Do srdce Východu

Rozlehlé pláně Vnitřního Mongolska, kde není kromě větru a vyprahlých kostí zhola nic. Písek na břehu polských řek. Dlouhá cesta vlakem napříč širou Rusí. Mlčenlivé vesnice zarůstající plevelem, odkud lidé už dávno odešli. Ticho, studený vzduch a zvláštní směsice vůní. Ženské se zakrytými vlasy stojí ve frontě před komunistickým krámem… Na první pohled by čtenář mohl získat dojem, že kniha Východ (Wschód, 2014) polského autora Andrzeje Stasiuka je cestovatelský román. Že autora čekají napínavá dobrodružství v divokých ruských krajích, podobně jako například v Cestách na Sibiř (2008) Martina Ryšavého. Opak je pravda. Sice se jedná o cestopis, částečně i autobiografický, ale nesledujeme ucelené vyprávění. Místo toho pomalu vplouváme do kaleidoskopu vzpomínek, zážitků, dojmů a vizí, které se vrší jedna na druhou a vůbec nemají potřebu skládat se v takovém pořadí, v jakém se odehrály.

Nezměrná masa hmoty

Vzpomínky ovšem nejsou to nejdůležitější. Stasiuk se neoddává nostalgickému vzpomínání na dobu komunismu. Přestože se do komunistického Polska neustále vracíme, především na venkov, do autorova dětství, a přestože je komunismus jedním z témat knihy, mnohem silnějším dojmem na čtenáře působí popisy krajin, lidí, vůní a okamžiků, u kterých nemusí záležet na tom, z jakého času vlastně pocházejí. Východ se do jisté míry s historií pokouší vyrovnat, jde na to ale přes současnost. Nebo spíš přes přítomnost? Snadno se dá totiž zapomenout, v které době se zrovna nacházíme, jestli čteme o přelomu tisíciletí, padesátých letech, divokém středověku nebo o 21. století. Čas koneckonců není tak důležitý. Hlavní roli hraje prostor.

V tichých, klidných a poetických obrazech se setkáváme s realitou, jež je pro nás už ztracená. Vůně polských chalup se podobá vůni mongolských jurt a čtenáře chtě nechtě zaplavuje palčivá touha to všechno vidět, ohmatat a prožít tak jako autor. Jeho hlad po Východu, touha ho pochopit a nějakým způsobem pojmout je nesmírně nakažlivá. Vypravěč­-pozorovatel dokáže vytáhnout krásu i z těch nejvšednějších obrazů a probudit v nás stejné vidění světa, jaké má on. Někdy trochu tragické, jindy směšné i docela přízemní, ale vždycky prostoupené určitou hloubkou a tajemstvím. A právě to scény a situace zachycené na stránkách knihy spojuje. Východ se přitom jeví jako nezměrná masa hmoty, která je tak velká, že se v ní rodí bláznivý nápad hmotu popřít, ať už jakýmkoliv způsobem; že se v ní rodí touhy a sny překračující běžné starosti blahobytnějších a ospalejších států. Východ se stává podivnou, znepokojující, ale přitažlivou entitou, jež proniká do všech koutů vypravěčova života a nutí ho se k ní stále znovu a znovu vracet. A čtenáře s ním.

Melancholické toulání

Pro Stasiuka je Východ mnohem širší pojem, než bychom mohli čekat. Nejen Rusko, Mongolsko, Sibiř a Čínu, ale i Polsko spojuje stejná kvalita, stejný duch. Abychom se s ním mohli setkat, nemusíme tedy cestovat na druhý konec světa. Je přítomen i na opuštěném polském nádraží nebo v rozhlasovém katolickém programu. Zmínil jsem už, že Stasiuk nevzpomíná nostalgicky, ale možná to není úplně přesné. V minulosti tráví skutečně hodně času, především v dětství – vzpomíná na chutě a vůně sýrů a klobás, na prarodiče a dětské hry a jen málokdy je idyla polského venkova něčím narušena. Jeho vzpomínání ale působí spíše melancholicky, nesnaží se znovu vyvolat minulost, ale bezcílně bloumá sem a tam, ztracené v prostoru Východu. Přitom se propojuje se současností a stále znovu ožívá – opět se setkáváme se stejnými místy, se stejnými sladkostmi, se stejnými událostmi. Autor v tom, jak se zdá, nehledá žádný ­smysl, to vše se prostě děje.

Melancholické toulání po blízkých i vzdálených krajinách, touha opustit teplý a bezpečný domov a vypravit se do zapomenutých dob, časů a zemí na nějakou dobu úplně stačí, přesto je otázka, jak dlouho by Stasiuk vydržel jen vršit obraz za obrazem a jestli by to nakonec nebylo úmorné. Z roztříštěných dojmů se ale posléze přece jen vyloupne zřetelnější tok vyprávění, a jak pronikáme hlouběji do nitra Východu, do Mongolska a nakonec do Číny, objevují se stále častěji i hlubší zamyšlení nad podstatou daného regionu. Východ je pro Stasiuka, jak už jsme naznačili, nezměrná, ale i nesmiřitelná hmota a všechno, co odtud pochází, se musí s touto skutečností nějak vyrovnat. Sovětský komunis­mus to podle autora udělal tak, že hmotu popřel, dnešní Čína tím, že hmotu transformuje v nekonečné množství plastových hraček, hodinek a oblečení. V popisech cizích krajů se skrývají dlouhé, takřka esejistické pasáže, které bezpochyby patří k nejlepším částem knihy. Poklidné venkovské obrazy získávají největší sílu, když za nimi prosvítají úvahy o historii, osudu krajin, národů a států, o lidské povaze či vlastním já.

I přes působivý závěr ale text nakonec vyznívá jaksi do prázdna. Všechno to hloubání o povaze věcí, všechny ty poetické vize splývají do jednoho beztvarého celku a po přečtení z něho mnoho nezůstane. Nevypráví ale Východ celou dobu právě o tom? Možná, že Východ je natolik nezachytitelný, bezbřehý a majestátní, že pokoušet se ho lapit do uspokojivě vygradovaného vyprávění by byla chyba. Možná se musíme spokojit s tím, že některé věci prostě zmizí v prázdnotě. Nesmíme čekat, že bychom na otázku, co tedy spojuje všechny zmíněné země, našli nějakou převratnou odpověď. Co přesně Východ znamená a proč se do něj Stasiuk na svých cestách stále znovu noří? To se nedozvíme, možná se to dozvědět ani nemůžeme, ale nechat se provést divokými východními kraji bezpochyby stojí za to.

Autor studuje religionistiku.