadek.

Svítá a na neuklizený pokoj se snese studené světlo. Adèle se oblékne. Neměla s ním chodit. Už ve chvíli, kdy ji políbil, kdy přitiskl své měkké rty na její, věděla, že je to omyl. Že ji nebude umět naplnit. Měla utéct. Vymyslet si záminku, aby nemusela šplhat sem do podkroví. Říct: „Tak to už by stačilo, ne?“ Měla z toho baru beze slova odejít, ubránit se těm rukám, jež ji objímaly, tomu skelnému pohledu, tomu těžkému dechu.

Nenašla odvahu.

Vrávoravě vystoupali po schodech. S každým krokem se kouzlo rozplývalo, radostná opilost se měnila ve znechucení. Začal se svlékat. Cítila, jak se jí svírá srdce, připadala si osamělá tváří v tvář prozaické banálnosti zipu, páru bot, nešikovným gestům mladého opilce. Nejradši by řekla: „Nech toho, mlč už, přešla mě chuť.“ Ale už nemohla couvnout.

Když leží pod jeho hladkým tělem, nezbývá jí než spěchat, předstírat, přehánět to s výkřiky, aby se uspokojil, aby zmlkl, aby to měla z krku. Jestlipak si všiml, že zavírá oči? Zavírala je hněvivě, jako by ji pohled na něj odpuzoval, jako by už teď myslela na ty příští muže, ty opravdové, správné, muže odjinud, takové, kteří by nad jejím tělem konečně získali moc.

Opatrně za sebou zavře dveře bytu. Na dvoře domu si zapálí cigaretu. Ještě tři šluky a zavolá manželovi.

„Nebudím tě?“

Řekne, že spala u své kamarádky ­Lauren, která bydlí nedaleko redakce. Zeptá se na syna. „Jo, večírek byl fajn,“ uzavře. Před zašlým zrcadlem v hale domu si promne obličej a dívá se na sebe, jak lže.

Na prázdné ulici slyší vlastní kroky. Vykřikne, když do ní vrazí jakýsi muž, který utíká, aby stihl brzdící autobus. Jde domů pěšky, aby jí ­uběhl čas a byla si jistá, že ji přivítá prázdný byt, kde se jí nikdo nebude na nic vyptávat. Poslouchá hudbu a rozpustí se ve zmrzlé Paříži.

Richard sklidil snídani ze stolu. Ve dřezu leží špinavé šálky, na jednom z talířů zůstal přilepený krajíček chleba. Adèle se posadí na koženou pohovku. Nechá si kabát, k břichu tiskne kabelku. Sedí bez hnutí. Den začne teprve poté, co se osprchuje. Až si vypere košili páchnoucí studeným tabákem. Až líčením zamaskuje kruhy pod očima. Prozatím plave ve své vlastní špíně, visí mezi dvěma světy, vládne přítomné chvíli. Nebezpečí pominulo. Už se není čeho bát.

 

Z francouzského originálu Dans le jardin de l’ogre (Gallimard, Paříž 2014) přeložila Sára Vybíralová.