Louise Glücková
Noc věrnosti a ctnosti
Přeložila Tereza Vlášková
Argo 2017, 100 s.
Za Noc věrnosti a ctnosti z roku 2014 byla americká básnířka Louise Glücková oceněna Národní knižní cenou za poezii, za Divoké kosatce z roku 1992 získala Pulitzerovu cenu. Její další bohatá tvorba v českém překladu dosud nevyšla. Básně první zmíněné sbírky jdou na dřeň. Ukazují život jako cestu k mrtvým. Dojít ke smrti si nežádá důvtip, nic to nestojí. Smrt je nedobrovolnost, k níž dospějeme oklikami nových začátků. Autorčin život a její vzpomínání na mrtvé rodiče se prolíná s životem postav, kterým udává vzdálený, ale dosažitelný cíl: „když se soustředíme,/ spatříme/ jeho odlesky mezi kameny a neprojdeme/ slepě kolem“. Nakonec dospějeme do bodu, „kdy už v životě nedokážeme/ snést pomyšlení ani na návrat na začátek,/ ani na zbytek cesty k cíli“, kdy většina „původního já je samozřejmě mrtvá“ a vzpomínky jsou „průzračná místečka v mlze, přerušovaně probleskující/ jako maják, jehož jediným úkolem/ je vysílat signál“. Neposkytují útěchu, a přesto se za nimi rozbíháme, když je nám nejhůř. V napjatých chvílích si prohlížíme fotografie, které zas a znova vkládáme do alb jako minulost pohřbenou v budoucnosti. Putujeme Nocí věrnosti a ctnosti s hlasy mrtvých i živých za neznámým koncem, do krajností duše, do komory srdce. Básnířka překládá smrt do obecnější roviny, kde nám není tolik smutno, kde nemáme takový strach. Život, jakož i čtení o něm, je nekonečný proces, ze kterého není cesty zpět. Proto si nezoufáme, proto se neradujeme.
Dagmar Plamperová
Julio Llamazares
Vlčí měsíc
Přeložil Jan Machej
Akropolis 2017, 184 s.
Noc má břich i kořen, ledové vnitřnosti, umí se rozepnout jako plát střelného prachu nebo být plátem hvězd a borůvčí. Tyto lyrické obraty nejsou výplodem náctiletého milovníka poezie, ale několika útržky z knihy Vlčí měsíc. Julio Llamazares ve svém prozaickém debutu z roku 1985 rozehrává lyrickou noir vybíjenou, v níž čtveřice republikánských partyzánů po prohrané občanské válce prchá před frankistickými vojsky horami severního Španělska. Dílo, které se brzy stalo součástí kánonu klasické španělské literatury 20. století, nešetří ani své hrdiny, natož čtenáře. Tam, kde je slunce zažehnuté, měsíc se rozpadá jako shnilý plod a nemilosrdní četníci jsou na stopě, se uprchlíci neschovávají pouze v dolech, jeskyních, houštinách, stodolách, sukních milenek, ale jsou bezpečně skryti i v neustále bobtnajícím mračnu metafor. Kdyby měli Angél, Ramon, Gildo a Juán tolik nábojů, co Llamazares obrazotvornosti, výstřely jejich samopalů by jako ocelové jazyky neprotrhávaly pouze stříbrné břicho hor, ale i těla jejich pronásledovatelů. Nikdy nekončící exploze analogií nemá na politické pozadí války čas a po pravdě ani chuť, takže se čtenář v tomto vlčím světě mimo dobro a zlo brzy přistihne, že ho všudypřítomný zmar a elegie barvitých slov nutí k úvahám o tom, zda by posledního přeživšího sám neudal, aby byl všemu konec. Nakonec se ale přece jen jako zvratky přes knihu převalí vysvobozující ticho a zdánlivě nekončící diktaturu metafor ukončí.
Vojtěch Ondráček
Stanislav Biler
Nejlepší kandidát
Druhé město 2017, 264 s.
V době blížících se prezidentských voleb přichází sociolog Stanislav Biler s prozaickým debutem, který popisuje cestu jednoho bizarního volebního týmu po periferiích republiky. Tam se frustrovaným obyvatelům, bojujícím s alkoholismem, nezaměstnaností a chudobou, snaží prodat prezidentského kandidáta Jana Nováka, který v sobě spojuje to nejlepší z českého populismu. A vůbec nevadí, že s sebou vodí kuře na špagátu a blábolí nesmysly. Kniha satiricky referuje o době, kdy zmizelo pravolevé dělení politiky, pravdu nahradila postpravda a politickou inteligenci víra v kandidáta reprezentujícího „názor“ osvojený na univerzitě života. Kampaň popisuje cynická Johanna, která se náhodou stala Novákovou asistentkou. Historky ze Sudet, pohybující se na škále mezi groteskou a sociálním hororem, střídají floskule z plytkých televizních debat a kandidátovy projevy. Je jasné, že jistá jednotvárnost k politickým vystoupením a mediálním diskusím patří, jenže opakující se nicneříkající žvanění časem omrzí a z původní vtipnosti zůstane jen nuda. Osvěžující jsou proto okamžiky, kdy se autor vydá mimo politiku a bere si na paškál hypotéky, exekuce, pragocentrismus, xenofobii, start-upy, sexistické kecy nebo třeba kreativitu za každou cenu. Snaha literárně zachytit situaci ve „společnosti názorů“, kdy „už je všem všechno jedno“, je sice chvályhodná, ovšem kniha zvlášť v druhé polovině působí jako sled poslepovaných facebookových statusů a finální reality show, při níž se volí prezident, je spíše zklamáním.
Karel Kouba
Peter Wohlleben
Zvířata a rostliny v lese
Přeložila Pavla Doubková
Universum 2017, 255 s.
Průvodce přírodou se potýkají s rozporuplnými požadavky uživatelů: měly by být co nejrozsáhlejší, aby se podle nich dalo identifikovat co nejvíc stromů, květin, hub, brouků nebo zvířat, a zároveň skladné, aby se vešly do kapsy nebo do houbařského košíku. S tím souvisí i množství informací, které lze jedné položce věnovat. Snaha o kompromis většinou vede k plochosti. S podobným problémem se potýká i kniha Petera Wohllebena, známého především tituly Tajný život stromů a Citový život zvířat. Pro svůj „průvodce lesním ekosystémem“ vybral 250 druhů zvířat a rostlin, přičemž každému věnoval jedinou stránku, z níž ještě polovinu zabírá fotografie. Přesto se mu podařilo každý druh po svém uchopit v krátkém textu, doplněném o znaky, podle nichž se dá snadno určit. Soustředí se přitom na jedinečnost daného druhu a na zajímavosti, které ocení i ti, kteří se v lese jakžtakž orientují. Tak třeba o hřibu hnědém se dovíme, že právě v něm se koncentruje radioaktivní cesium 137, které se do ovzduší dostalo po havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Poločas rozpadu trvá třicet let, a tak se s poloviční dávkou rakovinotvorné látky v houbě setkáme ještě dnes. Hřib ji však využívá především pro krásně hnědavé zbarvení, takže stačí svléknout pokožku klobouku a nebezpečí rapidně klesne. Většinu obyvatel lesa v průvodci nenajdete, listování v něm vám ale poskytne pár znalostí, kterými se při toulkách přírodou můžete blýsknout před svým doprovodem.
Tereza Zubatá
Thelma
Režie Joachim Trier, Norsko 2017, 116 min.
Premiéra v ČR 14. 12. 2017
Příběh o dívce z křesťanského prostředí, která v sobě objeví lesbické sklony a dost možná i mimosmyslové schopnosti, jako by chtěl narušovat a provokovat hned na několika frontách. Všechny z nich ale už před ním dobyla mnohem radikálnější díla. Snaha snímku Joachima Triera lavírovat mezi „pokleslým“ hororovým žánrem a vážným, artovým dramatem plným záměrných nedořečeností těžko může působit kontroverzně v době, kdy s hororem mnohem rafinovaněji pracuje Amat Escalante (Divý kraj, 2016) nebo začínající filmaři jako Akiz (Noční můra, 2015) či Oz Perkins (February, 2017). Konfrontace křesťanských zápovědí a lesbické lásky dnes působí bezmála jako klišé, zvlášť když je implantována do filmu, kde hlavní role hrají velmi atraktivní mladé herečky. Se svým naleštěným, ale vkusným vizuálem a nevtíravými digitálními efekty Thelma působí spíš jako vypočítavý arthousový sexy produkt, který dokáže dobře proplouvat různými druhy filmových festivalů, od těch zaměřených na LGBT přes žánrové až po auteurské, a vždycky mít něco, čím lze oslovit diváky. Jako celek je to ale poněkud mdlá a řídká kombinace všech těchto prvků, která se schovává za sebeomlouvačný koncept mysteriózního magickorealistického vyprávění s nadpřirozenými prvky. Ve výsledku snímek vypovídá více o současném stavu filmových festivalů než o progresivních tendencích umělecké kinematografie.
Antonín Tesař
Paneland
Moravská galerie, Brno, 24. 11. 2017 – 18. 3. 2018
Výstavou Paneland pokračuje Moravská galerie v záměru pracovat s tématy atraktivními pro širokou veřejnost, a zvýšit tak svoji návštěvnost. Za tímto poněkud instrumentálním záměrem se ale nemusí nutně skrývat rezignace na kvalitu. Poněkud rozpačitá výstava Kmeny 90, kterou kurátoroval Vladimir 518, mohla svého času vyvolávat skepsi, nicméně Paneland, jehož kurátorem je Rostislav Koryčánek, posouvá populární výstavy na úroveň, za niž rozhodně není důvod se stydět. Místy může působit „ostalgicky“, zvláště pak na ty, kdo za minulého režimu prožili své dětství v panelácích s původními bytovými jádry, nicméně to je především díky způsobu instalace, která vytváří svého druhu normalizační environment, a dosahuje tak značně imerzivního efektu. Také výběr artefaktů je poctivý: setkáme se tu nejen s příklady z tehdejšího kulturního života, ale i s průmyslově vyráběnými bytovými dekoracemi se snadno rozpoznatelným designem. Přítomnost chytře řešeného interaktivního panelákového dětského koutku pak nenechá nikoho na pochybách, že výstava je skutečně určená pro celou rodinu. Trochu zkrátka ale patrně přijde odborná veřejnost, na kterou bohužel nečeká žádný sofistikovaný ponor do kontextu panelové výstavby ani analýzy někdejších politických rozhodnutí a urbanistických řešení. Nejedná se o výstavu, která by aspirovala na umělecký výzkum nebo historiografické sondy. Paneland vychází vstříc lidu a není moc důvodů si myslet, že je to špatně.
Martin Vrba
Klára Hutečková a kolektiv
Panoráma
Alfred ve dvoře, Praha, psáno z reprízy 6. 12. 2017
Někdejší ministr kultury Jandák kdysi zpopularizoval slovo kumštovno. Sklidil za to výsměch – neprávem. Pojem kumštovno totiž pěkně vystihuje jev, který se šíří kulturou jako velmi odolný a snadno mutující virus. A pokud jsou poblíž herci, sféru tzv. alternativního divadla nevyjímaje, nebezpečí nákazy je obzvlášť vysoké. I proto je třeba tvůrce představení Panoráma pochválit za to, že se tomuto vlezlému živlu dokázali ubránit. Nepočítáme-li úvodní (a zároveň závěrečnou) řeč, která je spíš výčtem rekvizit a popisem situace než divadelním monologem, zazní pouze dvě slova – ahoj a čau –, ale zato mnohokrát. Představení se skládá z několika opakujících se a lehce variovaných úkonů: loupání jablek, zavírání a otevírání okna, kladení pastiček na myši, pití vína, odemykání dveří a podobně. Ač dojde k několika vychýlením (herečky si prohodí role, čímž se naruší synchronie jejich výstupů, na chvíli zhasne světlo, rozezní se hlasitý bílý šum nebo se na bílém radiátoru spustí projekce), nemůže být pochyb o tom, že východisko ze stereotypu není na obzoru. Těžko nemyslet na umění nebo rovnou na život. Bezvýchodnost podtrhuje i závěrečné překvapení: když se otevřou dveře ze sálu, objeví se za nimi cihlová zeď. Je až fascinující, kolika lidem dokáže skutečnost, že zůstali uvězněni v divadle, vykouzlit úsměv na rtech. Sál má naštěstí i zadní východ přímo do průjezdu domu, a tak se nakonec ven dostanete raz dva. Je proto lepší nechat si u sebe kabát, ale to už v dnešní době platí takřka univerzálně.
Jan Klamm
Wolfram Lotz
Směšná temnota
Český rozhlas Vltava, premiéra 25. 9. 2017
Mezi rakouské hry, na něž se letos zaměřila stanice Vltava v rámci „Rakouského roku“, se na sklonku září vloudila premiéra Směšné temnoty německého dramatika Wolframa Lotze. Hru, která těží zejména z Coppolovy filmové adaptace Conradova románu Srdce temnoty, režírovala Martina Schlegelová, zakladatelka Divadla Letí. Inscenace je postavena na několika monolozích, přičemž hned ten první, v němž somálský pirát v podání Davida Novotného před hamburským soudem vypráví o své kariéře a zejména o jejím neslavném, směšném konci, se pohybuje na hranici mezi pohádkou a sociálním dramatem. Režisérka dokonale využívá možností rozhlasu a lokality nebo předměty, o nichž se hovoří, ilustruje zvuky. „Zábavnou“ zpověď vzápětí přerušuje jiný monolog – tentokrát znuděným hlasem Martina Fingera popisuje vrchní rotmistr cestu za šíleným podplukovníkem, kterého hraje Petr Lněnička, po řece Hindúkuš v Afghánistánu. I tady Schlegelová významotvorně pracuje se zvukem, když výpovědi rotmistra a podřízeného svobodníka Jana Meduny rychle prostřihává a přitom podbarvuje různými ruchovými stopami. Vojáci se v pralese setkávají s bizarními postavami, z nichž každá příběh obohacuje o vlastní historku nebo podobenství, kakofonii hlasů těch, kdo mají pocit, že mají co říct, však v závěru postupně přehlušuje šum. Českému rozhlasu se Směšnou temnotou podařilo vstoupit na území té nejčerstvější světové dramatiky.
Jiří G. Růžička