Mezi poezií a aktivismem

Letos je sté výročí Říjnové revoluce. Myslíte si, že i dnes má smysl mluvit o revolučním umění?

Ještě před deseti, patnácti lety u nás mezi intelektuály panovalo přesvědčení, že revoluce je vždy špatná. Každý, kdo měl trošku rozumu, musel být proti revoluci. Tento názor, který pochází z pozdně sovětského vnímání historie, sdíleli i spisovatelé a hudebníci. Pak se toto stanovisko začalo postupně zpochybňovat, především kvůli událostem na Ukrajině. A nyní levicová inteligence, ale nejen ta, svůj názor mění. Je zřejmé, že vše je složitější a že snad mohou existovat i „správné“ revoluce. Postupně se proměňuje i představa o revolučním umění. Dříve převládal názor, že umělce by neměly poutat žádné závazky nejen vůči revoluci, ale vůči politice obecně. Dnes už je to jinak, můžete mluvit o politickém umění a o revolučním umění a nebát se, že vás někdo bude považovat za blázna. Jako revoluční umělec přitom nutně nemusíte mít ve svém díle přímá politická prohlášení. Politika je důležitá v občanském životě, ale v poezii můžete být složitý, nejednoznačný, reflexivní. Mně osobně je blízký tento druh interakce.

Sovětský svaz se kdysi prohlásil za zemi, kde se čte nejvíce na světě. Jak důležitá je literatura v moderním Rusku?

Dnes už literatura – a poezie tím méně – nemá v Rusku takové postavení jako v sovětském období. Ostatně pomocí poezie se v politice nic udělat nedá. Chybějí vazby – existuje poetické prostředí a existuje politické prostředí. A pro to, aby vaše poezie byla slyšet mimo úzce vymezené prostředí, musíte sami něco udělat. Básníci jsou tak nuceni přijímat netradiční role. Kombinace těchto rolí je pro mě sice částečně vynucená a obtížná, ale velmi zajímavá.

Proto jste založil Svobodné marxistické vydavatelství?

Ano. Předtím v Rusku žádné levicové nakladatelství nebylo. A dodnes jsme jediní. Existují intelektuální nakladatelství, která mimo jiné publikují levicové teoretiky, jako je Slavoj Žižek nebo Jacques Rancière. Já jsem chtěl založit levicový, ideologicky homogenní publikační projekt. Masový vliv nemáme, ale zůstáváme nad vodou a rozvíjíme se.

Jak vypadá situace ruských alternativních či intelektuálních nakladatelství?

Jedna věc jsou malé nezávislé projekty. A po­­tom jsou tu vydavatelé typu AdMarginem. Mají vlastní publikum, ale jsou velmi napojení na čtenářské trendy. Dnes se orientují především na reflexi moderního umění, což je případ projektů Strelka nebo Garaž. Trochu svým kolegům závidím, že se mohou plně soustředit na vydávání knih. Chtěl bych, aby se to stalo hlavní náplní i mého života, ale zatím to není možné.

Nezasahuje do vašich aktivit stát?

Ne, takové problémy nemáme. Zdá se, že texty, které zveřejňujeme, jsou mimo zónu zájmu úřadů. Jako aktivisté do této zóny spadáme, ale jako vydavatelé ne. Vyskytly se samozřejmě i zábavné případy. Asi před osmi lety jsme v Nižním Novgorodu v Centru současného umění pořádali přednášky o levém umění. Bylo to na Den vítězství. Najednou tam vpadla speciální policejní jednotka OMON, postavili nás všechny ke zdi a začali nás prohledávat. Tehdy jsme právě vydali knihu Piera Paola Pasoliniho Komunistická strana mládeže. Dlouho ji studovali: „Á, komunistická strana!“ Vnímali to jako něco aktuálního a pro jistotu nás odvezli na oddělení. Přišli právě v okamžiku, kdy jsme sledovali film Jeana­-Luca Godarda. Promítání bylo samozřejmě přerušeno. Vytvořili jsme potom remake filmu se scénami, kdy pro nás přichází policie.

Co je pro vás primární – aktivismus, nebo literatura?

Obojí je stejně důležité. Občas se to těžko spojuje dohromady. Aktivismus někdy člověka tak vtáhne, že je obtížné dosáhnout odstupu nejen od něj, ale také od reality, což je – alespoň v mém případě – nezbytné pro psaní poezie. Samotná kombinace má ale dobrý účinek jak na poezii, tak na aktivismus.

Asi před deseti lety, po vydání třetí knihy, jste řekl, že už píšete jiným způsobem. Jak se změnil váš styl mezi napsáním sbírek Všechno je špatně a Tažení na radnici?

Sbírka Tažení na radnici je věnována hlavně násilí. Předtím jsem měl spíše pozorovatelský pohled: vzpomínky z dětství, spojení minulosti s dneškem. V poslední knize je realita smíšená s fantazií o utopické nebo antiutopické budoucnosti. Životní události, které jsem viděl nebo o kterých jsem četl, jsou dovedeny do groteskní podoby a téma násilí stojí na prvním místě. Dřív jsem popisoval realitu spíš prostřednictvím osobních zkušeností, dnes jsou pro mě důležité otázky, jakým způsobem dochází k politizaci člověka skrze jeho postoj k násilí. Otázka odpovědnosti za násilí je pro mě důležitá, neboť k němu může vést jak politické jednání, tak nečinnost, jak radikální postoj, tak i umírněnost. Pokud máte nějaké politické názory, a nezáleží na tom, jaké konkrétně to jsou, pak jste zodpovědní i za násilí. Vytvořil jsem hypotetický svět, v němž je tato situace dovedena do absurdní podoby.

Takže podle vašeho názoru je jistá míra násilí ospravedlnitelná?

V současném světě existuje možnost násilí, včetně toho radikálního, bez ohledu na to, jaký na to máme názor. Za jakýkoliv politický názor je třeba nést odpovědnost.

Vaše první básně vznikaly pod vlivem tvorby Charlese Bukowského, kterého jste překládal do ruštiny. Kdo vás ovlivňuje v současnosti?

Pravděpodobně Pier Paolo Pasolini nebo Audre Lorde. Snažil jsem se ji překládat, ale bylo to mimořádně obtížné. Má pozice v tomto světě je přece jen příliš vzdálená té její, přinejmenším v porovnání s „bílým mužem“ Bukowským. Pro mě je důležité, že se snažila spojit různé role: byla to básnířka, feministka, aktivistka, teoretička, matka, lesba. V její práci se dají vystopovat folklorní motivy i komplikovaný vztah s matkou a dcerou. Celá tato spleť mě velice zaujala.

A ruští autoři? Existuje dnes v Rusku podobný hlas, jakým byl kdysi Vysockij či Brodskij?

Ano, například Lev Rubinštejn, který vyjadřuje postoje liberálního prostředí, i když jde o poměrně úzkou vrstvu. Nebo Dmitrij Bykov – ten má naopak velmi široké publikum. Ale tímto hlasem nemusí být nutně spisovatel. Velmi populární je třeba filmový kritik Anton Dolin. Stal se mediální osobností, publikuje knihy o filmových tvůrcích a stále více se vyjadřuje i k politickým tématům.

A co Vladimir Sorokin?

Sorokin ve své knize Den opričníka spoustu věcí předpověděl a poskládal dohromady. Ale v poslední době neříká nic nového. Jeho zásadní myšlenkou je, že sovětská mentalita monstrózním způsobem pronikla do moderní reality a pohltila všechny struktury ruského života. Dnes je však přívrženců podobných názorů poměrně málo. Mnozí si uvědomují, že vše je daleko složitější a že Putinovo Rusko je výsledkem kombinace více faktorů.

Ještě poslední, trochu osobní otázka: která kniha vás ovlivnila nejvíce?

Asi Don Quijote. Především schématem vztahů mezi Donem Quijotem, Sanchem Panzou a společností. Bylo mi asi deset let, když jsem si tu knihu přečetl. Zatímco pohádky a jejich fantastické syžety mi připadaly jako součást mého světa, Don Quijote byl z jiné reality, což mě tehdy zasáhlo. Dnes mnoho takových donkichotů chodí na demonstrace, jenže politický boj vyžaduje nejen donkichotismus, ale také smysluplnou praktickou analýzu. Rád se snažím spojovat obě linie.