Göring dává přednost kimonu

„Ubíjím adventní nudu tím, že komponuji olympijskou hymnu pro proletáře, já, zapřisáhlý nepřítel a pohrdavý odpůrce sportu,“ píše skladatel Richard Strauss spisovateli Stefanu Zweigovi na sklonku roku 1935 a dodává: „Ano, zahálka je počátek všeho zlého.“ To je jen jeden z mnoha paradoxů, jimiž se můžeme bavit v románové koláži Berlín 1936. Šestnáct srpnových dnů (Berlin 1936: Sechzehn Tage im August, 2016). Kniha Olivera Hilmese, německého historika a publicisty, nás provádí jednotlivými dny berlínských olympijských her roku 1936 a zahálí se v ní mnohem více, než sportuje.

Milostivé kašírování

Hilmesův „průvodce“ olympijským Berlínem připomíná jiné úspěšné romány současné německé literatury – Illiesovo 1913. Léto jednoho století (2012, česky 2013; recenze v A2 č. 12/2013) nebo Ostende 1936. Léto jednoho přátelství Volkera Weidermanna (2014, česky 2014; recenze v č. A2 č. 2/2015). Stejně jako uvedená díla také Hilmesovo kaleidoskopické kalendárium vychází z rozsáhlých rešerší dobového tisku, pamětí, deníků, korespondencí, uměleckých děl. V mozaice, jež neodlišuje hlavní a epizodické postavy, se tak ocitají političtí prominenti, spisovatelé, diplomaté, Berlíňané i zahraničí turisté, hudebníci, majitelé vyhlášených podniků, pijani, transvestiti, ale i zcela neznámí lidé, kteří se „proslavili“ jen jako položka policejního hlášení.

Každému olympijskému dnu odpovídá jedna kapitola, již rámuje aktuální předpověď počasí říšské meteorologické služby a dobová fotografie. Fragmentární příběhy převyprávěné – či zrekonstruované – na základě memoárové a biografické literatury přerušují lakonická denní hlášení státní policie (zprávy o sebevraždách či udání bdělých a loajálních občanů) či pokyny říšské tiskové kanceláře. Ta například oznamuje, že nepovažuje za vhodné v rámci olympijského zpravodajství používat slovo „exoti“, neboť olympiáda přece deklaruje rovnost všech národů. Hilmesův text tak působí nejen jako románový esej, ale i jako reportáž nebo dokonce jakýsi hraný dokument. Jeho působivost nespočívá ani tak ve skandálních odhaleních (že berlínská olympiáda byla především úspěchem nacistické propagandy, inscenací moci a snad i zrůdným gesamtkunstwerkem, již není třeba zdůrazňovat), jako spíše v posunu perspektivy a v nečekaných souvislostech, jež vznikají leckdy překvapivým sousedstvím pramenů.

Pomyslný vypravěč nesedí na tribuně olympijského stadionu, ale poflakuje se po berlínských ulicích a putykách. Také na přiložených fotografiích převažují momentky ze zábavních podniků: exkluzivních restaurací, kaváren, gay barů, tančíren, bister. Při čtení tak rekonstruujeme místopis berlínského zábavního a nočního života. Ve městě zní černošská hudba, snobové se scházejí v podniku, který vlastní rumunský Žid. Někdo ochutnává místní speciality, jiný povykuje v kabaretu, gymnazista Marcel Reich­-Ranicki sleduje představení Hamleta. Jsme ukolébáni a okouzleni spektáklem stejně jako návštěvníci her. Realita národněsocialistického režimu probublává jen v administrativním jazyce tiskových zpráv nebo v groteskních detailech. Goebbels a Göring pořádají večírky a jejich furiantské trumfování proměňuje árijskou vznešenost v trimalchionovskou taškařici: „Jednou se objevuje celý v bílém, jindy ve světle modrém, někdy v červenohnědé kazajce s nabíranými rukávy, v zelených holínkách a s kopím v ruce. V soukromí dává přednost kimonům z fialového hedvábí, která milostivě kašírují jeho mohutné tělo (…) Francouzský velvyslanec nevěří svým očím, když se tělnatý Göring v bílé uniformě a s prsty obtěžkanými prsteny s diamanty vmáčkne na malého koníka a vozí se na kolotoči, sotva dech popadá.“

Jenže co se stane

Hilmes, podobně jako výše zmínění Illies a Weiderman, zlehka žongluje s historickými fakty, příběhy, lidskými osudy, míchá žánry i styly. Za zdánlivě lehkomyslnou publicis­tickou exhibicí lze ale odhalit tóny hlubší, tragické a možná o to děsivější, že zaznívají jen tiše. Dva berlínské srpnové týdny téhož léta, během něhož ve Weidermannově románu spisovatelé Joseph Roth a Stefan Zweig nad calvadosem v plážových barech hledali ztracenou rovnováhu, představují stejně zlomový čas jako Illiesův rozjívený rok 1913. Také Hilmes objevil pomyslnou průrvu v čase, okamžik, kdy se mění jeho rytmus i smysl. Weidermann zdůrazňoval odbočky, lenošení, klábosení, nudu; Illies dramatický čas neurastenických osobních dramat i epochální eschatologie, Hilmesův román má v sobě obojí.

Refrénem, při kterém jako by se měnil tep vyprávění a čtenář si uvědomí, že ona lehkost přece jen má svou váhu, je nenápadná spojka „jenže“. Věty jako „Jenže to se zanedlouho změní“ nebo „Jenže co se stane, až hry skončí?“ neevokují předvídatelnou nostalgii po ztraceném světě ani melancholickou pomíjivost lidské existence. Spíše procházíme pomyslný katalog pokrytectví, nekonečné variace na motiv dobře známý například z Kafkových próz – jak málo stačí k tomu, aby člověk přehlédl, způsobil, ale i odvrátil katastrofu. Zapřisáhlý odpůrce sportu ­Strauss, který tvrdí, že lyžování je dobré tak akorát pro norské pošťáky, a odmítá proto platit olympijskou daň, složí hymnu k „propagandě sportovního nesmyslu“, protože hudebník „musí umět zhudebnit i jídelní lístek“. Pár kilometrů od Berlína zatím vznikají koncentrační tábory, kam jsou z města vyháněni homosexuálové a Romové, přičemž návštěvníci her si mohou mapu s přehledem koncentračních a pracovních táborů prohlédnout v pražských německých novinách propašovaných do Berlína. Raději si ale pochutnávají na zadělávaných vnitřnostech a kochají se sportovními výkony.

Jako obvykle tlusté střevo

Vítězové her, ale i ti, kteří poodhalili kulisy inscenovaného svátku zdravého ducha v zdravém těle, jsou v důsledku poraženými. Helene Mayerová, úspěšná a slavná německá šermířka, musela emigrovat kvůli židovskému původu. Pozvánku k účasti dostává jen proto, aby Německo Mezinárodnímu olympijskému výboru dokázalo, že nedochází k rasové diskriminaci. Pozvání nejen přijímá, ale na stupních vítězů nataženou pravicí osobně zdraví Hitlera. Válku sice přežije v emigraci, ale záhy po jejím skončení a po návratu do vlasti umírá na rakovinu. Hvězda olympiády Jesse Owens musí na vlastní oslavu v New Yorku jet nákladním výtahem, protože hlavním vchodem vstupují jen běloši, a živí se tím, že běhá proti motocyklům, chrtům a dostihovým koňům. Německem okouzlený americký spisovatel Thomas Wolfe sehraje roli „užitečného idiota“. Díky večírkovým konverzacím a flirtům sice nakonec prozře a napíše o „nemoci“, která se šíří Německem, knihu, ale zemře předčasně ještě před začátkem války. Jiní úspěšní umělci páchají sebevraždy nebo utíkají a při pohledu na berlínské dění cítí nevolnost. Thomas Mann sleduje záznam zahajovacího ceremoniálu ze Švýcarska a z inženýrských výkonů, jež provázejí první masově medializovanou olympiá­­du, se mu zvedá žaludek: „S průmyslovým národem, který je schopen takových inženýrských výkonů, by si raději nikdo neměl začínat, zní podprahové poselství (…) Nepříjemný příběh. Napjaté nervy. Obavy ze slepého střeva. Bude to ovšem zřejmě jako obvykle tlusté střevo.“

Obálka stylizovaná do podoby poštovní známky budí zdání, že se nám dostal do ruky letmý pozdrav z minulých časů a vzdálených míst. Idylu však nepřináší. „Každá jednota ve falešném cítění, ve lživém citu je nebezpečná,“ říká v souvislosti s masovým a nacionalistickým velebením sportu rakouská autorka Elfriede Jelineková. Stejně nebezpečná je ovšem také představa umění převedeného na inženýrský výkon nebo tvůrce, jenž je schopen, žádá­-li si to doba, lid či chlebodárce, zhudebnit i jídelní lístek.