násilí

Vánoce by měly být svátky klidu, míru a rozjímání. Pod kulisou ozdob, svíček, cukroví a kouře z františků ale bobtná skryté násilí: zvýšený počet sebevražd, kapři dusící se v kádích, latentní agrese zoufalých davů, které se na poslední chvíli za zvuků koled prodírají přelidněnými obchodními centry. O dekonstrukci vánoční pohody se tu ale nesnažíme, od násilí by téma tohoto čísla mělo spíš odrazovat. Jako klíčové tematické texty lze doporučit článek o filmovém zobrazení násilí latinoamerických drogových kartelů. Filmy, telenovely i hrůzná autentická videa kladou důraz na transgresivní spektakulárnost, depersonalizaci obětí a mytizaci narkomafiánů, kteří jsou zobrazováni s hrdinským étosem: „Zkuste si představit, jak by vypadal seriál Mladí a neklidní, kdyby ho psal Steven Seagal, a dostanete angloamerický ekvivalent těchto filmů.“ Se spektakulárním inscenováním krutosti souvisí i současná situace na Blízkém východě, kde Islámský stát používá násilí jako „médium propagandy, jejímž hlavním cílem je dosáhnout chaosu“. Dále se v čísle dočtete o násilí spojeném s olympijskými hrami v Berlíně roku 1936, který je tématem románu německého spisovatele Olivera Hilmese. O revolučním násilí v knize filosofa Étienna Balibara píše Matěj Metelec, o taktikách militantních příznivců radikální levice referuje Václav Zeman a o nárůstu obchodu se zbraněmi, jimiž takzvaně demokratické země vyzbrojují ty totalitní, píše Peter Tkáč. Nakonec zmiňme příběh nedávno zemřelého Charlese Mansona, jehož chaotické vraždy byly bizarní tečkou za ideály šedesátých let, ale dodnes nám připomínají, jak dobře si násilí rozumí s nesmyslným fanatismem.