Jsem takové hovado, že když uvažuji o pojmech ženská planeta, ženská realita, o prohlášeních, že revoluce může být jen feministická, vybaví se mi při vší snaze jen polská komedie Sexmise. Jak to pak může vypadat, když čtu na internetu alarmující nárok: „Muži si už konečně musí uvědomit, že nejsou pány tvorstva.“ Můžu jen dodat, že to pro mě jako příslušníka mužské populace, touhle diskursní dikcí omezené na Menšíky v nátělníku a bílé límce budující kapitalismus, není možné. Nepěstuji totiž nic jiného než domácí (i venkovní) násilí a sexismus. Ve světlejších chvilkách vnímám v mezipauzách kopulačních pohybů také ženskou populaci, kterou v důsledku zákona odrazu vidím jako Bohdalky v natáčkách a zlatokopky společně pěstující skrytou manipulaci a sexuální vyžírku. A teď by nám ta diskuse mohla jít. Že ne? Pak musím asi pokračovat s jinými předpoklady, než je v alarmujících genderových vodách zvykem.
Kdo je na druhé straně? ptám se obtížen hned dvojí, dědičnou a kolektivní, vinou, založenou mými vrozenými pohlavními znaky. Kdo se mnou hovoří? Slyším jen proud argumentace z absolutních pozic adresovaný polozvířeti trvajícímu na své dominanci a předsudcích. Kde jsem? Podle tónu, stylu a terminologie buď u soudu, na správním řízení, nebo při sjednávání univerzální satisfakce.
Nedivím se, že nejoblíbenějším nástrojem úsilí o genderově férovější svět je statistika, oblíbená pomůcka demagogů. Snad se má pocit viny před čísly přetavit v nadšení pro stupňující se tlak na účinnou permanentní sebekritiku, absolutní empatii a smysl pro rozlišení nejjemnějších nuancí emancipační problematiky a nejnepatrnějších reziduí patriarchátu. Dehonestace antifeministických postojů poukazem na jejich neakademické zázemí je samozřejmostí zlého snu, tónovaného předjímáním ještě ani nezrozené protiargumentace a jejím ověšením děsivými přívlastky z muničáku genderových studií, které nenechává prostor už ani prosté obhajobě či prosbě o milost. Pochopení a vstřícnost prý nestačí, je nutný aktivní a pozitivní přístup. Souhlasím. A pojďme na to fér. Z obou stran.
Přestaňme vyvozovat obecné modely na základě konkrétních dojmů a emocí z návštěvy u přátel. Za zdí se může dít opačná situace. A věta „Vidím to i všude ve svém okolí“ má jen rozporný potenciál. Apelujme na schopnost nahlédnout svět očima někoho druhého. Ano, třeba muže se zájmem o feministickou agendu nuceného číst blbé kecy o pánu tvorstva.
Neházejme si navzájem na hlavu projevy deviantního a přenošeného systému, který udržujeme svorně, ženy i muži. Nejsou snad americké volby svobodné? Dostala snad každá volička Trumpa doma nejprve pěstí? Prolévají fanynky sexistických hvězd šoubyznysu svůj feromon pod nátlakem? Jsou to nesvéprávné bytosti, oběti mužského světa vláčené situací, na které nemají podíl, neschopné vlastních úvah a činů? Pak tedy nechápu, proč by měly cokoliv nárokovat. Pokud to tak není, a jistě, že to tak není, je mnoho aktivní a především introspektivní práce také na druhé straně barikády, kterou se daří budovat i tam, kde ji nikdo nechce. Polarizovaná negace generuje akorát zlou krev.
A na závěr zkorigujme úvodní citaci. Ta se totiž původně používala v souvislosti s člověkem: „Člověk je pánem tvorstva.“ Že by to byl muž, se nedomnívá ani můj otec (ten si to nemyslí ani o člověku), a mám dojem, že ani jeho otec se to nedomníval (jeho generace si to myslela o lidstvu). Tak jsem rád, že se i přes drobné nedorozumění člověk znovu vrací do hry, přestože je mužského rodu.